Článek
Režie nového projektu byla svěřena Ladislavu Rychmanovi, který byl v té době považován za předního odborníka na hudební žánr. O deset let dříve si získal diváky milovanými Starci na chmelu a později nabídl i komedii Dáma na kolejích s Jiřinou Bohdalovou. Nový film Hvězda padá vzhůru z roku 1974 měl tento volný triptych uzavřít. Tvůrčí zázemí se však zásadně proměnilo.
Rychmanovi citelně chyběl jeho dřívější klíčový spolupracovník, scenárista Vratislav Blažek, který po srpnových událostech odešel do exilu a v roce 1973 v Německu předčasně zemřel. Bez Blažkova citu pro dialog, lehkost a propojení hudby s dějem vznikal scénář v rukou Václava Nývlta, Ladislava Rychmana a Jiřího Štaidla. Výsledkem byla těžkopádná podívaná, která vedle svěžích Starců na chmelu působila jako unavený odvar.
Základem příběhu se stala klasická divadelní báchorka Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák, která se předtím dočkala filmového zpracování v letech 1937 a 1955. Autoři se rozhodli přenést děj do moderních kulis tehdejší popové scény. Hlavní postavou byl strakonický malíř pokojů Jiří Švanda, který po večerech zpíval v místní vinárně U Dudáka.
Místo kouzelného hudebního nástroje mu však do vínku dali výjimečný hlas tři moderní sudičky, které ztvárnily Jana Šulcová, Libuše Švormová a Ludmila Píchová. Ty mu po letech věnovaly také starý vyšívaný frak, jenž mu měl přinést štěstí. Švanda se díky náhodnému setkání s módním fotografem Kalendou v podání Jiřího Sováka dostal do televizního vysílání hromadné svatby a jeho cesta do světa velkých pódií se otevřela.
Děj se záhy stočil k průhlednému a plakátovému poučování. V Praze se na naivního mladíka pověsil bezohledný vykuk a manažer Vocílka, jehož hrál Josef Somr. Ten začínajícího zpěváka uvázal smlouvou u zahraniční gramofonové společnosti Alfaton vedené ředitelem Ferrerem v podání Vladimíra Ráže.
Tady film nabídl zjednodušený obraz nepřátelského západního světa: Švanda zjistil, že se stal pouhým zbožím, jeho desky nikdo nevydá a šéfova dcera Linda, kterou hraje Zuzana Kocúriková, po jeho odmítnutí propadla hysterickému záchvatu. Švanda nakonec zfackoval Vocílku, zahraniční pozlátko opustil a vrátil se domů do Strakonic ke své stálé dívce, servírce Dorotce, kterou hrála Jitka Molavcová.
Tento dějový oblouk představoval zcela zjevnou paralelu k reálným událostem v životě Karla Gotta. Zpěvák totiž v roce 1971 během dlouhého pobytu v západním Německu vážně zvažoval emigraci. Vrátil se až poté, co obdržel osobní dopis od šéfa komunistické strany Gustáva Husáka, který mu zaručil plnou beztrestnost i pokračování v kariéře.
Filmový příběh o chybujícím zpěvákovi, který v cizině prozře a poslušně se vrátí zpívat pro své domovské publikum, tak fungoval jako politicky nařízený odpustek a projev loajality k normalizačnímu režimu. Morální vyznění přitom zůstalo sporné i pro dobové vnímání, protože Švanda dosáhl slávy i cesty na Západ bez vlastního přičinění a píle, pouze díky kouzlu pohádkového fraku.
Zásadní slabinou filmu bylo samotné herecké obsazení titulní role. Režisér Rychman byl vůči Gottovým hereckým schopnostem od začátku zdrženlivý a zkoušel i jiné adepty. Konkurzem prošli herci Aleš Ulm a Jaromír Hanzlík a vážným kandidátem byl zpěvák Pavel Bartoň. Bartoň měl velmi podobnou barvu hlasu i projev jako Gott, avšak při zkouškách si striktně odmítal sundat své silné brýle, což jeho šance výrazně snižovalo.
Volba tak padla na Gotta, který měl kinu zajistit vysokou návštěvnost. Zatímco v dřívějším filmu Kdyby tisíc klarinetů zpěvák obstál, protože ztvárnil drobnější roli a hrál v podstatě sám sebe, celovečerní dramatická úloha odhalila jeho limity. Gott nebyl vybaven pro hereckou nadsázku a stylizaci. Před kamerou působil křečovitě, text pronášel bez vnitřního zaujetí a chyběla mu přirozenost.
Vztah s Jitkou Molavcovou navíc postrádal jakékoli jiskření; veškeré polibky a sblížení musela iniciovat herečka, což odpovídalo i Gottově civilní snaze držet soukromé vztahy stranou veřejnosti. Sám zpěvák později přiznal, že kvůli tomuto snímku ztratil takřka rok života a výsledek otevřeně označil za propadák.
U muzikálu bývá záchranou chytlavá hudební stránka, v tomto případě však selhala i ta. Melodie složil Ladislav Štaidl a texty dodal tehdy velmi žádaný textař Jiří Štaidl, přesto z filmu nevzešel jediný trvalý hit. Písně jako Já mít tak dar, Domů k nám, Zednická nebo lidová melodie Šel tudy, měl dudy rychle upadly v zapomnění. Ústřední píseň Kufr iluzí navíc vůbec nebyla původní; melodii složil britský autor Les Reed a s totožným českým textem ji už v roce 1969 nazpívala Yvetta Simonová.
Natáčení a dokončovací práce navíc poznamenala tragická událost: třicetiletý Jiří Štaidl v říjnu 1973 zahynul při autonehodě u Říčan a premiéry filmu se nedožil. Ani samotné hudební album s výběrem melodií, které v roce 1975 vydal Supraphon na gramofonové desce, posluchače nezaujalo a v obchodech zapadlo.
Natáčení přineslo i celou řadu kuriózních situací, zejména pro obyvatele Strakonic a okolních obcí, jako bylo Záboří nebo Řepice. Místní lidé natáčením žili a v hojném počtu plnili kompars, v němž se objevili i strakoničtí motocykloví závodníci továrny ČZ.
Na hradním nádvoří si režisér přál kašnu v místech, kde stávala v minulosti; štáb ji proto musel vyrobit z papíru a tato atrapa vydržela pouhý den. Scéna, v níž Karel Gott odhazuje kouzelný frak na korbu nákladního auta s pískem, se točila celý den.
Vůz řídil otec tehdy třináctiletého Františka Mareše, pro něhož byl podpis získaný od Gotta u obchodního domu Maják prvním úlovkem do celoživotní sbírky autogramů předtím, než se sám stal známým místním diskžokejem. Obyčejný Gottův přechod přes náměstí se opakoval patnáctkrát a maskéři před každým opakováním zpevnili zpěvákův účes velkými dávkami laku.
Honosnou hostinu, kde si Švanda s Vocílkou objednávají humra, filmaři natočili v pražské kavárně Imperial. V drobných rolích se ve filmu mihli také budoucí režisér Filip Renč jako dítě na večírku nebo Bára Štěpánová v úloze svatební zpěvačky.
Původní snímek byl natočen na širokoúhlý formát a jeho stopáž dosahovala sto třiatřiceti minut. Pozdější televizní verze byla zkrácena o téměř třiadvacet minut a ořezána do formátu čtyři ku třem. V důsledku těchto razantních střihů z filmu zcela vypadli zavedení herci Jan Faltýnek a Jiří Lír, ačkoli jejich jména zůstala v úvodních titulcích.
Podobně skončila i většina záběrů se strakonickými obyvateli. Návštěvnost v kinech dosáhla zhruba devíti set tisíc diváků, což v kontextu doby a ve srovnání se čtyřmi miliony diváků u Kdyby tisíc klarinetů znamenalo citelné zklamání. Dobový tisk s výjimkou kritika Jana Rejžka film šetřil, u diváků i v celkovém hodnocení však Hvězda padá vzhůru zůstala nepodařeným pokusem o žánrovou podívanou a ukázkou bezradnosti normalizační zábavy.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/film/8015-hvezda-pada-vzhuru/zajimavosti/
https://magazin.aktualne.cz/kultura/film/muzikalovy-film-hvezda-pada-vzhuru-slavi-50-let/r~f7182d72504a11f095ee0cc47ab5f122/
https://www.jcted.cz/film-hvezda-pada-vzhuru-i-s-karlem-gottem-puvodne-propadl-dnes-se-na-nej-strakonicti-radi-podivaji/
https://www.nfa.cz/cs/26025-hvezda-pada-vzhuru/o-filmu
https://www.fdb.cz/film/6135-hvezda-pada-vzhuru/herci-tvurci
https://www.kinobox.cz/film/8838-hvezda-pada-vzhuru
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/162090/tohle-jste-netusili-80-pikosek-o-karlu-gottovi.html
