Článek
Po těžkých, hrozivých porážkách Dělnicko-rolnické Rudé armády (DRRA), které si sovětská stranická a armádní propaganda během příprav Operace „GROZA“ ještě do června 1941 vůbec nepřipouštěla, blikla na obzoru událostí dvě nadějná světla. První významný záblesk v prosinci 1941 oznámil záchranu Moskvy, již obklíčené nepřátelskými jednotkami, před okupací. Jenže v roce 1942 jej rychle uhasila řada dalších katastrof, například obklíčení Leningradu, ztráta Ukrajiny a Krymu nebo příjezd Wehrmachtu jak ke Kavkazu, tak k Volze. Mnohem silnější záblesk naděje vzplál až v únoru 1943. Signalizoval zajetí 6. armády, 4. tankové armády a konec obklíčení Stalingradu. Britský novinář A. Werth, který za války žil v SSSR, ve své knize „Rusko ve válce“ napsal: Po Stalingradu - zrod „Stalinova vojenského génia“. Stalinovu vinu za porážky a miliony padlých a zajatých rudoarmějců Werth i mezinárodní veřejnost nejen popřeli, ale její připomínky jsou společensky a v SSSR i trestně ostrakizovány.
Po prvním osvobození Charkova již bylo nutné vyjádřit i oficiální vděk VKS(b). Hlavní redaktor armádního listu „Krasnaja Zvjozda“, generálmajor L. D. Ortěnběrg (Vadimov), 19. února 1943 v úvodníku napsal:
Strana poslala do boje své nejlepší syny. Kolikrát v kritických chvílích jak u Moskvy roku 1941, tak i ve Stalingradu roku 1942 zachránila situaci odvaha a houževnatost komunistů! Stranická organizace je skutečná páteř armády. Všechny velkolepé úspěchy naší armády vyplývají z toho, že vojenské učení Rudé armády se zakládá na dokonale vyzkoušených zásadách nejmoudřejšího učení na světě – učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina.
Tento netrpělivě očekávaný obrat vyvolal v Hlavním stanu nejvyššího velení Rudé armády (STAVCE) i v Generálním štábu DRRA (GŠRA) vlnu nekritické euforie. Pracovníci Operativní správy GŠRA na první pololetí roku 1943 vypracovali plán nové generální ofenzívy DRRA pro území od Ladožského jezera až po podhůří Kavkazu. Její hlavní částí je likvidace Armádní skupiny „Sever“ vedené generálem polním maršálem G. von Küchlerem, konkrétně II. armádního sboru 16. armády v okolí Děmjanska a 18. armády v oblasti Čudovo-Ljubaň-Luga, což vyvolá strategickou porážku Wehrmachtu na Východním frontu. Zámysl, jenž proběhne od února do dubna 1943, dostal kódový název „Operace Polárka“.
Mapka operace Polárka
Tato operace zapadla do souboru podobných operací s kódovými názvy vypůjčenými z astronomie „Uran“, „Saturn“, „Mars“ a „Jupiter“, které měly společného jmenovatele v neúspěšnosti. Jelikož postrádaly nezbytný hrdinský vítězný patos, všechny tyto operace se vyskytovaly v pamětech účastníků a oficiálních sovětských historických statích jen krajně sporadicky s „třídně“ podmíněným stručným obecným hodnocením výsledků, z nichž straničtí cenzoři odebrali nežádoucí podrobnosti „hanobící hrdinnou pověst Rudé armády“.
Jelikož se jednalo o rozsáhlé operace rozhraní let 1942-1943, cenzoři bedlivě dbali, aby jejich popis neodváděl pozornost čtenářů od stěžejního hrdinského eposu DRRA, „Stalingradské strategické útočné operace“. „Operace Polárka“ byla rozsáhlejší, a přesto byla zamlčována. Například v pamětech maršála Žukova je zmíněna jen ve dvou odstavcích. Až po rozpadu „sovětské strany a vlády“ a zániku komunistické cenzury byly publikovány dříve utajované popisy a rozbory výsledků řady zmíněných dílčích strategických operací, které proběhly v okolí Leningradu. Jejich přehled přináší například studie vojenského historika G. A. Šigina „Bitva o Leningrad“.
„Operace Polárka“ byla vzhledem k svému významu velkoryse kádrově i materiálně zajištěna. Pod dohledem maršálů G. K. Žukova a K. J. Vorošilova do ní budou zapojeny armády Severozápadního frontu (velitel maršál S. K. Timošenko), Zvláštní skupina dvou armád generálplukovníka M. S. Chozina, armády Leningradského frontu (velitel generálplukovník L. A. Govorov) a Volchovského frontu (velitel armádní generál K. A. Měreckov). Koordinaci činnosti dělostřelectva a letectva převzali hlavní maršál dělostřelectva N. N. Voronov a maršál letectva A. A. Novikov. Logistika GŠRA soustředila pro tuto operaci dosud nevídané množství mužstva, dělostřelectva a munice. Jejich počet více než trojnásobně převýšil bojové prostředky ozbrojených sil německé armády pro tuto operaci.
Rozkazy STAVKY určily nejvýznamnější cíle „Operace Polárka“ takto: Armády Leningradského a Volchovského frontu zaútočí na 18. armádu Skupiny armád „Sever“ jižně od Ladožského jezera, po vítězství zanikne blokáda Leningradu. Armády Severozápadního frontu převezmou do zajetí obsah „Děmjanského vaku“, muže II. armádního sboru 16. armády generála polního maršála E. Busche.
Maršál tankových vojsk M. J. Kaťukov k „Operaci Polárka“ v pamětech napsal: „Zámysl byl velkolepý. Věřím, že kdybychom si to tehdy uvědomili, jistě by se zapsal slavnou stránkou do historie Velké vlastenecké války!“
Za tak příznivých kádrových a materiálních podmínek armádních součástí vrchní velitel DRRA Stalin očekával rychlé vítězství. Výsledky ovšem byly poněkud jiné!
Ofenzíva armád Leningradského a Volchovského frontu - 1. část
Plán útoku DRRA pod Leningradem
Útok divizí 18. armády Severozápadního frontu probíhal od 10. do 27.února 1943 v okolí strategického železničního uzlu Mga a Sinjavinských výšin obsazených jednotkami 16. armády skupiny armád „Sever“. Jelikož se ani po úporných bojích 18. armádě nepodařilo obě lokality obklíčit a izolovat na nich skupiny nepřátelských vojsk, rozkaz STAVKY 27. února nařídil dočasně útok přerušit a opevnit se na dosažených pozicích.
„Děmjanská útočná operace“
Po selhání útoku Wehrmachtu na Moskvu (Operace „Tajfun“) 7. ledna 1942 zaútočily armády Severozápadního frontu na Skupinu armád „Sever“ postupující k Leningradu. Tuhé boje ponechaly za sebou 250 km jižně od Leningradu na Valdajských výšinách poblíž osady Děmjansk v obklíčení 100 000 mužů II. armádního sboru 16. armády. Přes námitky generála polního maršála von Küchlera Hitler rozhodl tento prostor udržet jako východisko pro případnou opakovanou ofenzívu na Moskvu. Proto byly na návrh vrchního velitele Lufwaffe, říšského maršála H. Göringa, od 8. února 1942 obklíčené jednotky zásobeny transportními letouny Ju-52. Tento první „letecký most“ v Evropě se tehdy plně osvědčil.
Dne 15. února 1943 zahájily 11. a 53. armáda Severozápadního frontu ofenzívu k uvolnění cesty z obklíčení kolem osady Ramuševo, tzv „Ramuševského koridoru“ a současně 34. armáda téhož frontu zaútočila na severovýchod od Děmjanska. Rozkaz Vojenské rady Severozápadního frontu přidělil do „Děmjanské útočné operace“ 327 600 mužů. Obě útočící armády však u koridoru narazily na sofistikovanou obranu nepřítele, takže jej nedokázaly zablokovat.
Další vývoj situace určil vrchní velitel Wehrmachtu Hitler. Jelikož již 29. ledna schválil ústup obklíčených mužů II. armádního sboru 16. armády Skupiny armád „Sever“ z tzv. „Děmjanského vaku“, po organizovaném desetidenním ústupu celého II. armádního sboru štáb 16. armády zorganizoval na západním břehu řeky Lovať pevnou obranu. Tím se do 28. února narovnala frontová linie. Armádní propagandisté to sice prohlašovali za vítězství, ale k žádnému průlomu jednotek DRRA nedošlo, takže ani cíl této operace nebyl dosažen. Velitel Volchovského frontu, maršál Měreckov, tehdejší události kriticky posoudil ve svých pamětech takto:
Fašistům se podařilo ustoupit z Děmjanského předmostí, zachovat hlavní síly a posílit je na nové linii. Nejnepříjemnější bylo to, že se součástem Severozápadního frontu nepodařilo proniknout do týlu 18. německé armády a napadnout součásti fašistické Skupiny armád „Sever“ polního maršála Küchlera. Proto se součásti Volchovského frontu musely probíjet z východu na Mgu za velmi obtížných podmínek.
Jediná dílčí „Staroruská útočná operace“ ve dnech 4.–19. března 1943 sice měla formální vítězné zakončení, ale kvůli neúměrným celkovým ztrátám (za dva týdny 103 108 mužů) žádný prakticky významný užitek nepřinesla.
A tak se teze sovětské armádní propagandy o „celkem nové etapě války“ po slavném vítězství u Stalingradu opět ukázaly být jen iluzorní, neboť je zřejmé, že stanovené cíle pro „Operaci Polárka“ nebyly dosaženy. Nicméně, vzhledem k přechodu iniciativy na DRRA vrchní velitel Stalin trval na splnění cílů obou frontů u Leningradu. Jenže koncem února se těžiště událostí přemístilo na jih od Leningradské oblasti. Strategické součásti Armádní skupiny „Jih“ generála polního maršála E. von Mansteina zahájily mohutný protiútok na jih, jenž v polovině března 1943 obsadil Charkov a Bělgorod.
Tento neočekávaný akt údajně „již poraženého nepřítele“ vyvolal v Operační správě GŠRA a ve STAVCE horečnou činnost. Bylo nutné reorganizovat řadu součástí DRRA a v jejím rámci například rozkaz STAVKY 9. března 1943 rozpustil Zvláštní skupinu vojsk generála Chozina.
Ofenzíva armád Leningradského a Volchovského frontu - 2. část
Od 19. března do 2. dubna 1943 armády Leningradského a Volchovského frontu obnovily útoky na stanici Mga a Siňjavinské výšiny pod kódovým názvem „Krasnoborská operace“. Jenže ani tehdy se nepodařilo dosáhnout linie Uljanovka-Tosno-Ljubaň, jak ukládalo nařízení STAVKY z 1. února 1943. Opakované útoky jen zvyšovaly počty padlých rudoarmějců, proto je 2. dubna opět nařízeno útoky ukončit a přejít k obraně. Pro úplnost dodejme, že po řadě dalších neúspěšných pokusů byla železniční stanice Mga konečně osvobozena dlouho po ukončení „Operace Polárka“ až 21. ledna 1944 a tímto dnem také skončila blokáda Leningradu.
U této rozsáhlé operace jsou dnes již dostupné orientační údaje o ztrátách obou soupeřů, takže lze srovnávat. Úplné ztráty vojsk (padlí, ranění, zmizelí beze stop) jsou následující: SSSR 280 000 mužů, Německá říše - Skupina a armád „Sever“78 115 mužů. Stále přetrvává násobný nepoměr velikosti ztrát obou protivníků, vyvolaný důsledky vynucených útoků vln rudoarmějců, ekvivalentu „psychických atak“ Čingischánových mongolských vojsk pod dohledem příslušníků „mobilních kontrolně-přehradných oddílů“ v jejich zádech. Mimochodem, tento středověký způsob útoku zůstal v ruské armádě legální dodnes, jak dokládají zprávy o ztrátách ruských vojsk ze „Speciální vojenské operace“ na Ukrajině.
Zdroje:
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003.
Měreckov, K.: Na službě narodu. „Politizdat“. M.-1968.
Šigin, G.: Bitva za Leningrad, „bělyje pjatna“, potěri. Izdatělstvo „POLIGON“, Sankt Pětěrburg, 2004.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Nakľadatělstvo EPOCHA. Bratislava-1969.
