Článek
Otello je velmi pozdní Verdiho opera. Verdi si myslel, že jeho poslední operou bude Aida, která byla objednána Isma´ilem Pašou k příležitosti otevření Suezského průplavu v roce 1869. Prusko-francouzská válka a další okolnosti však přinesly zdržení a opera byla v Káhiře uvedena 2 roky po otevření průplavu, tedy v roce 1871.
Verdi se cítil unavený a do další kompozice se mu nechtělo. Okolí však cítilo, že by maestro ještě něco mohl vytvořit. Situaci napomohlo navázání přátelství mezi Verdim a Arrigem Boitem (1842–1918). Verdi považoval Boita mnoho let za svého nepřítele. Oba muži se však nakonec usmířili a navázali přátelství. V době, kdy Boito psal libreto k Otellovi, měl už za sebou libreto k opeře La Gioconda Amilcare Ponchielliho. Text je považován za básnicky velmi kvalitní. Děj La Giocondy je však poměrně komplikovaný, což bývá Boitovými kritiky často zmiňováno.
Boito a Verdi k sobě hledali cestu dost obtížně. Prvním dílem, na kterém spolu pracovali, byla revize opery Simon Boccanegra. Premiéra revidované verze proběhla v březnu 1881. Opera je z nepochopitelných důvodů mírně upozaďována a neobjevuje se na programu tak často, jak by zasluhovala. Simon Boccanegra je skrytý klenot. Boccanegrase v poslední době ale přeci jenom začíná na operních scénách objevovat častěji, než tomu bylo v dobách mého mládí. Kvality této opery jsem si nevšiml pouze já.
Komponování Otella probíhalo relativně dlouhou dobu s mnoha přestávkami. Verdi měl prostě stále pochybnosti a do komponování se mu nechtělo. Stále mu bylo předhazováno dílo Richarda Wagnera. Dle dostupných informací Wagner Verdim poměrně pohrdal. Verdi naopak údajně velmi pečlivě studoval každé Wagnerovo dílo a nešetřil kritikou na Wagnerovu adresu. Verdimu, myslím, hlavně vadila wagnerovská průvodní filozofie, která provázela Wagnerovy kompozice. Verdi ji shledával poměrně únavnou a nešetřil kritikou. Přesto si Verdi vážil Wagnerova hudebního génia. V nové kompozici musel Verdi na Wagnera reagovat. Wagnerův přínos byl prostě příliš významný a revoluční, než aby to šlo nechat bez povšimnutí. Verdi proto akceptoval některé Wagnerovy principy. Stále však je to Verdi a nikoli Wagner.
Opera Otello byla nakonec uvedena La Scale 5. února 1887. Verdimu bylo v době uvedení díla tedy 73 let. Dle mého názoru zde vrcholí celá Verdiho tvorba.
Já nezapírám obdiv k tomuto dílu. Na mém osobním žebříčku tato opera zabírá první místo.
Je to sevřené hudební drama. Připadá mi velmi pozoruhodné, že autor Nabucca napsal něco takového. Je zde problém: i když Otello zachovává verdiovskou melodiku, charakter díla je čistě dramatický. Je potřeba věnovat čas a energii poslechu, nebo lépe, návštěvám divadla a s dílem se podrobně seznámit.
Shodou okolností zde máme jednoho z největších bídáků v dějinách opery, kterým je Iago. Iago je ztělesněním zákeřného, nevypočitatelného zla. Jeho motivace je navíc nejasná, snad je to žárlivost. Její příčina je však nespecifická. Přesnější vysvětlení nedostáváme. Zloba, kterou Iago vykazuje, je strašná, stejně strašná jako jeho krédo. V originální Shakespearově hře tato pasáž není. Verdi a Boito to do opery doplnili jako psychologický vhled do Iagovy nihilisticky černé duše. Iago se zde prezentuje jako člověk bez jakékoli morálky, jako nádoba zlovolnosti, jako člověk, který nevěří nikomu a ničemu. Orchestrace s verdiovskou barevností podporuje Iagovu zlobu. Árie má spíše deklamační charakter a hudba svým charakterem dobarvuje zlo, které v sobě tento bídák nosí. Než přejdeme k poslechu, pokusil jsem se o relativně volný překlad.
Odkaz na původní italský text árie naleznete zde
Tvůj konec už vidím,
a ten konec jsem já.
Věřím v krutého Boha,
který mě stvořil podobného sobě,
démonem, jehož jméno je Hněv.
A ten hněv v sobě nosím.
Z křehkého zárodku či atomu se zrodila má zloba,
a já se objevil jako ohavný tvor.
Jsem ničema, protože jsem člověk,
který v sobě cítí původní bahno.
Ano, toto je má víra!
Věřím pevně, jak věří vdova v chrámu,
že zlo, které myslím a které ode mě pochází,
naplní můj osud.
Věřím, že spravedlivý je posměšným hercem,
jak ve tváři, tak v srdci, že všechno v něm je lživé:
slza, polibek, pohled, oběť a čest.
A věřím, že člověk je hrou neprávem zasaženou od zárodku v kolébce
až po červa v hrobě.
Po životě, který je posměchem,
přichází Smrt.
A pak? A pak? Po smrti není nic.
Nebe je stará pohádka.
Já asi nemám úplně na to, abych se popasoval s textem Arriga Boita. Pojďme si to nyní poslechnout. Jsem nucen zvolit nahrávku, která není úplně HiFi. Součástí představení je herecký projev. Tito Gobbi nemá sice ten nejlepší hlas, ale najít někoho, kdo by se mu vyrovnal, je poměrně obtížné.
Shodou okolností však opera obsahuje i Iagův protipól, jednu z nejčistších, nejsladších a nejandělštějších verdiovských operních hrdinek, kterou je Desdemona. Po šokující scéně na konci třetího dějství, kdy Otello Desdemonu krutě urazí a v návalu žárlivosti s ní před velvyslancem smýkne o zem, přichází tragický konec. Zlomená Desdemona jde spát. Její služebná ji ukládá ke spánku a Desdemona vzpomíná na píseň o Jívě, kterou ji zpívala služebná její matky, Barbara. Píseň se prolíná se snem, sen s písní. A máme zde „La canzone del salice – Willow song“. Tato scéna je neuvěřitelně křehká a dle mého názoru nemá téměř žádnou obdobu napříč celou světovou operní literaturou.
Nyní by se hodilo, abych napsal, že nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsem to slyšel prvně. Tak to ale není. Árie nemá na první poslech vlastně žádnou výraznou melodii a plné pochopení výstupu prostě vyžaduje čas. Časem zjistíte, že to melodii má a úplně úžasnou. Také tu máme příznačný motiv, ba bych dokonce řekl dva. Ten krouživý motiv snu si navždy budete pamatovat.
V jednu chvíli Desdemoniny city překypí zoufalstvím směrem k Emilii. Desdemona tuší, že jí Otello zabije. Po zoufalém emocionálním výlevu se Desdemona modlí. Modlitba Ave Maria má také zčásti deklamační charakter, ale nikoli zcela. Závěrečná výška v pianissimu je údajně vcelku obávaná.
Součástí představení jsou emoce sopranistky. Dlouho jsem nechápal, o co zde jde a přišlo mi to nemelodicky nudné. Pochopil jsem to až po nějaké době poslechu nahrávek, a nakonec v divadle. Jméno sopranistky, která zpívala Desdemonu ten večer, si bohužel nepamatuji. Byl jsem na to připraven. Jednou z nejsilnějších Desdemon v historii byla Renata Tebaldi a tu jsem měl dost naposlouchanou. Věděl jsem, že pokud interpretka dokáže přenést Desdemoniny emoce, může se představení nebo poslech nahrávky změnit v transcendentální zážitek, ale tohle jsem nečekal. Neopakovatelná atmosféra divadelního vystoupení, kdy máte husí kůži a oči plné slz.
Nyní si to pustíte a napíšete mi, že jsem se zbláznil, a co to jako je. Ono to po vás něco chce. Když to tomu dáte, Verdi vám to vrátí. Chce to prostě čas.
Než přejdeme k poslechu, dovolím si nabídnout svůj pokus o překlad.
Odkaz na italský originální text naleznete zde
Jsem smutná, tak smutná.
Moje matka měla chudou služebnou,
byla zamilovaná a krásná.
Jmenovala se Barbara.
Milovala muže, který ji později opustil;
Ona mi zpívala píseň o jívě
(Pro Emilii: Rozpustíš mi vlasy…)
Dnes večer mi ta píseň zní v uších.
Plakala a zpívala na travnatém vřesovišti,
plakala žalostně…
Ó jívo! Jívo! Jívo!
Skláněla se a líbala mě na ústa!
Ó jívo! Jívo! Jívo!
Zpívejme! Zpívejme!
Jíva bude mým pohřebním věncem.
(Emilii: Pospěš si, brzy přijde Othello.)
Tečou řeky mezi hromadami květů,
Z mojí sténající duše vytryskly slzy smutku.
Ó jívo! Jívo! Jívo!
Zpívejme! Zpívejme!
Jíva bude mým pohřebním věncem.
Z temných větví sletěli ptáci dolů k té sladké písni.
A její oči tolik plakaly, tolik plakaly,
že i skály jí želely. ubohá Barbara!
Až unavená konečně ze slz a vzdechů,
zemřela nešťastná dívka, ach, jívo jívo!
Zemřela dívka žalem… jak bolestné!
Ten nevděčník… Běda… ale pláč mi nedovoluje pokračovat.
Sbohem Emilie, dobrou noc
Odejdi, přijmi ze rtů přítelkyně poslední polibek.
Dej, ó nebe, ať se na chvíli v spánku uklidní má bolest,
Ať milovaný přijde mě utěšit.
A pak jsou-li marné mé prosby,
v náruči mého hrobu ať přijde aspoň slzami zalít můj popel.
Zdrávas Maria, milosti plná, vyvolená
mezi nevěstami a pannami jsi ty,
požehnaný plod, ó požehnaná,
tvého mateřského lůna, Ježíši.
Modli se za ty, kdo tě uctívají a klanějí se ti,
Modli se za hříšníky, za nevinné,
a za slabé utlačované a mocné,
i ubohé, tvé milosrdenství prokaž.
Modli se za toho, kdo se pod pohoršením sklání
Své čelo a pod zlým osudem;
Za nás, za nás se modli, modli se
Vždycky i v hodině naší smrti,
Modli se za nás, modli se za nás, modli se.
Zdrávas Maria . . .
V hodině naší smrti.
Zdrávas! Amen!
Zdroje
· Tutti libretti di Verdi, vydalo nakladatelství Aldo Garzanti v roce 1975
· Anna Hostomská, Průvodce operní tvorbou, Vydalo nakladatelství Praha, SNKLHU, 1959. Vydání 4.
· Josef Bachtík, Giuseppe Verdi: Život a dílo, vydalo státní hudební nakladatelství v roce 1963.
· Texty árii přeložil J. Zedník
