Článek
Nejprve probereme, jak osvobození chápali Západní spojenci. Prezident F. D. Roosevelt a premiér Churchill se 14. srpna 1941 v Londýně Atlantickou chartou zavázali „obnovit svrchovaná práva a samostatnost těch států, které je násilně ztratily“. Nicméně kolektiv vlády USA a Rooseveltových poradců zamořený komunisty, sovětskými špiony a nelegály (osobami působícími v cizině pod falešnou identitou bez diplomatické imunity) kominterny dohlédl na patřičné zohlednění sovětských „spravedlivých zájmů“. Není tedy divu, že jakmile začaly mezi spojenci diskuze o zájmových sférách, požadavky sovětské „strany a vlády“ ve střední Evropě vyvolaly rozpaky. Když britský diplomat R. C. S. Stevenson 15. září 1941 upozornil, že ČSR, Polsko a Jugoslávie připadnou do „blízkého okolí SSSR“, sovětský nelegál, náměstek státního sekretáře USA A. A. Berle, ho uklidnil: „Nebezpečí Světové revoluce od Sovětů již nehrozí, stalo se z nich staré dobré imperialistické Rusko!“ Ovšem americký diplomat A. Harriman právem připomněl Molotovovu floskuli z 30. června 1940 při jednání s litevským ministrem zahraničí: „… z 1. světové války se zrodilo sovětské Rusko, z 2. světové války se zrodí sovětská Evropa…!“
Na konferenci v Londýně se 24. září 1941 k Atlantické smlouvě s výhradami připojila i sovětská „strana a vláda“. Ministr zahraničí britské vlády A. Eden vysvětlil udivenému americkému kolegovi C. Hullovi: „Stalinova akceptace Atlantické charty vycházela z uznání legitimity nároku Sovětského svazu na hranice z roku 1940 a z anexe pobaltských států.“
V SSSR záhy začala pracovat „Komise o poválečných projektech státního zřízení států Evropy, Asie a dalších zemí světa“ v čele s V. M. Molotovem. Pro usnadnění spolupráce se Západními spojenci účastníci její první schůze 31. října 1941 projednávali komplex „deinternacionalizačních opatření“. Generální tajemník kominterny G. Dimitrov Stalinovi oznámil: „Domnívám se, že nyní pro nás není vhodné připomínat kominternu. Její práci raději skrýt například pod „Institut pro výzkum mezinárodních problémů“…“ Stalin souhlasil, takže sovětští propagandisté zařadili změnu jejího statutu na první místo těchto opatření, neboť je třeba ujistit Západní spojence, že po skončení války sovětská „strana a vláda“ zamíří k liberální demokracii. Sám prezident E. Beneš se šířením tohoto mýtu již zařadil mezi jejich spolupracovníky!
Stalin 6. listopadu 1941 s Wehrmachtem za zády sice ujišťuje, že „nemáme, ani nemůžeme mít takové cíle války, jako vnucování své vůle a svého režimu slovanským a ostatním zotročeným evropským národům, které od nás čekají pomoc. Snažíme se pomoci těmto národům v jejich osvobozeneckém boji proti hitlerovské tyranii a potom jim ponecháme svobodnou vůli, zařídit se doma podle svého. Žádné vměšování do vnitřních věcí jiných národů!“, avšak ruská historička V. V. Marinová tuto perfiditu odhalila: „Ideje Světové revoluce nebyly pohřbeny, změnily se jen způsoby, metody a taktika jejího provedení podle nové mezinárodní situace.“
V prosinci 1941 přijel do SSSR britský ministr A. Eden. Stalin mu předal sovětské územní požadavky a poslal je i do USA. Stálo v nich: „Uznání státních hranic SSSR z 11. června 1941, uznání platnosti smluv s Finskem a Rumunskem s možností výstavby vojenských základen na jejich území a rozšíření sféry vlivu SSSR o další evropské státy.“ Jelikož britská vláda váhala s uznáním západní hranice SSSR z 11. června 1941, odpovědi se nedočkal.
Na jaře 1942 se lidový komisař zahraničí Molotov cestou do USA zastavil v Londýně. Zatímco v létě 1941 Rooseveltovi a Churchillovi zatajil, že od října 1939 do června 1941 sovětská „strana a vláda“ zásobila německou „stranu a vládu“ strategickými surovinami, aby udržela její ozbrojené síly ve válce s Velkou Británií, nyní ministru Edenovi vyčítal, že Rudá armáda bojuje sama, přičemž bagatelizoval význam operací Západních spojenců v Atlantiku, v severní Africe, v jihovýchodní Asii i v Tichomoří. Přesto, že opět požadoval uznání hranic z června 1941 s akceptací příslušné sovětské vlivové oblasti a vehementně urgoval otevření druhé fronty ve Francii, nepochodil. Britské diplomatické zdroje tvrdí, že podle vzájemné domluvy během války nemají být podepisovány žádné dvojstranné dohody, což Molotov zamlčel i prezidentu Benešovi.
Jednání v USA vrcholila 29. května 1942 přijetím u prezidenta Roosevelta, jenž Molotovovi sdělil: „Informujte pana Stalina, že připravujeme otevření druhé fronty ještě tento rok.“ Po návratu rozladěný Molotov Stalina informoval a on ho uklidnil: „…jistě bude lepší, když budeme mít volnost jednání. Problém hranic rozhodneme silou!“ Povolal si Dimitrova a uložil mu zajistit ve státech sovětské vlivové sféry doplnění „lidových front“ komunisty.
Na IX. zasedání pléna Nejvyššího sovětu SSSR Molotov 18. června 1942 zpravil poslance o výsledcích cesty do USA a Velké Británie. Zdůraznil význam smluv se Západními spojenci a také Stalinovo sdělení, že SSSR nemá vůči žádnému státu územní požadavky!
Západní spojenci již testují lokality k vylodění. Po pokusu o desant u Dieppe, 19. srpna 1942 utopeném v krvi britských a kanadských výsadkářů a po postupu Afrikakorpsu k hranicím Egypta, je reálnější námořní výsadek v severní Africe a v Itálii než ve Francii. Znepokojený Stalin v říjnu 1942 napsal do Londýna mimořádnému a zplnomocněnému velvyslanci I. M. Majskému: „My všichni zde v Moskvě máme pocit, že Churchillovým cílem je porážka SSSR, aby se později mohl dohodnout s Hitlerovým nebo Brüningovým Německem na úkor naší země.“
Po porážce Afrikakorpsu u Al Alameinu se sice angloameričtí spojenci 16. listopadu 1942 vylodili v Maroku a v Alžírsku, avšak počátkem ledna 1943 v hlášení rozvědky Stalin pročetl detaily plánu výsadku spojenců na Sicílii, přehled britských úvah o možném uzavření separátního míru s Hitlerem a další zprávy. Navrhovaný výsadek jejich armád v Itálii se mu pranic nelíbil, neboť poté postup k severu zahradí Rudé armádě cestu do Střední a Západní Evropy. V záznamu jednání premiéra Churchilla s velvyslancem Harrimanem četl „…Stalin tak úporně trvá na otevření druhé fronty ještě v roce 1943, protože má políčeno na Balkán. Existuje lepší způsob, jak zabránit vylodění spojeneckých vojsk na Balkáně, než je vázat krvavou bitvou o Západní Evropu? …“ Neskrýval podráždění, na jednání STAVKY 21. ledna 1943 prohlásil:
Zvítězíme, o tom není pochyb. Zlomíme páteř nacistické bestii. Zvítězíme, i když spojenci v Evropě neotevřou druhou frontu… Jestliže se válka prodlouží, vládnoucí kruhy USA a Anglie mohou přejít buď na přímou zradu nebo na separátní mír. Tyto kruhy, a tón jim udává Churchill, by si velmi přály udržet fašistické Německo, byť bez Hitlera, jako předpolí proti SSSR na Západě. Churchill jde dále: touží vzkřísit panské Polsko, chrání polskou buržoazní vládu…V zahraničí si leckdo myslel a myslí, že nás válka zcela vyčerpá. Že budeme tak vysíleni, že ztratíme vliv na mezinárodní politiku, ztratíme autoritu a nám, byť neporaženým, potom budou diktovány podmínky. Proto musíme dojít do Západní Evropy s armádou zakalenou v bojích. Ať si nám pak páni Churchillové zkusí diktovat podmínky…!
V Casablance se 24. ledna 1943 prezident Roosevelt a premiér Churchill dohodli na „Deklaraci o bezpodmínečné kapitulaci Německa“. Vojenský korespondent, brigádní komisař V. V. Višněvskij, 28. ledna 1943 v deníku natěšeně komentoval:
Nepřetržité projednávání projektů poválečného uspořádání světa! Existuje řada konkrétních plánů. … V USA a Velké Británii se činí polští, estonští, lotyšští a litevští kapitalisté-emigranti. Ve spojení s reakčními antisovětskými skupinami usilují anglické a americké společnosti o všestranné omezení zájmů a práv polského, estonského, lotyšského, litevského lidu, a především zájmů Sovětského svazu. Představitelé SSSR musí zasednout ke „kulatému stolu“ se zajištěnými maximálními zdroji a nejvýhodnějšími vojensko-politickými pozicemi. Vůle SSSR musí být splněna! U Leningradu, Stalingradu, Rostova, Charkova, Kurska a na dalších frontách se rozhoduje o vlivu SSSR na mezinárodní aréně, o kvalitě naší existence… na desetiletí dopředu!
Vzhledem k tomu, že veřejnost v USA nevěděla o podpisu paktu Molotov-Ribbentrop a o jeho geopolitických důsledcích, zato o „nevinné sovětské oběti německé agrese“ věděli téměř všichni, úspěchy Rudé armády u Moskvy a zejména ve Stalingradu tam důkladně rezonovaly. Redaktor magazínu „Life“ H. Luce v lednu 1943 naivně nazval SSSR „Kvaziamerikou“ a dodal: „Sovětští občané jsou neuvěřitelní lidé, kteří v pozoruhodné shodě vypadají jako Američané, oblékají se jako Američané a uvažují jako Američané.“ Redaktor časopisu „Time“ označil Stalina, „strýčka Joe“, za „Osobnost roku“. Nemálo občanů USA nadšeně shlédlo oslavné filmy typu „Moskevské mise“ o pobytu velvyslance J. Daviese v SSSR. Zprávy přeběhlíků o sovětské realitě tamní většinový názor odmítal jako pomluvy, americká levicová média pod vlivem tamních komunistů šířila zkazky o globální politické paritě SSSR s USA.
V rozkaze Státního výboru obrany (GKO) Stalin 16. února 1943 připomněl politickým zástupcům velitelů frontů a samostatných armád:
…Náš jediný cíl byl, je a zůstane diktatura proletariátu v celém světě. Tak jako já budu vždy pamatovat na přísahu, kterou jsem pronesl u rakve našeho učitele Lenina, ani vy nesmíte na tuto přísahu zapomenout. Myslete vždy na třetí etapu, která leží před námi a která bude pro nás rozhodující. Uzavřeli jsme spojenectví, poněvadž to bylo nutné… Ale naše cesty se dělí tam, kde naši nynější spojenci budou stát v cestě k našemu cíli. Ať si věří západní měšťácké demokracie, s nimiž jsme uzavřeli spojenectví, že svou úlohu vidíme jen v tom, vyhnat fašisty z naší země. My, bolševici, však víme, že naše hlavní úloha nastane teprve tehdy, až skončí tato válečná etapa …
V následných mezinárodních konferencích se Stalin nevyhne jednáním jak s velením ozbrojených sil Západních spojenců, tak s jejich vedoucími politiky. Základní hodnost rudoarmějce není důstojná mezinárodnímu významu sovětské „strany a vlády“, ani DRRA, a proto přes řadu jeho utajených chyb předseda Nejvyššího sovětu SSSR M. I. Kalinin 6. března 1943 podepsal výnos o propůjčení nejvyšší hodnosti maršála SSSR Stalinovi.
Vzhledem ke koloniální minulosti Velké Británie a pravicové politické orientaci premiéra Churchilla prezident Roosevelt nevěřil jeho varováním před globálními mocenskými choutkami Stalina, a proto udržoval rezervovaný odstup k jeho tezím o sovětských plánech na poválečné uspořádání světa. Na skutečné Stalinovy úmysly mohli Roosevelta upozornit již před válkou komunisté a sovětští nelegálové ve státní administrativě USA, avšak on jejich tamní existenci nejen bagatelizoval, ale přímo rozhodně popíral. V březnu 1943 vyslal ke Stalinovi „sovětského vlivového agenta“, bývalého velvyslance J. Daviese, a on mu po návratu sdělil: „Pokud se budou chtít sousední země dobrovolně připojit k SSSR, nemám žádné pochybnosti, že budou do Svazu přijaty. Kdyby k tomu došlo v dobré víře obou stran, tak bychom se do toho, podle mne, neměli plést; naše bezpečnost tím nebude ohrožena.“
Nastal čas pro první deinternacionalizační opatření, formální zrušení kominterny. G. Dimitrov si 8. května 1943 do deníku zapsal: „V noci jsme u Molotova s Manuilským jednali o budoucnosti kominterny. Shodli jsme se, že kominterna, jako vedoucí centrum komunistických stran, se v současných podmínkách stává překážkou jejich samostatného rozvoje a plnění zvláštních úkolů. Zpracovat dokument o rozpuštění tohoto centra!“ Stalin 21. května Dimitrovovi přiznal: „Přecenili jsme své síly, když jsme zakládali Komunistickou internacionálu a mysleli si, že můžeme řídit komunistické hnutí ve všech zemích. To byla naše chyba. Další činnost kominterny by její myšlenky diskreditovala a to nechceme“. Likvidační rozhodnutí Prezídia kominterny má datum 22. května 1943, poté Stalin řekl reportérovi agentury Reuters: „Rozpuštění kominterny je včasné a správné… Odhaluje lež hitlerovců, že sovětská vláda hodlá zasahovat do života jiných států a bolševizovat je.“ Její agendu 13. června 1943 převzalo Oddělení mezinárodních informací ÚV VKS(b) v čele s kandidátem politbyra a tajemníkem ÚV VKS(b), generálporučíkem A. S. Ščerbakovem. Stalin slíbil nejen Západním spojencům, ale opět i sovětským pracujícím, že po vítězství přejde sovětská společnost podle „Velké Stalinské ústavy“ k demokratizaci a respektování rovnoprávné mezinárodní spolupráce. Neřekl ovšem, že jen tehdy, pokud Západní spojenci uznají „sovětské, historicky spravedlivé, posvátné geopolitické nároky“!
Při další návštěvě premiéra Churchilla prezident Roosevelt odmítl britský plán invaze na Balkán, takže nezbylo, než 19. května 1943 dohodnout vylodění v západní Francii na 1. května 1944. Ze spisku Sovinformbyra „Dva roky vlastenecké války Sovětského svazu“, vydaného 22. června 1943 nakladatelstvím „Gospolitizdat“ v Moskvě aktuálně vykouklo: „Bez druhého frontu je vítězství nad hitlerovským Německem nemožné!“
Další „sovětský vlivový agent“, poradce prezidenta Roosevelta H. Hopkins, jenž permanentně informoval sovětskou špionážní rezidenturu v USA, neboť „Rusko je tak rozhodný faktor ve válce, že mu musíme nejen ze všech sil pomáhat, ale usilovat i o jeho přátelství.“, tehdy rovněž navrhl prezidentu Rooseveltovi odstranit protisovětsky smýšlející osobnosti z významných státních i armádních funkcí. Prezident to akceptoval a toto opatření tragicky postihne například generála G. S. Pattona.
V srpnu 1943 skončila diplomatická mise M. M. Litvinova, nyní postoupí do funkce náměstka lidového komisaře zahraničí. Součástí jeho závěrečné zprávy pro Molotova bylo toto hodnocení prezidenta: „F. D. Roosevelt je nám bližší než kdokoliv jiný z prominentních Američanů, jeho přání s námi spolupracovat je nepochybné. Zajisté bude přístupný našemu vlivu i v budoucnu.“ Toto sdělení navedlo sovětskou věrchušku považovat za relevantního partnera k jednáním o mezinárodních problémech jen vládu USA a vlády ostatních států přehlížet. Tento zlozvyk přežívá v politickém vedení Ruské federace dodnes.
Koncem srpna 1943 dostal H. Hopkins z komunisty zamořeného ministerstva obrany memorandum „Situace Ruska“. Konstatovalo, že po válce SSSR získá v Evropě dominantní postavení, proto bude pro USA výhodné, rozvíjet spolupráci s ním i na úkor vztahů s Velkou Británií! Předal ho prezidentovi, jenž odpovědí aplikoval svou liberálně-demokratickou vizi na třídní vizi komunisty:
„Domnívám se, že Stalin není oním mužem, za jakého ho pokládáme… Nechce nic jiného než bezpečnost pro svou zemi. Proto si myslím, že když mu dám všechno, co mu dát mohu, a nebudu za to nic chtít, šlechetnost zavazuje, proto nebude moci pomýšlet na jakoukoli územní anexi a bude souhlasit s tím, že bude se mnou pracovat na vytvoření demokratického a mírového světa.“
Prezident ovšem nevěděl, že Stalin má stále v trezoru na Sekretariátu generálního tajemníka ÚV VKS(b) plány nerealizované „Operace GROZA“ a pokládá za „svou zemi“ celou zeměkouli. Nevěřil, že si Stalin stejně, jako v listopadu 1940 s Hitlerem, hodlal i nyní s ním rozdělit správu světa jen dočasně, než ho později ovládne celý, a proto si ho na konferencích v Teheránu a na Jaltě vybral za hlavního partnera. Ovlivnil tím i americké politiky, poradce, právníky a vojáky v řadách vládních činitelů. Například ředitel Úřadu strategických služeb (OSS), generálmajor W. J. Donovan, přiznal: „Klidně bych dal Stalina na naši výplatní pásku, kdybych věděl, že nám to pomůže porazit Hitlera.“ Roosevelt zřejmě opět bagatelizoval přítomnost sovětských špionů, tajných členů Komunistické strany USA ve vedení OSS, a dokonce i sdělení, že sekretář generála Donovana, podplukovník D. Ch. Lee je nelegál NKVD!
Součásti DRRA se blíží k západní hranici SSSR, je nejvyšší čas vytvořit metodický a propagandistický narativ „Osvoboditelské koncepce DRRA“. Usnesení politbyra 6. září 1943 ustavilo další komise, zmíníme jen tu vedenou M. M. Litvinovem, nazvanou „O problémech mírových smluv a poválečného uspořádání světa“. Uvítala Churchillův návrh, aby „odpovědnost za bezpečnost v každé oblasti Evropy převzala nejzainteresovanější velmoc“. Z něj vyplývá, že jednotky DRRA obsadí státy Východní a Střední Evropy, což je umístí do vlivové sféry SSSR. Zaplatí za to řádově 4 000 000 padlých rudoarmějců. Význam této oběti nikoli pro „sovětskou věrchušku“, ale pro morální standardy liberální mezinárodní veřejnosti vysvětlil historik J. V. Anisimov: „„Strana a vláda“ považuje krev rudoarmějců prolitou v boji s fašizmem za dluh, jenž splatí její věčné a bezvýhradné panování nad východní a střední Evropou.“
V říjnu 1943 M. M. Litvinov navrhl Stalinovi zahalit „Osvoboditelskou koncepci DRRA“ do propagandistické floskule „Osvoboditelský pochod do východní a střední Evropy“, což on schválil.
Nyní se ohlédneme do minulosti. Ve 20. letech globální revoluční odliv zásadně modifikoval realizaci Stalinovy „VELKÉ PŘÍSAHY“ – záměru sdružit všechny státy do globálního SSSR. Na konci 20. let Stalin změnil tento Leninův projekt na „federaci sovětských republik“. Osudová prodleva v úplné realizaci „Operace GROZA“, vypuknutí války a zapojení ideových nepřátel, z nutnosti Západních spojenců, způsobily, že v SSSR je jen šestnáct svazových republik. Po ukončení války bude bývalá Podkarpatská Rus připojena k USSR a jen severní část bývalého Východního Pruska vytvoří samostatnou enklávu uvnitř SSSR. Leninovu koncepci „dobrovolného“ vstupu všech suverénních států do SSSR nahradí jejich připoutání nevinnějšími „bilaterálními smlouvami o přátelství a vzájemné pomoci“. Členové budoucí „rodiny socialistických států“, zůstanou „de iure“ suverénní a situaci „de facto“ v srpnu 1968 objasnil členům Předsednictva ÚV KSČ předseda Rady ministrů SSSR A. N. Kosygin: „Kde jsou naše hranice? Je snad rozdíl mezi našimi a vašimi hranicemi? Já myslím, soudruhu Dubčeku a soudruhu Černíku, že si nemůžete odpovědět jinak, než že máte na západě jen jedny hranice, a to jsou i naše hranice!“
„Osvoboditelská koncepce DRRA“ má tři etapy. V první etapě bude očištěno území SSSR. V druhé etapě budou v Německu zatčeni vedoucí představitelé nacistické správy, zakázána NSDAP a její dceřiné organizace. Označování německých komunistů v SSSR během války za „antifašistické demokraty“ usnadní popření budoucí bolševizace Německa. Vedení rezortů obrany, vnitra, hospodářství, financí, zemědělství a informací obsadí komunisté, do čela ostatních odvětví nastoupí kryptokomunisté z politických stran sdružených do „národních front“, do jejichž aparátů přibydou sovětští poradci, kteří dohlédnou na znárodnění průmyslové základny, bank a pozemkovou reformu. Ve třetí etapě agilní agitací s výzvami k „slovanské vzájemnosti“, k „lidové demokracii“, eufemizmu pro „diktaturu proletariátu“, bude zajištěno vítězství komunistických stran v parlamentních volbách. Vítěz převezme moc, po provedení pozemkové reformy a po likvidaci „bývalých lidí“ čili „třídní očistě“ začne budování socializmu. Stalin si jen pohlídá, aby mu nikde nevyrostl konkurent. Až bude vše hotovo, slavnostní sjezd komunistické strany oznámí vítězství socializmu, parlament schválí upravenou ústavu a „rodina socialistických států“ přivítá dalšího člena. Až bude rodina úplná, výnos pléna Nejvyššího sovětu ji přijme do rámce SSSR.
Stalin tuto koncepci akceptoval, 1. května 1944 ji vyhlásil v rozkaze GKO „O osvobození Evropy“: „… Abychom zbavili náš stát a spojence nebezpečí zotročení, je nutné setrvat v patách raněnému německému zvířeti a dobít ho v jeho doupěti. Při pronásledování tohoto zvířete musíme vyrvat z německého područí naše bratry Čechoslováky, Poláky a další spojenecké národy západní Evropy, které zachvátilo hitlerovské Německo…Tento obtížný úkol lze vyřešit jen spojeným úsilím SSSR, USA a Velké Británie…“ Což je modifikované oživení „Operace GROZA“!
Právo sovětské „strany a vlády“ ustavit ve státech blízkého sousedství po „třídně svobodných volbách“ spřízněné režimy přijeli do Moskvy 9. října 1944 konkretizovat se Stalinem, Molotovem a Litvinovem premiér Churchill a ministr Eden. Před jednáním si Litvinov zapsal: „spravedlivé rozdělení bezpečnostních sfér“ mezi SSSR a Velkou Británií je třeba realizovat „podle principu nejbližšího sousedství“! Do těchto států musí být zahrnuty vedle Finska, Švédska, Maďarska, Rumunska a Turecka rovněž Polsko, ČSR a slovanské státy Balkánského poloostrova. Při soukromém jednání si Churchill se Stalinem ještě vylicitovali podíl vzájemného politického vlivu v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii a v Řecku, což zahrnuli do zápisu komise „O problémech mírových smluv a poválečného uspořádání světa“. Poté Churchill 22. října informoval Roosevelta: „Stalin si přeje, aby ČSR, Polsko a Maďarsko utvořily zázemí nezávislých, antifašistických, prosovětských států a aby tyto tři státy vymezovaly ve střední Evropě sféru ruského mocenského vlivu…“
Ve svém projevu na Rudém náměstí k 24. výročí VŘSR 6. listopadu 1941 Stalin sice vyhlásil záměr vyhubení všech Němců, kteří vstoupili na území SSSR, jenže po 1. květnu 1944 tento závazek rozšířil na území celé Evropy. Proto velká vlastenecká válka pokračovala i po osvobození území SSSR a skončila, bez ohledu na dvojí kapitulaci wehrmachtu, až dnem zatčení velitele Ruské osvobozenecké armády, generálporučíka A. A. Vlasova, což 11. května 1945 současně ukončilo i „Pražskou strategickou útočnou“ operaci.
Zdroje:
Allen Paul: Katyň. Stalinský masakr a triumf pravdy. „Knižní klub“. Praha -2015.
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Anisimov, J.: Istoričeskije korni impěrskogo myšlenija v Rossiji. 07.01.2015. Institute of Russian History. Sankt Petěrburg.
August, F., & JAB.: Ve znamení temna. „VOTOBIA“. Praha-2001.
Bassett, R.: Šéf Hitlerovy špionáže. „Naše vojsko“. Praha-2016.
Borhi, L.: Demokratický experiment nebo brutální sovětizace? Časopis „Dějiny a současnost“. 2007. No7.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Nakladatelství „Academia“. Praha 2002.
Butlerová, S.: STALIN&ROOSEVELT. Portrét partnerství. „JOTA“. Brno-2016.
Černý, V.: Paměti II. (1938-1945). „Atlantis“. Brno-1992.
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija).
Dollen,S.: Stalin i jego diplomaty. Sovětskij sojuz i Jevropa 1930-1939. „ROSSPEN“. M.-2009., gg.
Dongarov, A.: Měždu Rejnom i Volgoj. Žurnal „Rodina“. 1991. No5.
Durman, K.: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938-1991. Díl I. Světová válka a nukleární mír. Nakladatelství „Karolinum“. Praha-2004.
„Dva goda Otěčestvěnnoj vojny Sovětskogo sojuza (ko vtoroj godovščině Otěčestvěnnoj vony). 21 ijuňa 1943 goda.“ „OGIZ“. Gospolitizdat. M.-1943.
Fenby, J.: Spojenci. Nakladatelství „Práh“. Praha 2008.
Cholínský, J., Cenckiewitz, S.: Sovětizace Polska, Západ a princip legalizmu. Časopis „Securitas imperii“, 24 (01/2014).
Chruščov, N.: Vremja. Ljudi. Vlasť. (Vospominanija). Kniga I. IIK „Moskovskije Novosti“. M.-1999.
Jefimova, M.: „Sěkrěty Venony: Špionskie istorii“. Radio Svoboda, 22 marta 2003.
Kubelková R.: Edvard BENEŠ mezi Londýnem a Moskvou. Nakladatelství „Epocha“. Praha-2017.
Marina, V.: VKS(b) a KSČ. Časopis „Slovanský přehled“, 1998, č. 2.
Marina, V.: Slavjanskij vopros: věchi istorii. Institut slavjanověděnija i balkanistiky RAN. M.-1997.
Marinová, V.: Od důvěry k podezíravosti. Sovětští a českoslovenští komunisté v letech 1945-48. Časopis „Soudobé dějiny“ 3-4/97.
Oleščuk, J.: „Razvitije děmokratiji v osvobožďonnych stranach Jevropy“. Žurnal „Bolševik“. No19-20. Okťabrj 1945.
O´Reilly, B., Dugard, M.: Podivná smrt generála Pattona. „Grada Publishing, a.s.“ Praha-2016.
Pacner, K.: Nevšední doteky dějin. Nakladatelství „Plus“. Praha-2014.
Pfaff, I.: Velmi nebezpečná legenda o Jaltě. „Hospodářské noviny“. 26.02.1999.
Placák, P.: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. „Paseka“ s.r.o. Praha, Litomyšl-2015.
Pop, I.: Osvobožděnije Podkarpatskoj Rusi Krasnoj Armijej i jejo aneksija Sovětskim sojuzom (1944-1945). „Russkij vopros“ No1/2010.
Richter, K.: Přes krvavé řeky. „JOTA“. Brno-2017.
Sokolov, B.: Buďonnyj: Krasnyj Mjurat. Izdatělstvo „Molodaja gvardija“. M. 2007.
Stalin, I.: Sočiněnija. T.15. Izdatělstvo „Pisatěl“. M.-1997.
Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států. C-PRESS. Brno-2015.
Švec, L.: Perestrojka, Pobaltské republiky a Československo 1988-1991. Nakladatelství „Dokořán“. Praha-2013.
Višněvskij, V.: Dněvniki vojennych let (1943, 1945 gg.). Izdatělstvo „Sovětskaja Rossija“. M.-1974.
Volfgang Leonard: „Ty pojděš v institut nomer 99“. „Frankfurter Allgemeine Zeitung“. 17.05.2005
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. „Vydavatělstvo politickej literatúry“. Bratislava-1968.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Nakĺadatelstvo EPOCHA. Bratislava-1969.
Zapis pěregovorov měždu Idenom i Stalinym. Žurnal „RODINA“. No06-07. 1991g.
Zubov, A. i dr.: Istorija Rossii. XX věk: 1939 - 2007. „Astrěl“. M.-2010.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace)
