Článek
Zákaz kouření v restauracích začal v České republice platit 31. května 2017 poté, co vstoupil v platnost zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Od té doby si teoreticky, a to zdůrazňuji, už nikdo nikdy v žádném pohostinském zařízení jakéhokoli druhu nesmí zapálit vůbec nic. Cigaretu, doutník, dýmku, marihuanového „špeka“ nevyjímaje (jeho zákaz je samozřejmě upraven v dalších zákonech a do tohoto tématu nepatří).
Americký zpěvák a herec Bing Crosby, kuřák dýmky
V době okolo schvalování zákona to bylo v Česku velké haló, určitě si na to všichni pamatujeme. Už tehdy bylo zajímavé, že na ochranu svobody kouření se často stavěli i někteří nekuřáci - a naopak, leckterý kuřák tvrdil, že mu zákaz nevadí, rád se mu podřídí, protože alespoň po příchodu domů z hospody „nebude smrdět“. Od té doby vídáme před podniky hloučky kuřáků i osamělé jednotlivce, kteří si sem odskakují od rozpitých skleniček. Od jara do podzimu mají situaci zjednodušenu, protože zahrádky kaváren i hospod obvykle kouření povolují.
Francouzský spisovatel Georges Simenon, autor komisaře Maigreta a kuřák dýmky
Osobně jsem kuřákem pouze svátečním. Nepohrdnu příležitostně cigaretou ani dobrým doutníkem, ale na prvním místě mám dýmku. Kouření dýmky je rituál, který bych přál každému aspoň jednou zkusit, posadit se na těch pár desítek minut k dobrému drinku pomůže uspořádat myšlenky, zklidnit se, odpočinout si. Nejde o žádné opíjení se v oblaku dýmu, v takových situacích se nepije na množství, ale na kvalitu. A na to nemusí být člověk žádný „rotšild“, jedna sklenička koňaku, single malt whisky nebo ušlechtilého karibského rumu stojí, řekněme, 180 korun, ale vydržíte s ní klidně hodinu, zatímco běžný pivař stejné peníze propije ve třech půllitrech.
Český básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu a kuřák dýmky
Připouštím, že jsem svůj rituál vždy provozoval raději mimo domov, ať už s přáteli, nebo klidně sám, se svými myšlenkami, novinami nebo knihou. Už osmý rok tohle legálně nesmím. A přesto není žádný problém najít spoustu veřejných míst, na kterých se i nadále kouří a nalévá. Navštívil jsem taková jak ve velkých městech (Praha, Brno, Ostrava, Plzeň), tak na venkově. Jen vám o nich musí někdo říct. Vesnické hospody, a ještě častěji neoficiální nálevny třeba v garážích nebo takzvaných „hasičárnách“ to mají jednodušší, pracují pod hlavičkou soukromé akce a stát přichází o daně z prodeje alkoholu, protože se štamgasti skládají na to, co vypijí, sortiment se nakupuje běžně v obchodech a prodává bez přirážky, jde o typickou komunitní záležitost.
Americký spisovatel Mark Twain, autor Toma Sawyera a kuřák dýmky
Jiná věc jsou podniky, které sice (zřejmě) jedou podle oficiálních pravidel, ale našly si různé skuliny v zákonech. Nejrozšířenější jsou takové, které vám při příchodu nabídnou „členství v klubu“. Buď formou úpisu do klubové knihy, kam zadáte své nacionále (nikdo obvykle nekontroluje, zda pravdivé) a volně kouříte, anebo, v sofistikovanějších případech, vám za mírný poplatek vystaví klubovou kartičku, která může platit na ten jeden večer, ale třeba i na celý rok, záleží na vašem zájmu a na zvyklostech daného podniku.
Katalánský malíř Pablo Picasso, vynálezce kubismu a kuřák dýmky
Jsou ale i další způsoby, jakými se zákaz obchází. Velmi častý je i ten, že se po zavíračce, řekněme v deset večer, rozdají zájemcům na stoly popelníky, a ještě pár hodin, třeba do půlnoci nebo ještě déle, se svobodně kouří ostošest. Případní nekuřáci, kteří včas neodešli, se musejí přizpůsobit, stejně jako se přizpůsobili kuřáci jim před desátou hodinou. Osobně mi to přijde více než fér, protože i po desáté večerní lze většinou, aspoň ve městech, odejít někam, kde nelegální kouření nehrozí, zatímco kuřáci se nemají oficiálně se svými rituály (nebo tomu klidně říkejte zlozvyky) kam vrtnout.
Nejslavnějším literárním kuřákem dýmky je bezesporu Sherlock Holmes
Na závěr se vrátím k úvodu tohoto článku. Osobně jsem v době schvalování zákona o zákazu kouření byl zásadně proti. Teď, po osmi letech, už mi nevadí. Soužití kuřáků a nekuřáků se podle mých zkušeností vcelku narovnalo. Principiálně mi vadí jediné: že když jdu do svého oblíbeného baru, abych si vykouřil dýmku a vypil drink, dopouštím se vlastně něčeho nelegálního. Přitom tím neohrožuji nikoho, kdo by musel nutně můj rituál strpět. Může přece svobodně odejít, stejně jako já mám právo někam, kde se nekouří, nepřijít. A svobodný by měl být i provozovatel takového zařízení, aby si řekl, jaký druh klientely vítá.
PS: Veškeré moje úvahy se samozřejmě týkají kaváren či barů, zejména nočních. Tedy takových podniků, ve kterých se nepodává žádné jídlo a ve kterých děti nemají co dělat. Zákaz kouření v jídelnách a restauracích s obědy a večeřemi je pochopitelně zcela v pořádku. Ale ten byl zcela běžný už dávno předtím, než dotyčný „protikuřácký zákon“ vstoupil v platnost.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/posledni-den-v-cesku-kdy-si-kuraci-smeji-zapalit-v-restauracich-od-stredy-je-cigarete-u-piva-konec-95603
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/protikuracky-zakon-cesko-pet-let_2205310700_voj
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kaz_kou%C5%99en%C3%AD
autorova osobní zkušenost
