Článek
Esej Jiřího Smejkala: Mlčení expertů a hlučná mlha ideologie
„Všichni z oboru to víme, ale mlčíme.“ – Michal Macenauer, 8. července 2025
Když v pátek na dvě hodiny zhasla část Evropy, ozvalo se cosi, co bývá vzácnější než proud sám — pravda bez příkras. Slova energetického stratéga Michala Macenauera nejsou jen výstřelem do prázdna. Jsou zdviženým ukazováčkem vůči civilizaci, která nahradila důslednost za pocit správnosti.
Pravda pod proudem
Macenauer trefně připomněl, že integrační náklady obnovitelných zdrojů jsou násobkem těch instalačních. Nejde o neochotu přechodu na čistší zdroje. Jde o pravidla techniky, provozu a reality, které zcela mizí pod mantrou „Green is good“. V éře, kdy marketing nahradil fyziku, se totiž „mlčení“ expertů považuje za loajalitu, a promluva — za herezi.
Je přece snazší křičet „dekarbonizace“ než se potit nad schématem elektrické sítě.
Fotovoltaika není víra, je to technologie
Páteční blackout není selháním obnovitelných zdrojů jako takových. Je však symptomem nezvládnuté integrace zdrojů, které nejsou navrženy jako stabilizační pilíře sítě. Fotovoltaika a větrníky nejsou viníci — viníkem je přesvědčení, že jediná cesta vede vpřed a každý, kdo upozorní na svah, je sabotér.
Proč je vlastně tak odvážné říci nahlas, že levná energie z OZE je jen iluzí, pokud nezapočítáme náklady na její udržení, regulaci, akumulaci a integraci? Proč mlčí ti, kdo to denně řeší na dispečincích a v plánovacích odděleních?
Protože klimatický diskurz přestal být odbornou debatou — stal se svatyní, kde se nosí správné odpovědi, nikoli pravdivé.
Bezpečnostní síť už je v záplatách
Macenauer také naznačil zásadní souvislost: čím více decentralizovaných a neregulovatelných zdrojů máme, tím méně máme síťovou stabilitu, která byla po dekády standardem. Dříve jsme stavěli energetiku „top-down“, z velkých uhelných a jaderných zdrojů. Dnes ji stavíme „sideways“, s proudy tečoucími podle počasí a dotací. Výsledek? Přenosová síť začíná být jako pavoučí vlákno v průvanu.
Blackout ve Španělsku nebyl o tom, že slunce přestalo svítit. Byl o tom, že reakční doba systému a schopnost adaptace na náhlou změnu zatížení byla poddimenzovaná. Někdy prostě nestačí „chtít“ – je třeba umět.
Závěrem: Proč mluvím?
Jako občan této země a pozorovatel vývoje posledních let považuji tuto výpověď Macenauera za přelomovou. Ne kvůli dramatickým blackoutům. Ale proto, že poprvé někdo z energetického světa natvrdo řekl, že král je nahý — a že účet za jeho šatník není placen z bruselského fantasy fondu, ale z reálných kapes lidí, podniků a národních rozpočtů.
Já, Jiří Smejkal, se k této výpovědi připojuji a děkuji za každého, kdo přestává mlčet.
