Článek
Dozvídáme se, že alkohol pijeme proto, abychom „vypnuli hlavu“, zahnali paniku z hypotéky, stali se lživě zábavnými nebo si vytvořili zhoubný podmíněný reflex. Jako by lidstvo už od starověku nepěstovalo révu pro radost, ale jen jako jakési chemické berličky pro neschopnost čelit realitě. Celá ta obsedantní debata o „dobrém sluhovi a zlém pánovi“ má jednu drobnou vadu na kráse. Zcela ignoruje prostou a nádhernou skutečnost, že nám to prostě chutná.
Představa, že nikdo nepije alkohol kvůli chuti, je zhruba stejně absurdní jako tvrdit, že svíčkovou na smetaně jíme výhradně proto, abychom neumřeli hlady, a že její vůně je jen maskovaný způsob, jak přelstít mozek odměnou za těžký den v korporátu. Kdyby šlo pouze o onen pověstný sedativní účinek, stačilo by přece polykat lékařský líh smíchaný s kohoutkovou vodou. Bylo by to levné, rychlé a efektivní.
Proč se tedy vinaři na svazích Wachau lopotí se starými keři Ryzlinku rýnského a snaží se do láhve chytit krystalickou kyselinku, minerální slanost a vůni zralých meruněk? Proč se vůbec někdo obtěžuje servírovat takový ryzlink k pečenému candátovi na másle? Jistě ne proto, aby „vypnul tlačítko stresu“, ale protože kombinace křehkého rybího masa a svěžího vína vyvolá v ústech ohňostroj, který žádná minerálka nenabídne.
Stejné je to s mohutným, hutným Barolem nebo zemitým Bordeaux plným tónů černého rybízu a cedrového dřeva. Spojte ho s vyzrálým hovězím steakem a zjistíte, že taniny z vína krájí tuk a maso naopak zjemňuje drsnost nápoje. Je to čistá gastronomie, alchymie a estetický zážitek, nikoli únik před uplakanými dětmi.
A co teprve fascinující vesmír lihovin, který puritáni házejí do jednoho pytle s laciným krabicákem? Když si člověk nalije skotskou single malt whisky z ostrova Islay, nehledá v ní zapomnění na pondělní poradu. Hledá v ní vůni mořských řas, rašelinového kouře a starého dubového sudu po sherry.
Je to tekutá krajina, geografie zhmotněná v křišťálové sklenici. Ochutnat jamajský rum s vysokým obsahem esterů znamená potkat tóny zralých banánů a koření. Mexický mezcal zase voní po kouři z agávových srdcí pečených v zemních jámách.
Degradovat tuto staletou kulturu na pouhý „psychologický mechanismus zvládání reality“ je nesmírně ochuzující, stejně jako omezit fyzické milování jen na plození dětí. Vždyť co třeba míchané nápoje? Vzít si v baru Negroni – ten mistrovský, hořkosladký balanc mezi jalovcovým ginem, bylinkovým vermutem a hořkým Campari s pomerančovou kůrou – není žádný zoufalý pokus stát se králem parketu. Je to potěšení z perfektně zvládnutého řemesla a dokonalé harmonie chutí.
Svět ušlechtilého pití je nekonečně pestrý, hluboký a vrstevnatý. Můžete ho studovat celý život, objevovat vliv půdy, počasí, kvasinek a dřeva, a přitom zůstat naprosto střízlivým, svobodným a vyrovnaným člověkem bez nutnosti cokoliv „řešit“. Není třeba za každou sklenkou hledat vnitřní prázdnotu, trauma či volání o pomoc. Někdy je sklenka vína prostě jen zatraceně dobrá sklenka vína. A to úplně stačí.
