Článek
Co je úkolem zákonodárců? A co si přejí občané? Pro všechny je důležitá stabilita právního řádu, aby se zákony měnily co nejméně. Každá změna zákona totiž stojí obrovské peníze. Nejenom kvůli nákladům na provoz jednání Sněmovny, také ztracený čas, kdy tisíce a někdy statisíce občanů musí nové zákony studovat. Občané, podnikatelé, právníci, úředníci, soudci. To jsou hodně velké ztráty, a ty nám všem snižují životní úroveň. Potřebujeme stabilní předvídatelné právní prostředí, které se mění co nejméně. Jen když to je opravdu nutné. A platí to i pro daňové předpisy.
Jednou jsem hledal, jak často se u nás zákony mění. Našel jsem případ, kdy se tentýž zákon měnil desetkrát za rok. V průměru platil pět týdnů. Při nějaké šesté novelizaci vláda v důvodové zprávě vysvětlovala, že „vládní návrh odstraňuje nezamýšlené negativní důsledky předchozí novelizace“. Jak si má občan zapamatovat, která verze zákona platí?
Zákony mají vytvořit stálé, předvídatelné prostředí. Mělo by se měnit co nejméně. A zákony by se měly měnit zdlouhavou složitou procedurou. Zvlášť když se tvrdí, že neznalost zákona neomlouvá. Naopak vládní vyhlášky a nařízení, které se mohou měnit častěji a snadněji, nikdy nesmí překročit hranice zákonného zmocnění, od kterého se odvozují.
Proč potřebujeme zdlouhavé projednávání zákonů? Ústavní právo usiluje vytvořit vyvážený systém, který se snadno z rovnováhy snadno vychýlí, když je potřeba, takže může citlivě reagovat na situaci. Výkonná moc musí být silná a rychlá, musí řešit naléhavé situace, musí reprezentovat zájmy státu, musí být efektivní. Rychlá, ale omezená. Smí dělat jenom to, co jí dovolují zákony.
Zákony schvaluje parlament. Ten reprezentuje vůli a zájmy voličů. Pokud možno všech občanů. Úkoly vlády a parlamentu jsou tedy odlišné, někdy dokonce protichůdné. Parlament je silnější, než vláda. Teoreticky by mohl vládnout prostřednictvím zákonů, nebo nějakých dekretů, klidně si může si něco takového vytvořit, stačí k tomu malá změna ústavy. Parlamentní diktatura patří mezi ty nejhorší, může být krvavá jako za francouzské revoluce. Parlament může vládu odvolat, když chce. Prostě je silnější. A cokoli parlament schválí, musí vláda musí respektovat. Výkonná a zákonodárná moc mají rozdílnou podstatu. A aby existovala rovnováha, musí stát proti rychlé vládě pomalá zákonodárná moc. Silnější, ale pomalejší.
Rovnováha výkonné a zákonodárné moci je jako když se balancuje se smetákem na roztažené dlani. Jakoukoli výchylku smetáku od svislé osy vyrovnává pohyb dlaně, takže se rovnováha zase obnoví. Ruka je rychlá, smeták má zase setrvačnost.
Když jsme psali naši Ústavu a jednací řád, usilovali jsme, aby byl parlament hodně pomalý. Byl to jeden z důvodů, proč mít dvě komory, legislativní proces se tím přibrzdí. Jednací řád původně vůbec neměl možnost zrychleného projednání zákona se zkrácenými lhůtami, zákon musí přece „uzrát“, to se tam dostalo až dodatečně. Prozíravost a rozvážnost vlády vytváří časový prostor, aby vznikaly dobré zákony. Ničemu to neškodí. Vláda prostě musí připravovat návrhy zákonů s předstihem. To je správné. Dokonce mohou nastat situace, že vláda musí projednat znění zákona i s opozicí, protože zákon se v jednom volebním období připraví, a v druhém se bude schvalovat. Nebo se v jednom období schválí a v následujícím se musí naplnit. Kontinuita je přece v zájmu občanů.
Čím delší projednávání zákona, tím lépe. Je známo, že za Habsburků se jeden důležitý zákon připravoval sto let, pak se cvičně spustil na malém území, a teprve když byla jistota, že je dobrý, začal platit všude. A v Rakousku platí dodnes víc než sto let.
Občan potřebuje čas seznámit se s tím, co se projednává, čas navštívit svého voleného zástupce, napsat mu dopis, reagovat na jeho písemnou odpověď. Dotčené skupiny občanů mají možnost domluvit se na společných požadavcích. Média mezitím podrobně seznámí veřejnost s každým bodem, který se projednává.
V komunistickém režimu se vtipkovalo o tom, že parlament je něco mezi muzeem a divadlem - budova Federálního shromáždění byla postavena uprostřed mezi Národním muzeem a budovou dnešní Opery, v níž bylo tehdy divadlo. Parlament mrtvý jako exponáty v muzeu byl jenom kulisou, divadlem, ve skutečnosti nerozhodoval. Prakticky to vypadalo tak, že tajemník výboru za mimořádnou loajalitu některého poslance vybral, předal mu napsaný projev a dal mu dovolení vystoupit na plenární schůzi. Takový parlament fungoval efektivně, nikdy neodhlasoval nic, co by se komunistické straně a vládě nelíbilo, nikdy neměl vlastní názor. Vždycky splnil plán, totiž přesněji řečeno vždy efektivně a rychle schválil, co vláda navrhla.
Pokud v tomto volebním období nějací poslanci provádějí obstrukce, měli by v tom být povzbuzováni. Čím déle, tím lépe. Pro společnost je to prospěšné ze dvou důvodů. Jednak má veřejnost více času dát najevo svůj názor, takže je možné, že se návrh zkvalitní, a jednak proto, že se ukáže impotence těch, kdo ty obstrukce dělají. Čekal bych, že média, která mají alespoň trochu ponětí o ústavním právu, budou povzbuzovat obstrukčníky, aby co nejdéle mluvili. Protože se tím ztrapní. V Ústavě jsme s tím počítali, kdyby to s obstrukcemi přehnali, pak po třech měsících nepřijetí usnesení k vládnímu návrhu, se kterým vláda spojila otázku důvěry, riskují předčasné volby. Počítali jsme se třemi měsíci obstrukcí.
To co potřebujeme je kvalita, nikoli rychlost. Cílem demokratického systému je umožnit, aby se při společných rozhodnutích minimalizovalo napětí. Každé napětí ve společnosti je totiž drahé. Ve Švýcarsku dokonce debatují o tom, že nadpoloviční většina při hlasování nestačí. Dokud existuje možnost, že by se prodloužením lhůty dosáhlo hlubšího souhlasu s návrhem, mělo by se s hlasováním počkat. Rychlost schvalování je na škodu, poškozuje společnost.
V našich médiích běží jakási spontánní kampaň novinářů za změnu jednacího řádu Sněmovny. Dobře pamatujeme, jak si média prosadila přímou volbu prezidenta, ačkoli je mnozí právníci upozorňovali, že to je úplně špatně. Nyní hrozí, že si nezodpovědní novináři prosadí komunistickou efektivitu v jednacím řádu Sněmovny. Nevím, proč nás naši hlídací psi demokracie chtějí zavléct do bažin, v nichž parlament jedná efektivně, jako za komunismu.
Národní muzeum
