Článek
Na jedné straně stojí drobné, v podstatě neviditelné miminko, které nosí dárky jen tak za slušné chování. Na straně druhé stojí robustní dědek s červeným nosem (od čeho asi?) v beranici, který přijíždí na saních tažených trojkou koní a má za úkol jediné: provést nepřátelské převzetí dětské fantazie.
V padesátých letech minulého století se českoslovenští komunisté rozhodli, že Ježíšek je třídní nepřítel. Byl příliš náboženský, příliš západní, příliš… no, prostě příliš Ježíšek. A tak se zrodil plán na nejbizarnější „rebranding“ v dějinách marketingu.
Strategie byla jasná: Ježíšek musí jít do penze a na jeho místo nastoupí exportní hit ze Sovětského svazu – Děda Mráz. Ten měl všechno, co správný socialistický dárce potřebuje. Byl to pracující muž, měl jasný původ (Čukotka je přece jen hmatatelnější než Betlém) a doprovázela ho Sněhurka, což dodávalo celé věci nádech kolektivní spolupráce namísto křesťanského individualismu.
Jenže Češi jsou národ skeptiků a na Ježíška si nenechali jen tak sáhnout. Soudruzi tedy pochopili, že na to musí jít přes „vědu“ a lidovou slovesnost. Vyvrcholením této snahy byl legendární rozhlasový projev tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého z prosince 1952.
Zápotocký, známý jako „táta Toník“, se rozhodl dětem (a jejich zmateným rodičům) vysvětlit, kam se ten malý kluk z jesliček vlastně poděl. Jeho projev vešel do dějin jako vrchol nechtěného surrealismu. Zápotocký tehdy národu oznámil: „Ježíšek zestárl, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu.“
Podle této logiky prošel spasitel světa během jednoho pětiletého plánu zrychleným procesem stárnutí, vstoupil do ROH a v mrazivých stepích SSSR si nechal narůst plnovous, aby zakryl svou buržoazní identitu. Už to nebylo to „chudé dítě v chlévě“, které připomínalo bídu pracujících v kapitalismu. Ne, teď tu byl blahobytný Děda Mráz, který dárky nenosí z milosti Boží, ale proto, že se nám v plánovaném hospodářství tak náramně daří.
Zatímco Ježíšek se podle Zápotockého „přestěhoval“ do historie, Děda Mráz měl ovládnout přítomnost. Do škol vtrhly besídky (často posovětsku zvané „jolky“) s dědou v červeném kožichu, který sice vypadal jako Santa Claus, ale pil vodku a mluvil o míru. Zvláštní pozornost se věnovala i výzdobě. Andělíčci byli shledáni ideologicky závadnými, a tak je na špičkách stromečků nahradily pěticípé rudé hvězdy. Ty sice zářily, ale málokdo u nich cítil to pověstné „vánoční chvění“.
Navzdory masivní propagandě a Zápotockého biologickým objevům v oblasti stárnutí miminek, Děda Mráz v českých obývácích nikdy nezakořenil. Zůstal postavou z povinných besídek, jakýmsi státním úředníkem pro distribuci radosti, kterého si děti sice poslechly, ale doma stejně dál po očku sledovaly okno, jestli neuvidí zlaté prasátko a neuslyší cinkání zvonku neviditelného Ježíška.
Ukázalo se, že český Ježíšek je mnohem odolnější než sovětský beton. Přežil padesátá léta, normalizaci i pokusy o výměnu za beranici. Možná proto, že česká nátura má ráda svá tajemství a na Ježíška, který se odmítl nechat oholit a navléknout do kožichu, prostě nikdo nemá.
Děda Mráz se nakonec po roce 1989 vrátil na Čukotku i se svou Sněhurkou. A my? My dál věříme na to neviditelné dítě, které sice „nezestárlo“, ale zato má v sobě víc síly než všechny politické projevy dohromady.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/komuniste-chteli-zrusit-jeziska-marne-na-dedu-mraze-nikdo-neveril_2412220928_ava
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/antonin-zapotocky-a-jeziskovi-a-dedovi-mrazovi/
https://cnn.iprima.cz/pred-sedmdesati-lety-promenil-antonin-zapotocky-v-rozhlase-jeziska-v-dedu-mraze-196366
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bda_Mr%C3%A1z
