Článek
Bývaly doby, kdy cesta po páteřní tepně naší republiky nepřipomínala očistec ani logistické cvičení v trpělivosti, nýbrž bezstarostný výlet. Stačilo na brněnském nádraží u Grandu nastoupit do zářivě kanárkového autobusu a člověk si okamžitě připadal jako vážený pasažér z lepší společnosti.
Dveře se s tichým syčením zavřely, motor zahučel a v uličce se zjevila usměvavá stevardka. Přinesla denní tisk, nabídla sluchátka, a ještě než vůz minul první sjezd z moravské metropole, už se uličkou linula vůně čerstvě uvařené kávy, čaje nebo horké čokolády.
V opěradle před vámi svítila dotyková obrazovka plná koukatelných celovečerních filmů, hudebních alb i mluveného slova (donekonečna poslouchatelný Cimrman!). Sedadlo přesně odpovídalo plánku, který jste si večer předtím pečlivě vyklikali v aplikaci, a cesta po nechvalně proslulé dálnici D1 ubíhala s grácií první třídy. Ikonická žluť znamenala bezkonkurenční standard a hýčkání, díky němuž se i ta proklatá „dé jednička“ dala celkem bez újmy přežít.
Jenže časy se mění a vzpomínky jsou, jak známo, ošemetná věc. Zvláště když se po letech rozhodnete pro nostalgický prázdninový výlet a s rodinou naplánujete letní cestu do Prahy ve stejném duchu. Plni naivního očekávání jsme zakoupili lístky. Pro cestu tam jsme zvolili klasický jednopodlažní vůz – osvědčený prostor, známá sedadla, jistota.
Už na nástupišti však začala drobná absurdní fraška. Místo objednaného jednopatrového vozu před námi majestátně zastavil obří dvoupatrový kolos. Čísla sedadel se samozřejmě promíchala prazvláštním způsobem, takže místo standardních sedaček s očekávaným displayem před námi, na který se těšila dcera, která ho znala jen z bájných vyprávění, jsme seděli u stolečku a zády ke směru jízdy. „Nevadí,“ uklidňoval jsem ji, „pustíš si nějaký film na tabletu a za chvilku dorazí ta horká čokoláda.“
Jenže nedorazilo vůbec nic. Ulička zela prázdnotou. Žádná stevardka, žádný stevard, žádný úsměv. Automat na nápoje sice v prostoru byl, ale rozhodně se netvářil, že by měl chuť jakkoli s cestujícím spolupracovat. Což ostatně platilo i pro řidiče, který zjevně měl dost starostí s tím vysvětlit každému cestujícímu, kde je jeho nové místo, a poté se - samozřejmě zcela správně - plně věnoval řízení. A ten film na vlastním zařízení? Připadá vám k takovému účelu vhodná neustále padající wifina?
Říká se, že chybami se člověk učí, ale také se říká, že naděje umírá poslední. Pro zpáteční cestu z hlavního města jsme tedy strategicky vybrali horní palubu dvoupatrového autobusu (tam žádné stolečky podle plánku nebyly) s vidinou nejen atraktivního výhledu, ale také nějaké té pohádky pro naši princeznu. Pointa naší prázdninové expedice na sebe nenechala dlouho čekat. K nástupišti na Florenci s mírným zpožděním přihrkal… jednopatrový autobus.
Opět přečíslovaná sedadla, žádný palubní personál, žádný teplý nápoj na spravení nálady. Obrazovky v opěradlech před námi sice nechyběly, ale tvářily se jako vypnuté monitory v opuštěné kanceláři a na jakýkoliv dotyk reagovaly absolutním nezájmem. Sluchátka nikdo nerozdával (k čemu taky, že?) a jediným dostupným programem se stalo sledování šedivých svodidel a nekonečných zúžení za oknem.
Díval jsem se z okna na ubíhající kilometry dálnice a přemýšlel, kam se poděla ta pověstná kvalita, která kdysi skutečně přepsala pravidla tuzemského cestování. Dnes je to jen další obyčejná linka, která vás prostě doveze z bodu A do bodu B – s trochou štěstí vcelku a bez větších nervových kolapsů.
Jediné, co těmto vozům z někdejší slávy a výjimečnosti zůstalo, je jejich nepřehlédnutelná, sytě žlutá barva. Tu skutečně žádný jiný dopravce na našich silnicích nemá a na dálku svítí stejně optimisticky jako před lety. Ale ruku na srdce: není to na údajně prestižní dálkovou linku v jedenadvacátém století už trochu málo?
