Článek
Večer 21. června 1941 po skončení velitelsko-štábního cvičení 4. armády Západního frontu na téma „Útok pěšího sboru s překonáním říčního toku“ ohlásil velitel Kobrinského okrsku protivzdušné obrany plukovník N. G. Bělov náčelníkovi štábu 4. armády plukovníku L. M. Sandalovovi, že na rozkaz velitele Západního frontu Hrdiny SSSR armádního generála D. G. Pavlova sborové i armádní protiletadlové dělostřelectvo se střelivem bude uloženo v oblastním skladu, takže štáby 4. armády a 14. mechanizovaného sboru v okolí Kobrinu nebude možno bránit.
Tehdy již stojí u západních hranic SSSR tři skupiny armád wehrmachtu (3 000 000 mužů, 7 184 děl, 3 580 tanků, 1 830 letadel) proti části Dělnicko-rolnické Rudé armády (DRRA) (3 289 851 mužů, 59 787 děl a minometů, 15 687 tanků, a 10 743 letadel) rozčleněné do 16 armád 1. strategického sledu, 7 armád 2. strategického sledu a v týlu 4 armád Frontu záložních armád Lidového komisariátu vnitra (NKVD).
Před půlnocí 21. června lidový komisař obrany maršál S. K. Timošenko telefonicky hovořil s velitelem Západního frontu. Na jeho zprávu „…v minulých 36 hodinách nepřetržitě projížděly Suvalkovským výběžkem německé mechanizované kolony…“, doplněnou velitelem 3. armády „na mnohých místech státní hranice mezi Grajevem a Sopockinem Němci odstranili drátěné zátarasy…“, odpověděl: „Klid, nepanikařte, pro všechny případy na zítra ráno svolejte štáb, mohou se stát nepříjemnosti, ale nereagovat na provokace …“ V obvodu působnosti Jihozápadního frontu zběhlí, podle úzu kominterny, „němečtí dělníci v uniformách“, kteří varovali sovětské pohraničníky před nenadálým útokem wehrmachtu, dostali „stalinskou“ odměnu. Lidový komisař vnitra L. P. Berija je nařídil zatknout za nelegální překročení státní hranice, po výslechu „podezřelé špiony“ zastřelit a zbytek odeslat do „GULAGU“.
Bombardéry Luftwaffe přeletěly státní hranici SSSR 22. června 1941 ve 3.40 hod. První náměstek lidového komisaře obrany maršál S. M. Buďonnyj v pamětech napsal: „…22.6. v 4.01 hod mně telefonoval lidový komisař maršál Timošenko, že Němci bombardují Sevastopol“. Pokračuje náčelník Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) armádní generál G. K. Žukov: „…se soudr. Timošenkem jsme Stalina telefonicky žádali o dovolení nařídit armádě odvetná opatření. Stalin těžce dýchaje do sluchátka několik minut nebyl schopen slov, ale na opakované naléhání odpověděl: „To je provokace německých vojáků! Dělostřelbu nezahajovat, aby nevyvolala závažnější důsledky.“
V 5.00 hod po celé frontě začala nepřátelská ofenziva. Během telefonního hlášení velitele 3. armády armádní generál Pavlov v sluchátku slyšel výstřely děl wehrmachtu.
Zástupce velitele Západního frontu generálporučík I. V. Boldin v pamětech napsal: “… V krátké době mě počtvrté volá lidový komisař obrany. Hlásím nové informace. Když mne vyslechl, S. K. Timošenko říká:
„Soudruhu Boldine, uvědomte si, že žádná opatření proti Němcům bez našeho vědomí nesmíte přijímat. Oznamuji vám to a žádám, abyste to vyřídil i Pavlovovi, že soudruh Stalin nedovolil zahájit dělostřeleckou palbu proti Němcům.“
„Jak je to možné?“, křičím do sluchátka, „vždyť naše vojska musí ustupovat. Hoří města, umírají lidé!“
„Leteckou rozvědku vést maximálně do hloubky 60 kilometrů“, odpovídá lidový komisař.
Hlásím, že fašisté na letištích první linie zničili téměř celé naše letectvo… Ale lidový komisař opakoval předchozí rozkaz…“
Likvidace letounů 9. smíšené letecké divize 10. armády Západního frontu ještě před vzletem vyvolala u jejího velitele Hrdiny SSSR generálmajora S. A. Černycha panickou ataku a dezerci. Náčelník 3. správy Západního frontu major státní bezpečnosti P. G. Běgma ho zatkl 26. června až v Brjansku. Velitel 8. armády Severozápadního frontu napsal o situaci v Pobaltí: „Muži těžkého dělostřeleckého pluku brzy ráno 22. června přijeli do stanice Šaulaj. Když viděli padat bomby na naše letiště, domnívali se, že začaly manévry…“
V 5.45 hod začíná ve Stalinově pracovně porada za účasti lidových komisařů Molotova, Beriji, z velení DRRA Timošenka, Žukova a Mechlise. Jakmile Molotov přečetl deklaraci německého velvyslance von Schulenburga o vyhlášení války, začala diskuze:
Stalin: „Není to provokace německých generálů?“
„Němci bombardují naše města na Ukrajině, v Bělorusku i v Pobaltí, na státní hranici začaly boje pozemních vojsk, tak jaká je to provokace?“ odvětil Timošenko.
„Pokud je třeba zorganizovat provokaci“, řekl Stalin, „tak němečtí generálové budou bombardovat i svá města…“ Chvíli se zamyslel a pokračoval: „Hitler o tom určitě neví. Je nezbytné se okamžitě se spojit s Berlínem…“
Jižní vojenskou osadu u Brestu-Litevského, jen pár desítek metrů od státní hranice, zaplnilo mužstvo součástí 4. armády Západního frontu: 6. a 42. střelecká divize 28. střeleckého sboru generálmajora V. S. Popova a 22. tanková divize 14. mechanizovaného sboru generálmajora S. I. Oborina. Jakmile 22. června ráno začaly dopadat na cvičný armádní polygon nepřátelské granáty, generálové Popov s Oborinem to považovali za zahájení dalšího ohlášeného cvičení „Překonání druhého pásma opevněného prostoru“ a zásahy do svých pozic za jeho nedbalé řízení. Z omylu je rychle vyvedly útočící letky Luftwaffe. Dělostřelci mechanizovaných sborů II. tankové skupiny wehrmachtu zničili 22. tankovou divizi a notně pochroumali oba sbory 4. armády. Není divu, že zmatek zachvátil i nomenklaturní civilisty. První tajemník Oblastního výboru Komunistické strany Běloruska (bolševiků) v Brestu-Litevském M. N. Tupicyn líčí ve svých vzpomínkách „Útěk z Brestu“ neúspěšné pokusy tamních aparátníků o zničení stranických dokumentů Oblastního archivu strany. V 7 hodin ráno město obsadily jednotky XII. armádního sboru II. tankové skupiny.
Plukovník L. M. Sandalov 22. června dopoledne hlásil náčelníku GŠRA: „… po trvalém silném bombardování pozbyla demoralizovaná pěchota odolnost v obraně. Velitelé 4. armády a podřízených jednotek musí zastavovat a vracet do předních linií v panice ustupující mužstvo i když to není efektivní ani při použití zbraní.“ Mužstvo 45. pěší divize XII. armádního sboru II. tankové skupiny wehrmachtu ještě bojuje u Brestlitevské pevnosti, avšak velitel skupiny generálplukovník H. Guderian již ujíždí v čele útoku ke Kobrinu. Do večera jsou v Brestu-Litevském, Kobrinu a Žabinci zničeny štáby, velitelská stanoviště, spojové uzly, sklady munice a paliva obou sborů 4. armády.
Je nejvyšší čas konečně informovat sovětské pracující, jenže Stalin nevěří, že válka začala, takže odmítl. Hlavní redaktor „Pravdy“ P. N. Pospělov alespoň umístil na titulní stranu listu jeho velký portrét. Místo Stalina 22. června ve 12.15 hod. přečetl v moskevském rozhlasovém studiu prohlášení „strany a vlády“ místopředseda Rady lidových komisařů (RLK) V. M. Molotov: „Dnes, ve 4 hodiny ráno, bez předložení jakýchkoli požadavků k Sovětskému svazu, bez vyhlášení války, přepadla německá vojska naši zemi…“ Aby skryl Stalinovu spoluúčast na vzniku druhé světové války poprvé nazval agresi oficiálního spojence SSSR termínem „velká vlastenecká válka“.
Stalin vyslal armádního generála G. K. Žukova do Tarnopolu na inspekci velitelství Jihozápadního frontu. Další den je ustaven nový kolektivní orgán „Stavka hlavního velení ozbrojených sil SSSR“ (STAVKA). Původně měla vzniknout až po zahájení ofenzivy DRRA do Evropy v rámci Operace GROZA. Předseda RLK Stalin měl být jmenován jak předsedou STAVKY, tak vrchním velitelem DRRA, avšak nyní z výše uvedeného důvodu obě funkce odmítl. Předsedou STAVKY určil lidového komisaře obrany maršála S. K. Timošenka, vrchní velitel DRRA zůstal neurčen a do počátku července se Stalin porad STAVKY neúčastnil.
Stalin u maršála Timošenka a generála Žukova zjišťoval situaci ve štábu Západního frontu. Když kvůli špatnému spojení nedostal kloudnou odpověď, zvolal: „Co to tam máte za bačkory, že nejsou schopny přesně posoudit situaci? Mají vůbec nějaké svědomí? Uvědomují si svou odpovědnost za osud státu?“
Do ústředí přicházejí špatné zprávy, pro příklad uveďme dvě z nejhorších. První dostal náčelník GŠRA 25. června od svého 1. zástupce generálporučíka N. F. Vatutina: „… velitelé Severozápadního a Západního frontu organizovali protiútoky, ale pro slabou leteckou podporu, vzájemnou nekoordinovanost bojové činnosti a špatné dělostřelecké zajištění neuspěli. Jednotky s obrovskými ztrátami neorganizovaně ustupují. Součásti 3. a 10. armády Západního frontu jsou obklíčeny, tankové kolony wehrmachtu se blíží k Minsku“!
Druhou od náčelníka týlu Západního frontu generálporučíka V. N. Kurďumova: „…Je zničeno 30 % zásob munice, 50 % zásob paliva, potravin a výstroje. Ve Sknilově nepřítel obsadil plné sklady pro 6. armádu Jihozápadního frontu…“
U Baranoviči se 26. června střetl XLVII. motorizovaný sbor wehrmachtu se 17. mechanizovaným sborem DRRA. Výsledek lze odhadnout z hlášení zástupce náčelníka Správy politické propagandy Západního frontu náčelníku HSPP armádnímu komisaři Mechlisovi: „Velení 27. tankové divize sboru zaskočily události nepřipravené, neboť formování 17. mechanizovaného sboru nebylo ukončeno. Divizi chyběla výzbroj, ručnicemi bylo ozbrojeno jen 30-35 % mužstva. Nebojeschopné a neozbrojené divizi bylo nařízeno zaujmout obranu v oblasti Baranoviči. Na obrannou linii odešlo 3 000 mužů a ostatních 6 000 mužů bylo soustředěno v lese 18 kilometrů od osady, nikdo z nich neměl zbraně…“
Neúprosná realita prvních válečných dní přiměla také náčelníka Správy politické propagandy Jihozápadního frontu ohlásit armádnímu komisaři Mechlisovi místo obvyklých propagandistických klišé skutečnou situaci: „U velitelů a vojáků sílí panika … Velitelé součástí Západního frontu hlásí, že vojáci ze západní Ukrajiny se vyhýbají službě v Rudé armádě a dezertují…“.
Severně od Bělostoku a Grodna útočila jízdní-mechanizovaná skupina 10. armády Západního frontu na divize III. tankové skupiny 9. armády wehrmachtu. Jenže 26. června ofenzíva skončila obklíčením tří sborů jízdní skupiny, zástupce lidového komisaře obrany maršál G. I. Kulik, generálporučík I. V. Boldin a velitel 10. armády Západního frontu generálmajor K. D. Golubjov jsou nezvěstní. Večer Stalin volal na velitelství Jihozápadního frontu do Tarnopolu: „Soudruhu Žukove, můžete se okamžitě vrátit do Moskvy? U Západního frontu je zle, je ohrožen Minsk, nevím, co je s Pavlovem. Kulik zmizel, neznámo kam…“. Po návratu a seznámení se s aktuální situací generál Žukov informoval Stalina a člena Hlavní vojenské rady DRRA G. M. Malenkova. Přítomný předseda Výboru obrany RLK maršál K. J. Vorošilov zůstal v klidu. Po Žukovově odchodu ujistil Malenkova, že „provokace nepřítele záhy skončí jeho úplnou porážkou“! Tehdy ještě nevěděli, že jednotky II. tankové skupiny 9. armády wehrmachtu již obsadily Brest-Litevský, blíží se k Bělostoku a Lvovu a že na styku bojových linií Severozápadního a Západního frontu otevřenou širokou mezerou již projely divize III. tankové skupiny 9. armády wehrmachtu. Obsadily Vilnjus, Grodno i mosty přes Němen.
Velitel Západního frontu slíbil Stalinovi zajistit ochranu hlavního města Běloruské sovětské socialistické republiky Minska, a proto 26. června zakázal veliteli 13. armády frontu ústup. Jenže již za pár hodin náčelník štábu Západního frontu generálmajor V. J. Klimovskich hlásil náčelníku GŠRA: „Přes opevněný obvod u Kozěkova proniklo téměř 1 000 tanků a obkličují Minsk ze severozápadu. Není se čím bránit!“ Zakrátko nepřítel obsadil Baranoviči, 27. června odpoledne se před Minskem setkaly II. a III. tanková skupina 9. armády wehrmachtu.
Večer 27. června náčelník GŠRA poslal do STAVKY aktuální hlášení náčelníků štábů frontů. Situace je vážná, Stalin tak dlouho čekal, až vedení německých komunistů přemluví tamní pracující k revoluci a svržení Hitlera, až se nedočkal. To, že koncem 20. let pomohl nacionálním socialistům vyhrát volby, čímž pomohl Hitlerovi do křesla říšského kancléře a Německou říši podporoval dodávkami surovin, věděl jen on a Molotov. Před kritikou se proto pojistil zastrčením této teze do šuplíku trockizmu. K posílení mezinárodních sympatií „s nevinnou obětí německé agrese“ sovětští armádní propagandisté rozšířili mýty „věrolomné přepadení Německem bez vyhlášení války“ a „Stalin se Hitlera bál“, ovšem bez dodatku, „že prohlédne jeho osvoboditelské záměry“.
Stalinův spojenec Hitler preventivním útokem zmařil dokončení geneze SSSR, což Stalin považoval za zradu, a proto se rozhodl buď Hitlera nechat zajmout, soudit a popravit nebo nalézt důkazy jeho smrti. Stalin Hitlera nepřesvědčil, že přesuny součástí DRRA k západní hranici SSSR jsou jen prolog jejich rozsáhlých cvičení. Nyní má v trezoru vypovězení války říšskoněmeckou, rumunskou, maďarskou i finskou vládou a wehrmacht již postoupil více než 300 km do vnitrozemí SSSR. Proto bude nezbytné Hitlera opět oslovit, tentokrát přes prostředníka. Přítomného lidového komisaře vnitra, generálního komisaře státní bezpečnosti Beriji, se zeptal: „Je v Moskvě ještě Staměnov? O co Hitlerovi jde, co vlastně chce? Pokuste se přes své kontakty zjistit bázi pro přijetí smlouvy nového „Brestského míru“ s Německem. Navrhněte předat Pobaltí, Bělorusko, část Ukrajiny, za libovolných podmínek.“ (Smlouva „Brestlitevský mír“ 3. března 1918 ukončila 1. světovou válku.) Berija pověřil vyřízením pomocníka náčelníka 4.odboru 7.oddělení Hlavní správy státní bezpečnosti lidového komisariátu vnitra SSSR majora státní bezpečnosti P. A. Sudoplatova, jenž požádal o zprostředkování agenta NKVD a vyslance vlády Bulharského království v SSSR I. Staměnova.
Do Minska 28. června přijela 17. divize XLVII. tankového sboru II. tankové skupiny wehrmachtu. Náčelník pohraničních vojsk Západního frontu generálporučík NKVD G. G. Sokolov 28. června oznámil zástupci lidového komisaře vnitra pro DRRA generálporučíku NKVD I. I. Maslennikovovi: „…Po cestách jezdí demoralizovaní a deprimovaní vojáci z bloudících jednotek. Při zvuku každého letadla se řidiči automobilů bezhlavě rozjíždějí na všechny strany, neorganizovaná, nikým neřízená přeprava se mění v paniku… Fámy o výsadcích diverzantů vedou k vraždám nevinných lidí…“ Před svým spěšným odjezdem příslušníci NKVD ani zde nezapomněli v městských věznicích postřílet politické vězně i Židy a armádní propaganda z tohoto válečného zločinu nezapomněla obvinit wehrmacht.
Týž den tajemník Gomělského oblastního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) F. V. Žiženkov hlásil situaci u Západního frontu stranickou cestou přímo do sekretariátu generálního tajemníka ÚV VKS(b) Stalina: „Demoralizující chování většiny velitelského sboru DRRA, odchod z bojiště pod záminkou doprovodu evakuovaných rodin, případně skupinový útěk od vojenských jednotek podvrací obyvatelstvo a rozsévá paniku v týlu…“
Během čekání na odpověď vyslance Staměnova se Stalin seznámil s oběma zprávami, ale protože stále neznal aktuální situaci na frontě, večer 28. června do Kremlu povolal maršála Timošenka a armádního generála Žukova. Náčelník GŠRA podal neúplné hlášení o situaci u frontů opět zdůvodněné výpadky ve spojení. Po přiznání, že neví, kdy budou odstraněny, Stalin zvýšil hlas: „Co je to za generální štáb, jenž se tak rozložil, že jeho náčelník nemá spojení s jednotkami, nikoho nereprezentuje, nikoho neřídí? Bezmocný štáb bez spojení nemůže velet!“
O obsazení Minska nepřítelem se Stalin 29. června nedozvěděl z hlášení náčelníka štábu Západního frontu, ale z odposlechu Vrchního velitelství wehrmachtu. Nečekaná ztráta tohoto významného rozvědného a spojového uzlu, z něhož se nepodařilo evakuovat žádný z 332 průmyslových závodů, ani stranické a státní archivy BSSR, Stalina zkrušila. Po pročtení hlášení stranického tajemníka Žiženkova o rozvratu armád na západě SSSR a o panických útěcích stranických funkcionářů z obsazených území do týlu si uvědomil, že „Velkou hru“ o budoucnost světa prohrál, že moře peněz a práce na přípravu „Operace GROZA“ přišlo vniveč. Sovětskými propagandisty rozsvícená aureola „osvoboditele Evropy“ pohasla, Mikojanovi a Berijovi hořce přiznal: „Začala válka a rozvíjí se katastrofálně. Lenin nám zanechal veliký odkaz, ale my, jeho dědicové, jsme ho proflákli. Odstupuji z vedení.“ Berija sice ihned připomněl riziko vojenského převratu, ale Stalin se vzchopil a záhy odjel na chatu do Kunceva, kde se dva dny uzavřel před okolním světem. První kapitola velké vlastenecké války skončila.
Žádná odpověď na Staměnovovu nabídku nepřišla, další Berijův pokus nebyl úspěšný ani počátkem října 1941. V květnu 1945 skončila velká vlastenecká válka velkým vítězstvím, v březnu 1953 zemřel generalissimus Stalin. Až socialistická spravedlnost 26. června 1953 dostihla již 1. místopředsedu Rady ministrů SSSR a ministra vnitra maršála L. P. Beriju, byl odvolán ze všech funkcí, zatčen a důkladně vyslýchán. Na jednání Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR 23. prosince 1953 pak uslyšel mimo jiné výrok prokurátora: „V roce 1941 se pokusil navázat spojení s Hitlerem a navrhl mu odstoupit řadu území SSSR!“ Nejen proto dostal nejvyšší trest, týž den byl zastřelen.
Zdroje
Anfilov, V.: Doroga k tragědii sorok pěrvogo goda. „Akopov“. M.-1997.
Běstvickij, J.: Strašnyj spěktakl ijuňa. Gazěta „RESPUBLIKA“ No114(4051), Subbota, 24 ijuňa 2006 g.
Boldin, I.: Stranicy žizni., „Vojenizdat“, M.-1961.
Carell, P.: Operace Barbarossa. „Mustang“. Plzeň-1996
Dobrjucha, N.: Kogda Stalin uznal, čto načnětsja vojna? „Komsomolskaja pravda“. ot 27 okťabrja i 3 nojabrja 2011 goda.
Gazěta „Izvěstija“. 1989g., 23 nojabrja.
Chruščev, N.: Vospominanija.„Ogoňok“. 1989g. No31.
„Izvěstija CK KPSS“. Dokuměnty ijuňa 1941.. No6. 1990g.
Jamskoj, N.: Polstrany za stalinskij „pardon“. Žurnal „Ogoňok“ 2006g., https://www.kommersant.ru/doc/2298093
Jegorov, D.: 30. Ijuňa 1941. Razgrom Zapadnogo fronta. Jauza, Eksmo. M.-2008.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Kubík, P.: Rudé stíny. Sovětské válečné zločiny 1941-1945. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV.“ Praha - 2003.
Kumaněv, G.: Rjadom so Stalinym: otkrověnnyje svidětělstva. „Vylina“. M.-1999
Ljulečnik, V.: Vojennyje budni. Intěrnet žurnal „Russkij globus“. 2008g. No7.
Mikojan, A.: Tak bylo. „Vagirus“. M.-1999
Mělťuchov, M., i dr. Načalnyj pěriod vojny v dokuměntach vojennoj kontrrazvědki. In „Tragedija 1941g. Pričiny katastrofy“. „Jauza-EKSMO“. M.-2008.
Mělťuchov, M.: Upuščennyj šans Stalina. Sovětskij Sojuz i borba za Jevropu:1939-1941. Věče. M. 2000
Měščerjakov, V.: Stalin i zagovorščiki 41 go goda. Poisk istiny. @ vojennaja litěratura (militera.lib.ru) 2012
Musťac, V.: Geněrali věrmachta o Vorošilově. „Tvoj Variant“. Měžregionalnyj sojuz pisatělej. Ukrajina. 4 fevralja 2015.
Nikitin, R: Běgstvo iz Bresta. Žurnal „Sověršenno sekrětno“, ijuň 2016.
Pětrov, B.: Vojennyje dějstvija na severo-zapadnom napravlěniji v načalnyj pěriod vojny. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No7. 1988.
Pětrov, N.: Stalin v 1941 godu byl gotov otdať Gitleru Pribaltiku i Ukrajinu.„Novaya Gazěta“ 17 ijuňa 2016.
Pokrovskij, S.: Izměna 1941 goda. „Vojennoje obozrenije“. 17 avgusta 2010.
Popytka Stalina zaključiť separatnyj mir s Germanijej. Žurnal „Ogoňok“. 1989g. No25.
Poslědnij šans Gitlera. Istoričeskij almanach „Labirint vrěmen“., http://www.hist.ru/hitler.html
Povaljajev, M.: Ošibka komissara Mechlisa. „Bělorusskaja vojennaja gazěta“. No143. 01.08.2011.
Radzinskij, E.: Stalin. Žizň i směrť. „Vagirus“. M.-2003.
Sandalov, L.: Pěrvyje dni vojny. „Vojenizdat“. M.-1989.
Sandalov, N.: Podgotovka vojsk 4-j armiji k otraženiju fašistskoj agresiji. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No11. 1988.
Semanov, S., Kardašov, V.: Iosif Stalin. Žizň a naslědije.Izdatělstvo „Novator“. M.- 1997.
Solonin, M.: Poslědnyje mirnyje dni - časť III. „Vojenno-promyšlěnnyj kurjer“ No16(433) za 25 aprělja 2012 goda.
Stadňuk, I.: Ohnivá metelice. Naše vojsko. Praha 1983.
Vaksběrg, A.: Něraskrytyje tajny. „Novosti“, Moskva 1993, s. 48.
„Vojenno-istoričeskij žurnal“, 1971, No7.
Volkogonov, D.: lenin - počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
