Článek
poznámka pro editora serveru Medium.cz - váš systém neumí vložit tabulku z MS Word? To je dost bída!! Celé formátování se navíc rozpadlo. Musím říct, že mě to moc nebaví. Vypadá to opravdu hrozně!!!
Giacomo Lauri-Volpi
(11. prosince 1892–17. března 1979)
Dovolím si citovat svoji oblíbenou komedii Tajemný hrad v Karpatech:
„Ten chlap měl v hrdle dynamit!“
Když se řekne tenorista s maximálním vokálním výkonem, většina lidí bez váhání odpálí: Mario del Monaco.
Del Monaco je s Lauri-Volpim v podstatě srovnatelný – tedy, co se týká vokálního výkonu.
(Pochopitelně to myslím žertem, protože srovnávat takto různé pěvce je trochu jako porovnávat deštník a slunečník. Této žertovné srovnání míří přímo na některé aspekty života obou umělců. To se dočtete až dále)
Byli totiž zcela jiní.
Zatímco del Monaco mířil se svým hlasem do vod spíše hrdinných tenorů,
Lauri-Volpi měl zabarvení spíše lyrické.
I když také zpíval Otella, jeho výkon, alespoň na dochovaných nahrávkách, mi nepřipadá, řekněme přesvědčivý.
Zkusíme si něco poslechnout?
G. Puccini: La Bohème – „Che gelida manina“ (1948)
Je tu jeden malý problém: jeho hlas byl tak obrovský, že mikrofon z roku 1948 si s ním prostě neporadil.
Na první poslech se může zdát zabarvení hlasu poněkud zvláštní, možná i nepříjemné…
Ale dejte mu šanci. Poslechněte si ho víc.
Překvapí vás. A nakonec vás nemilosrdně dostane.
Byl opravdu výjimečný, zvlášť ve své mladší éře.
V této nahrávce už mu přece jen táhne na šedesátku.
Jeho hlas byl proslulý extrémním rozsahem, jiskřivými výškami a nezaměnitelným vibratem.
V pozdějších letech se některé ostřejší prvky v jeho hlase prohloubily.
G. Verdi: Il trovatore – „Ah sì, ben mio“ / „Di quella pira“ – rok 1923
A pro srovnání
G. Puccini: Turandot – „Nessun dorma“ (1972, čili mu zde bylo 80 let!), vzdor určitým chybám v intonaci, které jsou dány věkem, tam to kouzlo myslím zčásti stále bylo.
Ale kouzlo mladšího věku je prostě neopakovatelné. Bohužel jsou to protichůdné časové trendy, které se odrážejí ve špatné technické kvalitě ranných nahrávek.
Ch. Gounod, Faust – „Salut demeure chaste et pure“
A k tomu všemu měl Lauri-Volpipověst a charakter výbušného Itala.
Pohádat se s dirigentem nebo kolegy pro něj nebyl problém. Zde se na to podívejte. Prý snadno vzplanul, a ještě snadněji vychladl. Italská krev v žilách se nějak projevit musela.
Na stranu druhou zde byl evidentní smysl pro humor.
Známý mi vyprávěl, že ho jako malý kluk viděl v jednom divadle na sklonku kariéry:
dirigent odmítl opakování árie v Tosce.
Lauri-Volpi prý potom stál na okraji jeviště a vztekle plival kolem sebe.
Důležitá je zde jeho pověstná uzavřenost. Zakládal si na své kultivovanosti. Měl klasické vzdělání. Hovořil latinsky, jak se dočtete dále, vystudoval práva. (Měl tedy tu výhodu, že když se mu představení nevyvedlo, rovnou si to obhájil.)
Když ho člověk požádal o pomoc, pomohl.
Jeho povaha však byla velmi složitá a já vzdor tomu, že jsem obdivovatel velkého umělce, musím asi uznat, že to vždy na tu pozitivní notu asi uhrát nepůjde.
Životopis v bodech
Raný život
Narodil se 11. prosince 1892 v Lanuviu (nedaleko Říma).
V jedenácti letech osiřel a studoval v semináři v Albanu.
Vystudoval práva na Univerzitě La Sapienza v Římě, ale nakonec ho zlákala hudba.
Zpěv studoval u legendárního barytonisty Antonia Cotogniho na Akademii Santa Cecilia.
Válečná služba
Bojoval v 1. světové válce jako důstojník italské armády.
Dosáhl hodnosti kapitána a obdržel vyznamenání za statečnost, když se ocitl se bojové linii. Medaile byla opravdu zasloužená.
Od italského fašismu si udržel odstup. I když Mussolini si ho vážil on se do tohoto proudu nepřipojil.
Manželka
Lauri-Volpiho ženou byla od roku 1924 španělská zarzuelová sopranistka María Asunción Aguilar Ros. To ona stojí za vybranými vokálními dovednostmi Lauri-Volpiho. Její vokální školení jí umožnilo být mu vokální koučkou. Nutno poznamenat, že sama se z divadelních prken stáhla. María Ros zemřela v roce 1970 ve věku 75 let.
Operní kariéra
Debutoval 2. září 1919 jako Arturo v I Puritani (pod pseudonymem Giacomo Rubini).
Od ledna 1920 vystupoval pod vlastním jménem. První role byla Manon v Římě.
La Scala, Milán: pevné angažmá mezi válkami, vrchol jako Arnoldo v Tellovi (1929).
Metropolitan Opera, New York: 1923–1933, kde odzpíval 307 představení.
Zpíval např. v americké premiéře Turandot po boku Marie Jeritzy.
Hostoval v těch největších domech: Teatro Colón, Covent Garden, Opéra de Paris, Vídeň, San Francisco, Monte Carlo…
Je zde legendární historka, kdy Lauri-Volpizpíval v roce 1926 ve zmíněné obnovené premiéře Pucciniho Turandotvedle Marie Jeritzy. Při prvním provedení tenor zpíval árii Nessun dorma tak, jak ji Puccini napsal, tedy bez závěrečné výšky. Árie prošla pouze s vlažnou odezvou. Tenor si byl vědom potenciálu árie a dohodl se s dirigentem Tulliem Serafinem, že dojem vylepší. Serafin mu nechal volnou ruku a Lauri-Volpi árii zazpíval tak, jak ji dnes známe, tedy se závěrečnou výškou. Vzhledem ke svým dispozicím výšku podržel opravdu dlouho a diváci v publiku se dostali téměř do extáze a „nadzvedli ovacemi střechu divadla“.
Repertoár
Začínal jako typický lyrický tenor (I Puritani, La Bohème, Rigoletto),
Později přidal i hrdinné role (Otello, Il Trovatore, Turandot).
(Ty dramatické role mi z nahrávek přijdou méně přesvědčivé, ale v divadle to mohl být jiný zážitek. Na nahrávkách máme většinou pouze fragmenty.)
Bohužel nahrávek je méně než bychom rádi. I když Lauri-Volpiho kariéra trvala 4 dekády, diskografie je malinko chudá. Tenor neměl nahrávání rád. Neměl rád publicitu a novináře. Zřejmě to souviselo s již zmíněnou uzavřeností. A my, ubozí posluchači jsme to odnesli, protože nemáme nahrávky, které bychom tak moc chtěli.
Vokální úpadek probíhal pomalu, ale jistě. Projevovalo se to postupnou ztrátou pružnosti spodního a středního rejstříku. Já si nyní dovolím Lauri-Volpimu naordinovat jeho vlastní recept. Když mohl kritizovat on, mohu i já, i když jsem jenom posluchač. Zlí jazykové tvrdí, že na konci kariéry, tedy v 80 letech, z té nižší a střední polohy nic nezbylo a zbyl jen ten zářivý tenorový horní rejstřík, který se neznalému posluchači může jevit poněkud „úzký – termín není přesný, ale lepší nemám“. Já bych si pokorně dovolil se k těmto zlým jazykům nesměle přihlásit a smutně konstatovat, že k tomu došlo asi i o něco dříve než v umělcových 80 letech.
Klíčové árie a fragmenty však přesto nahrány byly. Kompletní Il Trovatore, kterého nahrál ve svých 57 letech mě, ale musím říci, moc neoslovil.
Spisovatel
Lauri-Volpi napsal několik knih o zpěvu a technice.
Nejznámější: „Voci parallele“, což je kritická studie o pěvcích a jejich hlasové metodě.
Pak je zde i další spisovatelská činnost. Vedl si deník, kam si zapisoval kritické poznámky ke svým kolegům. Zdrcující kritiku si někteří z nich rozhodně za rámeček nedali. On na úplném konci života tyto poznámky vydal. I když nám například může připadat jeho kritika Maria del Monaca malinko nespravedlivá a zatížená řevnivostí (přiznejme si MDM by mohl být vnímán jako přímý konkurent), stopově by na oněch kritických poznámkách něco být možná mohlo. Všichni to nějak tušíme. Mně však připadá Lauri-Volpiho rýpání do MDM komické a nepatřičné. Měl sám svých problémů dost.) Jiné komentáře a kritiky jsou až sžíravě přesné (např. Giuseppe di Stefano).
Publikace a spisy Giacoma Lauri-Volpiho (tabulka převzata od MS Copilot)
Název knihy
Rok vydání
Typ
Poznámka
Voci parallele
1955
Kritická studie o pěvcích
Nejznámější dílo, analyzuje techniku slavných tenorů
L'equivoco
1938
Román s autobiografickými prvky
Popisuje rodinné spory a uzavřenost autora
Cristalli viventi
1948
Eseje o hudbě a zpěvu
Poetické reflexe o umění zpěvu
A viso aperto
1953
Memoáry / zpověď
Otevřený pohled na operní svět
Misteri della voce umana
1957
Studie o hlasu
Technická analýza lidského hlasu
Incontri e scontri
1971
Paměti / kritika kolegů
Kritické poznámky ke kolegům, včetně del Monaca
Pozdní léta
Poslední operní vystoupení byl Il Trovatore v Římě, 1959.
Koncertoval ovšem až do roku 1972 (!), tedy do svých osmdesáti let. Zde však platí výše zmíněné kritické body.
V roce 1963 se usadil ve Španělsku ve městě Burjassot ve Valencii. K přestěhování ho vedla neuspokojivá politická situace v Itálii a také spory s rodinou. Jeho komplikovaná uzavřená povaha vedla k tomu, že se pohádal téměř se všemi příbuznými, které vyhazoval ze svých pozemků. Tyto složité vztahy popisuje jeho román L'equivoco. Přestěhováním do Burjassotu, Lauri-Volpi svoje vztahy s rodinou ukončil. Jeho žena María se zachovala stejně a odstřihla se od svých příbuzných. Toto odříznutí rodinných pout provázel slib, že se nikdo z nich do Itálie už nikdy nevrátí.
Lauri-Volpi, slib, který dal své ženě porušil po její smrti, kdy v roce 1976, na naléhání svojí adoptivní dcery Carly, odcestoval do Verdiho Villy v Bussetu, aby zde převzal cenu za celoživotní zásluhy.
Zemřel 17. března 1979 ve svém španělském domově, tedy v Burjassotu u Valencie, ve věku 86 let.
Lauri-Volpi inspirující, Lauri-Volpi mentorující
Lauri-Volpi byl vokálním koučem a mentorem řadě umělců. Nejvýznamnější z nich byl myslím Franco Corelli. Corellibyl nejen jeho žákem, ale také do určité míry konkurentem a v neposlední řadě přítelem.
