Článek
Will Gompertz, šéfredaktor kultury na BBC, přispěvatel novin The Times a Guardian a někdejší ředitel londýnské galerie Tate Modern ve své knize Na co se to vlastně díváme, která roku 2014 (naštěstí) vyšla i v českém překladu, popisuje situaci, jak Marcel Duchamp šel po newyorské Páté avenue a koupil v obchodě se sanitním zbožím pisoár. Na ten ze strany ve svém ateliéru napsal svůj pseudonym R. Mutt a poslal jej na první výstavu Společnosti nezávislých umělců (Society of Independent Artists), která se měla konat budově The Grand Central Palace v New Yorku.
Výbor výstavy Fontánu neodmítl, protože Duchamp zaplatil členský poplatek, ale dílo stejně nevystavil. Až později nechal pisoár, který v podobě výtvarného díla dostal název Fontána, vyfotografovat ve studiu slavného amerického fotografa Alfreda Stieglitze a snímek uveřejnil v uměleckém časopise The Blind Man. Originál Fontány byl ztracen, ale v 50. a 60. letech 20. století nechal Duchamp vyrobit šestnáct replik. Což bylo samozřejmě zcela v duchu původního díla, které bylo vlastně jen jednou položkou ze sériově vyráběného zboží.
Marcel Duchamp tím, že pisoár použil jako výtvarné dílo, založil jednak styl zvaný ready made, tedy díla, která měla původně jinou než uměleckou funkci, a postavení exponátu dostala ve chvíli, kdy byla vystavena s větší či menší úpravou, ke které stačil třeba jen autorův podpis nebo drobný zásah, jako třeba když týž Duchamp „znectil“ v roce 1919 reprodukci da Vinciho Mony Lisy bradkou, jíž poněkud ironizoval výsostné postavení tohoto obrazu v dějinách světového umění.
Marcel Duchamp
Zároveň se Fontánou Duchamp stal otcem konceptuálního umění jako celku. Historikové a teoretici umění považují Fontánu za přelomové dílo umění 20. století. Roku 2004 je 500 vybraných britských profesionálů v oblasti umění odhlasovalo jako nejvlivnější umělecké dílo 20. století. Podle deníku The Independent z roku 2008 tímto jediným dílem Duchamp „navždy uvolnil tradiční spojení mezi umělcovou prací a hodnotou jeho díla,“ což byl zásadní revoluční čin.
Který lze samozřejmě aplikovat zásadně jen „na první použití“. Zatímco například obrazů zátiší či portrétů může být nekonečný počet, protože je lze formálně, barevně i obsahově měnit podle stylu i dobového kontextu, opravdový ready made bude vždy jen jeden, ten původní. Nikdo po Duchampovi už nemůže znovu vystavit pisoár. Dokonce ani záchodovou mísu či řekněme vanu, aby nebyl právem nařčen z nedostatku invence. Jiná věc je, že tento základní impuls je vlastně dodnes rozvíjen nejrůznějšími variacemi, ve kterých zdánlivě nevýtvarní prvky hrají roli uměleckých předmětů. To je ale už jiná historie.
Běžní lidé dodnes, ani více než sto let po vzniku Fontány, nejsou schopni či ochotni akceptovat takový druh umění. Podle Willa Gompertze za to často mohou sami umělci či kunsthistorici: „Jsou chvíle, kdy ti z nás, kteří se zajímají o umění, mluví a píší snobské nesmysly. Tak to zkrátka v životě chodí: rockové hvězdy demolují hotely, sportovci a ženy se tváří ukřivděně a lidé od umění žvaní blbosti. Jejich proslovy o ‚nevyvinutých juxtapozicích‘ a ‚pedagogické praxi‘ návštěvníky přinejlepším matou. A přinejhorším je ponižují, všechno zašmodrchají a znechutí lidem umění na celý život,“ píše.
Rozhodně ale stojí za to přijít moderním výbojům - z nichž ty „klasické“ jsou vlastně staré taky už desítky let - na kloub. Může jít o Mondrianovy červeno-žluto-modré geometrické kompozice, Warholovy plechovky a tapety s krávami, Lichtensteinova pseudokomiksová okna, Rothkova obří plátna, připomínající tak trochu žužu roztodivných barev nebo Hirstova žraloka naloženého v bůhvíčem. A Gompertz nás k jejich pochopení v této skvělé knize vede krůček po krůčku.
„Jako u většiny zdánlivě nesrozumitelných a neproniknutelných témat se i umění podobá hře; aby matoucí a záhadný začátek začal mít nějaký smysl, potřebujete pouze znát základní pravidla a nastavení. A zatímco lze konceptuální umění často nahlížet jako něco, co je za hranicí moderního umění – jako něco, s čím je marné si lámat hlavu a co se nedá vysvětlit u šálku kávy –, ve skutečnosti je překvapivě prosté. Všechna hnutí, všechny ‚ismy‘ jsou složitě propojené, jedno vede k druhému jako oka řetězu.“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marcel_Duchamp
https://cs.wikipedia.org/wiki/Font%C3%A1na_(Duchamp)
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/art/features/the-loo-that-shook-the-world-duchamp-man-ray-picabi-784384.html
http://news.bbc.co.uk/2/hi/entertainment/4059997.stm
Will Gompertz: Na co se to vlastně díváme?: 150 let moderního umění v cuku letu (Nakladatelství Lidové noviny 2014, přel. Ladislav Šenkyřík)
