Článek
Od konce 18. století bylo Pobaltí součástí Ruského Impéria. Po jeho zániku 24. prosince 1918 přiznal výnos Všeruského ústředního výboru zástupců RSFSR podle bolševického mustru suverenitu a neutralitu Estonsku, Lotyšsku a Litvě, což většinu jejich občanů neuspokojilo. Vzchopili se a do listopadu 1920 tam úspěšně proběhla povstání, jež je změnila na „buržoazní“ republiky. Není divu, že z Moskvy zněly dotčené výhrady přecházející do stále ostřejších hrozeb. Například v červnu 1936 zástupce lidového komisaře obrany, maršál M. N. Tuchačevskij, napsal: „jejich neutralita bude k užitku jen fašistickým agresorům“ a na VIII. sjezdu Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců SSSR 29. listopadu 1936 1. tajemník Leningradského oblastního výboru VKS(b) A. A. Ždanov varoval vlády pobaltských států: „Pokud dovolíte fašistickým dobrodruhům použít svá území pro vojenské akce proti SSSR, Rudá armáda v nich zvětší naše okénko do Evropy!“ Není tedy divu, že se zejména v Litvě sovětská „strana a vláda“ pokoušela o svržení tamní buržoazní vlády, ale marně.
Jakmile 7. června 1939 lotyšská a estonská vláda uzavřela s Německou říší dohodu o neútočení, v politbyru již mají jasno. Stalinem záhy prosazené dokumenty paktu Molotov-Ribbentrop, „Úmluva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik“ a „Tajný doplňující protokol“ 28. srpna 1939 vrátily Německé říši části Varšavského a Lublinského vojvodství a do vlivové sféry SSSR zahrnuly Litvu, Lotyšsko, Estonsko i Finsko.
Občané Estonska, Lotyšska a Litvy projevují podle mínění sovětské „strany a vlády“ vyhraněnou nenávist k Rusům a první dva státy jí brání v přístupu k Baltskému moři, takže budou anektovány. Operace proběhne ve dvou etapách, nejprve podpis dohody o vzájemné spolupráci, vjezd omezeného kontingentu Rudé armády (DRRA) k obsazení vybraných vojenských základen, poté jeho navýšení za účelem „osvobození“ a přijetí do SSSR.
První etapu v Estonsku zahájila sovětská provokace vojenského námořnictva. Jakmile již zajatá, odzbrojená a deportovaná polská ponorka „Orzel“ v noci 18. září 1939 nečekaně odplula z přístavu v Tallinu, 24. září pozval lidový komisař zahraničí V. M. Molotov estonského ministra zahraničí K. Seltera do Lidového komisariátu zahraničních věcí, kde ho zahrnul vyhrůžkami: „Odplutí polské ponorky svědčí o tom, že estonská vláda nedbá o pořádek ve svém státě a tím ohrožuje bezpečnost SSSR.… před 20. lety nás posadili do této „finské louže“. Snad si nemyslíte, že v ní zůstaneme sedět navěky? Tehdy bylo Rusko bezmocné, avšak Sovětský svaz vyrostl ekonomicky, vojensky i kulturně, takže nyní je mocný stát, jehož zájmy nelze přehlížet. Pro zajištění své bezpečnosti potřebuje získat přístup k Baltskému moři. Pokud s námi nebudete chtít podepsat smlouvu o vzájemné pomoci, pak najdeme jiné cesty pro zajištění své bezpečnosti, možná složitější, možná bezohlednější. Proto Vás vyzývám, nenuťte nás použít sílu! …“ Ministr Selter podpis smlouvy odložil, provokace tedy graduje. Další den se nad Estonskem objevily výzvědné letouny sovětského vojenského letectva (VVS) a 27. září moskevský rozhlas hlásil: „…neznámá ponorka potopila sovětskou nákladní loď Metallist!“ Hlasatel samozřejmě neřekl, že její potopení nařídil Ždanov sice se Stalinovým souhlasem, ale bez vědomí lidového komisaře vojenského námořnictva (VMF). Lidoví komisaři obrany a VMF nařídili veliteli Leningradského vojenského okruhu (LVO), komarmovi K. A. Měreckovovi, k 29. září připravit okupaci Estonska, veliteli Baltské vojenské flotily (BVF), flagmanovi V. F. Tribucovi, vyhlásit pohotovost posádkám sovětských ponorek ve Finském zálivu a zajistit obsazení vojenské námořní základny v Tallinu.
Ministr Selter se podvolil. Když 28. září přijel do Kremlu a ve Stalinově pracovně smlouvu podepsal, Stalin mu řekl: „Uzavřením smlouvy se Sovětským svazem konala Estonská vláda moudře ve prospěch estonského lidu. Jinak byste mohli dopadnout jako Polsko. Polsko bylo velký stát a kde je nyní Polsko?“ Poté ho lidový komisař Molotov ihned žádal „kvůli nejvážnější hrozbě bezprostředního útoku“ o přidělení leteckých základen pro VVS LVO. Nyní Stalin sice nařídil lidovému komisaři obrany, maršálovi K. J. Vorošilovovi, zrušit rozkaz k okupaci Estonska, avšak náčelník Politické správy LVO, brigádní komisař P. I. Gorochov, vyzval náčelníka politického oddělení 56. střelecké divize 8. armády okruhu podnítit estonské pracující k povstání. Náčelník Politické správy Rudé armády (PSRA), armádní komisař 1. stupně L. Z. Mechlis, uložil náčelníkům politických správ Kalininského a Leningradského vojenského okruhu zajistit kádrové doplnění redakcí novin pro tisk v estonštině, lotyšštině, finštině, angličtině a ruštině. „Noviny archivovat v režimu přísně tajných materiálů, po 10 výtiscích posílat do PSRA. Distribuovat až po schválení!“
Lotyšsko přišlo na řadu 5. října. Tentokrát odjel do Rigy sám Molotov a bez skrupulí požadoval od lotyšského ministra zahraničí Munterse přístavy Liepaja a Ventspils pro výstavbu vojenských námořních základen a také čtyři letiště. Jelikož Munters souhlasil, smlouvu o vzájemné pomoci oba podepsali týž den.
Zbývá Litva. Přesto, že po podpisu Paktu Molotov-Ribbentrop jsou SSSR a Německá říše spojenci, zůstala v plánu strategického rozvinování DRRA věta: „Zničení wehrmachtu ve Východním Prusku a obsazení jeho území má výjimečný ekonomický a především politický význam, což se nevyhnutelně projeví v průběhu další války s Německem.“Proto je nutné získat pod svůj vliv i Litevskou republiku, vždyť členové politbyra považovali za nepřátelský čin i memorandum „Základní principy obranné dohody mezi Německem a Litvou“ ze září 1938! Litevský ministr zahraničí Urbšys byl 10. října 1939 přinucen podepsat „Smlouvu o předání Vilnjuské oblasti a vzájemné pomoci mezi SSSR a Litvou“ s platností na 15 let a další události již probíhaly podle „stalinského scénáře“. Na počest smlouvy se konala slavnostní hostina, další den ho agenti NKVD zatkli a ve vězení pak strávil 16 let. Do Litvy 28. října 1939 napochodovalo 18 000 příslušníků DRRA. Lidový komisař vnitra USSR (Ukrajiny), komisař státní bezpečnosti I. A. Sěrov, nařídil deportace „třídně cizích Litevců“ a místo nich bylo do Litvy přesídleno 20 000 ruských vojáků i s rodinami.
Není divu, že po těchto událostech v zahraničním tisku rezonují poplašné zprávy o chystané bolševizaci Pobaltí, což Molotov pobouřeně odmítl: „Žvanění o sovětizaci baltických států je produkt antisovětských provokací a má sloužit jen našim nepřátelům. Neporušitelnost suverenity baltických států a princip nevměšování se do vnitřních poměrů je určitě a jasně včleněn do smluv o vzájemné pomoci!“ Také rozkaz maršála Vorošilova 25. října 1939 upozornil vojenskou radu (VR) 8. armády: „…jakékoli snahy vojenských osob vést komunistickou agitaci, byť jen mezi jednotlivci, … budou bez ohledu na jejich postavení považovány za antisovětský čin…“. Jenže soužití rudoarmějců s místním obyvatelstvem je kontroverzní, množí se incidenty. Na písemné protesty vedoucích místních samospráv proti svévoli náčelníků sovětských vojenských správ dostávají z jejich sekretariátů stále stejnou odpověď: „Rudá armáda uznává jen jednu vládu, vládu SSSR!“ Toto „třídní“ konání „strany a vlády“ po letech cynicky zdůvodnil V. M. Molotov novináři F. Čujevovi slovy: „Podle mne jsme si jen brali to, co nám patřilo“!
První etapa anexe Pobaltí skončila, Stalin generálnímu tajemníkovi kominterny G. Dimitrovovi oznámil: „Jsme přesvědčeni, že smlouvami o vzájemné pomoci (Estonsko, Lotyšsko, Litva) jsme našli způsob, jak přivést do sféry vlivu Sovětského svazu řadu okolních států. Musíme však bedlivě sledovat jejich vnitřní i zahraniční politiku. O bolševizaci usilovat nebudeme, časem si ji provedou sami.“
Pokračování proběhne ve stínu agresí wehrmachtu do států Beneluxu a Francie. Usnesení politbyra pověřilo A. A. Ždanova politickou kuratelou, z Rigy je povolán ke konzultacím rezident sovětské vnější rozvědky s diplomatickým krytím, starší poručík státní bezpečnosti I. A. Čičajev. Koncem jara 1940 proběhnou za dozoru důstojníků Politických oddělení součástí DRRA nové volby, z nichž vzejdou „třídně vyhovující“ zákonodárci.
Hrstka loajálních pracujících manifestuje za připojení k SSSR
Armádní komisař Mechlis 5. května 1940 podepsal pro náčelníky Politických správ Běloruského, Kalininského a Leningradského vojenského okruhu „Plán politických opatření pro rudoarmějce a nižší velitele jednotek určených do Pobaltí“.
Dohled nad volbami do zákonodárných orgánů zajistí 10. května 1940 rozkaz č. 5258/ss nazvaný: „Pomoc Rudé armády pracujícím Litvy, Lotyšska a Estonska při osvobození od vykořisťovatelské bandy kapitalistů a statkářů… Pobaltské státy budou přední hlídkou našich suchozemských a mořských hranic!“ Plán distribuce vybraných knih o Pobaltí do politických správ Leningradského a Běloruského okruhu schválil 13. června 1940 a instruoval členy jejich VR: „Nerozumní představitelé pobaltských států si nepřejí dobrovolně plnit smlouvy se SSSR. Dali přednost provokacím součástí Rudé armády v Estonsku, Lotyšsku a Litvě a naší vlasti … Pro vyřešení problematiky vstupu našich vojsk není souhlas litevské vlády dostatečný. Řada ozbrojených elementů dosud vyčkává, proto je nezbytná bdělost a dodržování vojenské disciplíny, jejíž porušení bude trestáno podle zákonů válečného stavu. Vstupem do Litvy plníme historickou úlohu naší socialistické vlasti – zajištění bezpečnosti severozápadních hranic SSSR. Obsadíme strategicky výhodnou pozici, která dovolí národům SSSRpokračovat v mírové práci a chránit první socialistickou vlast dělníků a rolníků před buržoazními zloději cizího majetku. Hlavní úkol je vysvětlit mužstvu, že každá válka vedená dělnicko-rolnickou vládou je válka spravedlivá, osvoboditelská. Operaci nařizuji připravovat v nejpřísnějším utajení… PSRA dodá letáky vojákům a obyvatelstvu Litvy, Estonska a Lotyšska. Politické správy okruhů jsou povinny přísně konspirativně připravit vydání novin k operaci. Do zahájení akcí nezveřejňovat jména redaktorů, noviny rozdat večer před vyhlášením poplachu v přísně tajném režimu!“
Operaci zahájila opět sovětská provokace, tentokrát v Litvě. Po fiktivním přepadení tří rudoarmějců ve Vilnjusu 13. května Molotov obvinil litevskou vládu z „antisovětské činnosti“. Hlavní redaktor „Izvěstijí“ 16. května v úvodníku „Válka se rozšiřuje“ zpochybnil neutralitu malých států. Opět se objevily výmysly o útočném zaměření kulturního „Baltského svazu“ proti SSSR a vzhledem k inscenovaným dezercím rudoarmějců v litevských posádkách 30. května „Izvěstija“ publikovala „Oznámení Lidového komisariátu zahraničních věcí o provokacích litevských orgánů“.
Lidový komisař Molotov 14. června 1940 žádal po litevském předsedovi vlády A. Merkisovi zatčení ministra vnitra, demisi vlády a souhlas k posílení jednotek DRRA o 3-4 sbory; 15. června mu Molotovův náměstek, komisař státní bezpečnosti III. stupně V. G. Děkanozov, předložil nótu sovětské vlády vyzývající k utvoření nové litevské vlády a o příjezdu dalších součástí DRRA. Jelikož se Merkis zdráhal, uslyšel: „Musíte se dobře podívat na reálnou situaci a pochopit, že v budoucnu malé národy zmizí. Vaše Litva spolu s ostatními baltskými národy, včetně Finska, se připojí ke slavné rodině Sovětského svazu! Mimochodem,v Litvě dnes začne fašistický převrat, pokud nepodepíšete souhlas s připojením Litvy k SSSR, domů se nevrátíte!“ Molotov oznámil vyslancům Estonska a Lotyšska příjezd dalších jednotek DRRA, přičemž je varoval lidový komisař obrany, maršál S. M. Timošenko: „Při ozbrojeném odporu budou vaše armády zničeny!“
Čas pokročil, nyní je na pořadu dne rozhodné zahájení bolševizace pobaltských republik. Lidový komisař obrany 17. června předložil na jednání Rady lidových komisařů seznam opatření. Ozbrojené síly Litvy, Lotyšska a Estonska budou po „třídní očistě“ začleněny do DRRA, velitelství BVF se přestěhuje do Tallinu. Velitel Běloruského zvláštního vojenského okruhu, generálplukovník D. G. Pavlov navrhl: „… Buď armády všech tří států odzbrojit a zbraně odvézt do Sovětského svazu, nebo po očistě velitelského sboru a upevnění jednotek našimi komunisty využít součásti litevské a estonské armády ve válce mimo běloruský okruh proti Rumunům, Afgháncům a Japoncům. Lotyše považuji za nutné zcela odzbrojit …“, což maršál Timošenko odmítl.
Při hodnocení tehdejších událostí generál státní bezpečnosti P. A. Sudoplatov v pamětech konstatoval: „… Je sporné, zda bychom se tak snadno dohodli, pokud by vedoucí představitelé pobaltských států, zejména Litvy, neměli s námi důvěrná tajná spojení.“ Nicméně Litevská vláda se s bolševickou anexí nesmířila, její místopředseda V. Krévé-Mickevičius odjel protestovat do Moskvy. V noci na 3. červenec 1940 ho Molotov přijal, vyslechl a soudružsky poučil: „…Budete muset pohlédnout pravdě do očí a pochopit, že v budoucnu malé státy zmizí. Vaše Litva s dalšími pobaltskými státy a Finskem vstoupí do velké rodiny SSSR… význam sovětsko-německého paktu z 23. září 1939 vychází daleko nad rámec dohody o neútočení a rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Spočívá v tom, aby legitimizace napadení Polska přivedla Německo ke střetu s Velkou Británií a Francií, které mají k Varšavě spojenecké závazky… Nyní jsme přesvědčeni více než kdykoli dříve, že se geniální Lenin nemýlil, když nás přesvědčoval, že nám druhá světová válka umožní vybojovat moc v celé Evropě tak, jako první světová válka umožnila vybojovat moc v Rusku. Nyní podporujeme Německo, ovšem jen abychom ho odradili od návrhů na mír, dokud hladovějící masy bojujících států nepovstanou proti svým vládám. Potom se německá buržoazie dohodne s buržoazií spojeneckých států, aby společnými silami potlačili povstalý proletariát. V tento okamžik mu přijedeme dobře připraveni na pomoc a na území západní Evropy… vzplane rozhodující bitva mezi proletariátem a zahnívající buržoazií, která navždy rozhodne o osudu Evropy!
Nastal slavný den, 21. červenec 1940! Ve všech třech republikách se konaly schůze obrozených parlamentů. Poslanci schválili nové ústavy a vyhlásili vznik Estonské, Lotyšské a Litevské sovětské socialistické republiky. V srpnu na zasedání VII. schůze NS SSSR 1. volebního období budou všechny přijaty do rámce SSSR. Ohlasy tohoto jednání poslanců NS SSSR rezonovaly v sovětském i zahraničním komunistickém tisku. Například redaktor listu „Rudé právo“ publikoval ve zprávě ze zasedání příspěvek člena politbyra ÚV KSU(b) A. S. Ščerbakova z 1. srpna 1940: „… Buržoazní politikáři, kteří se zmocnili vlády nad pracujícím lidem Litvy, Lotyšska a Estonska, se zapletli s odpadem mezinárodní imperialistické buržoazie, aby cizími bodáky obelhali lid a celý svět tlachy o „demokracii“ a „nezávislosti“…“
Po anexi Besarábie Molotov 6. září 1940 na jednání politbyra oznámil konec nynější etapy přijímání nových států do SSSR a Stalin rekapituloval: „Rozšiřujeme frontu socializmu, což je pro lidstvo výhodné, nyní jsou občané Litvy, Západního Běloruska, Besarábie a dalších přijatých států šťastni, že jsme je zbavili jha statkářů, kapitalistů, policie a další lůzy!“ Je hotovo, ovšem ještě nevěděl, že tím skončila éra přijímání nových států do rámce SSSR!
Zdroje:
Běšanov, V.: Šapkami zakidajem! Ot Krasnogo blickriga do Tankovogo pogroma 1941 goda. „Eksmo-Press“. M.-2010.
Bězyměnskij, L.: Gitler i Stalin pěred schvatkoj. „Věče“. M.-2000.
Bojtár, E.: Oloupení Evropy. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV“. Praha-1994.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Čubarjan, O., Vechvilajnen, O.: Zimnaja vojna, 1939-1940: političeskaja istorija. „Nauka“. M.-1999.
Čujev, F.: Vzpomínky Molotova. OREGO. Říčany u Prahy 1996.
Dollen,S.: Stalin i jego diplomaty. Sovětskij sojuz i Jevropa 1930-1939. „ROSSPEN“. M.-2009., gg.
Dongarov, A.: Měždu Rejnom i Volgoj. Žurnal „Rodina“. 1991. No5.
Dongarov, A., Pěskova, G.: SSSR i strany Pribaltiki (avgust 1939-avgust 1940). „Voprosy istorii“. 1991. No1.
Felštinskij, J.: Naučno-dokuměntalnoje izdanije. SSSR GERMANIJA-1939. Sbornik dokuměntov. T2. „Mokslas“. Vijňus-1983.
Isajev, A.: Georgij Žukov. Poslednij dovod korola. „JAUZA“ M.-2006.
Jerofějev, D.: Sovětsko-finljandskije otnošenija v 1939-1944gg. In: Pivovar, J. i dr..:Sb. SSSR, jego sojuzniki i protivniki vo vtoroj mirovoj vojně. M.-2010.
Kovaljov, S.: SSSR i Pribaltika: Nějtralitět i dogovory o vzaimopomošči 1939 goda. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No8. 2011.
Kudrna, L.: Český otisk v tajné světové diplomacii. „Securitas imperii“ No17, poznámka č.20 pod čarou.
Mělťuchov, M.: Upuščennyj šans Stalina. Sovětskij Sojuz i borba za Jevropu:1939-1941. Věče. M. 2000.
Moorhouse, R.: Diablovi spojenci. Hitlerov pakt so Stalinom. 1939-1941. Premedia Group, s.r.o. Bratislava 2015.
Někrasov, V.: Berija: koněc karjery. „Izdatělstvo političeskoj litěratury.“ M.-1991.
Shirer, W.: Vzestup a pád třetí říše. Nakladatelství L Marek, Brno 2004.
Solonin, M.: Pěrvyj udar-časť IV. „Vojenno promyšlennyj kurjer“ No27 za 11 ijula 2012 g.
Stadnik, I.: Aprelskij razvorot. „Vremja novostěj“ No61, 10. aprelja 2008.
Stadnik, I.: Něsostojavšijesa vojny Stalina. „Vremja novostěj“. No130. 22 ijula 2008.
Sudoplatov, P.: Raznyje dni tajnoj vojny i diplomatii. 1941 god. OLMA-PRESS. M.-2001.
Taras, A.: Běgstvo „Orla“ - podvig ili provokacija? „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“. 16.05.2008.
Vělikanov, N.: Měreckov. Žizň zaměčatělnych ljuděj-1337. „Kultura Rossiji (2012-2018 gody)“. M.-2012.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. Vydavateĺstvo politickej literatúry. Bratislava-1968.
Dokuměnty vněšněj politiki. T.XXIII. Kniga 1. „Měždunarodnyje otnošenija“. M.-1995.
„Rudé právo“, červenec, srpen 1940.
Sovětsko-gěrmanskije dogovorěnosti 1939-1941 godov. Iz Archiva CK KPSS.
Žurnal „Otěčestvěnnaja istorija“.1994. No 4.
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
