Článek
Eileen Farrell
(13. února 1920 až 23. března 2002).
Dnes když vyslovíte její jméno, dostane se vám protaženého obličeje a dotazu, kdo to jako je. Přitom její hudební kariéra trvala přes 60 let. Její nádherný zářivý emotivní hlas dokázal zaplnit každý kout divadla svou stříbřitou krásou.
Seznámení s hlasem, ukázky
Začneme drsně, tedy vlastně něžně a tiše, Liebestod Mild und Leise, Richard Wagner, Tristan a Isolda
La Gioconda, Suicidio, A. Ponchielli. Tato árie potřebuje opravdu hodně vokálního výkonu. Když ho nemáte, budete k smíchu. Kdo poznal dirigenta, nechť volá hurá, tedy vlastně „Bernstein!“
Zatím je vše v pořádku, že?
Butterfly, Un bel di vedremo, G. Puccini.
Také v pořádku, že?
A teď vás překvapím Jazzem
Raný život a vzdělání
Narodila se ve Wiliamanticu v americkém státě Connecticut. Oba rodiče zpívali v estrádních představeních jako uskupení The Singing O’Farrells. Eileen si přála jít v jejich stopách.
Eileen vystupovala v těchto estrádách už v relativně útlém věku dohromady s rodiči.
První hlasový výcvik získala Eileen od maminky již v dětství.
Její pěvecké nadšení výrazně prohloubil během studií střední školy pastor v Norwich Free Academy.
Další vokální vzdělání získala Eileen od Charlese Bakera, který byl sbormistrem místního presbyteriánského kostelního sboru.
Eileen také získala další část hudebního vzdělání od Eleanor McLellanové.
Ve svých 19 letech Eileen přesídlila do New Yorku, kde dále rozšiřovala své znalosti v oboru hudby.
V letech v roce 1940 začínala Eileen jako členka sboru rádia CBS. Zpívala tehdejší populární hudbu. V následujícím roce zahájila vlastní pořad Eileen Farrell Sings, v němž po sedm let uváděla různá vokální díla.
V roce 1947 začala podnikat pravidelná koncertní turné po celých USA a získala široké uznání za své brilantní výkony.
Souběžně s tím se však rozjížděla její kariéra klasického operního sopránu. Arturo Toscanini ji například najal pro svoji nahrávku Beethovenovy 9.
Významné úspěchy a uznání jí přinesly například role Marie ve Wozzekovi Albana Berga v roce 1951 a titulní role v Cherubiniho opeře Medea (1955), které byly provedeny koncertně.
V roce 1955 propůjčila Eileen svůj hlas (ještě druhá ukázka) herečce Eleanor Parker ve filmu „Přerušená melodie“. Film jsem celý neviděl, nedá se sehnat.
Jistě si nelze nevšimnout, že většina Eileeniných tělesných křivek není moc fotogenická. Skoro bych řekl, že většina rysů má formát podélného čtverečku se zaoblenými rohy. Eleanor Parker žádný takový problém neměla a je to jako kouzlo, když zazpívá Eileeniným hlasem. Parker získala za tuto roli Oscara. Během děkovací řeči, při přebírání Oscara, Parker nezmínila Eileen Farrell ani slovem. Řekněme, že bylo to malinko sebestředné a vzbudilo to negativní reakce.
Působení v operních divadlech
V roce 1956 debutovala Farrell jako Santuzza v opeře Cavalleria Rusticana v San Carlo opeře na Floridě.
V roce 1960 debutovala v MET v Gluckově opeře „Alceste“
V letech 1962–63 sekundovala v MET Francovi Corellimu v Giordanově opeře Andrea Chenier jako Maddalena. Zlí jazykové se však dotazují, zda naopak Corelli nesekundoval jí, zda její hlas nebyl větší. V MET zpívala 5 sezón.
Odchod z opery a přechod k jazzu
Přes značné úspěchy na poli opery, operu náhle odsunula z centra svého zájmu a začala se věnovat jazzovému zpívání. Nejdříve jen občas, posléze intenzivněji. Jazzové odskoky se vedení MET nelíbily a její smlouva byla ukončena po zmíněných 5 sezónách.
Tehdejší impresário MET, Rudolf Bing byl sice velký muž a vizionář, avšak jeho názory byly neúprosné a crossoverové odskoky do rovin jazzu nebo muzikálu netoleroval nikomu.
V roce 1960 Eileen nahrála své legendární jazzové album I Gotta Right to Sing the Blues, které Eileen nahrála na základě svého vystoupení na jazzovém festivalu ve Spoletu bylo prodejním hitem, a i dnes stále stojí za poslech.
Eileen se po čtyřicátém roku svého věku stáhla z operních domů definitivně a dále se věnovala pouze jazzu.
Její jazzový zpěv je neuvěřitelný, protože její znalosti techniky byly dokonalé. Většina lidí by se asi mohla bát, že bude Eileen zpívat jazz operním stylem. Ale tato obava je zbytečná. Její práce s oporou dechu a rejstříky jistě klasickou průpravu nezapřou. Ale já si dovolím malinko rýpavou poznámku, že principy správného dýchání a práce s rejstříky by měl ovládat každý zpěvák, který to myslí se zpěvem jen trochu vážně.
Jazzový zpěv Eileen Farrell je živý, senzitivní, plný vášně a hravé erotiky. Dále bych podotkl, že počítá s mikrofonem a nepřechází do sopránové polohy.
Zmínky, že jazzový zpěv „potřebuje“ chraplavý hlas, svědčí spíše o neznalosti principů a možností zpěvu jako takového. Vždycky je třeba vycházet z dispozic, které člověku nadělila příroda. Někdo má v hlasivkách samet, někdo brusný papír. Obojí lze použít krásně, pokud víte jak.
Rozdíl mezi zpěvem a hulákáním je často zatraceně úzký. A co je nejzajímavější, každý ho vnímá jinak. Možná bych vás překvapil, co všechno osobně považuji za hulákání… a co naopak ne.
Správně se dá zpívat i bez té plejády operních nálepek. Když je k dispozici mikrofon, není třeba projektovat hlas do hlediště s 3000 místy. Zpěv je totiž především o autentickém projevu a kontrole nástroje, ne o tom, co zrovna frčí na mistrovských kurzech, nebo co si o tom myslíte.
Tahle hra se hraje nemilosrdně a trestá se dost krutě, trestá se vokální smrtí.
Taková Adele už to ostatně zjistila. A mám podezření, že to zjištění nebylo úplně bezbolestné.
Závěr kariéry
V letech 1971 -1980 80 učila Farrell zpěv na Indiana University a v letech 1983 – 1985 na University of Maine v Oroniu. Vyučovala operní i Jazzový zpěv.
V nahrávání jazzových alb pokračovala až do 90. let a poslední album Love is Letting Go vyšlo v roce 1995. Po ukončení nahrávací kariéry napsala vzpomínkovou knihu: Can´t Help Singing: Eileen Farrell.
Manželství a děti
V roce 1946 se provdala za Roberta Vincenta Reagana, policistu z New Yorku.
Společně měli dvě děti: syna Roberta a dceru Kathleen.
Manželství trvalo až do Reaganovy smrti v roce 1986. Smrt manžela Eileen velmi zasáhla a znamenalo to pro ní hluboký osobní zlom.
Domácí zázemí
Rodina žila v oblasti Staten Island v New Yorku, konkrétně v čtvrtích Grymes Hill a Emerson Hill.
Po smrti manžela se Eileen přestěhovala do Cliffside Parku v New Jersey, kde také zemřela na záchvat mrtvice 23. 3. 2002
Nahrávky (výběr)
Nahrávala opravdu hodně, ale já si nedovolím doporučit něco, co neznám. Já nejsem úplně přítelem streamovacích platform. Potřebuji fyzické médium a ta se shánějí špatně.
Eileen Farrell as Medea vyšlo pod značkou Columbia v roce 1958 v sérii Stereo Fidelity. Je to nahrávka bez problémů srovnatelná s verzí Marie Callas. Jsem si vědom, že to je v podstatě svatokrádežné prohlášení.
I've Got A Right To Sing The Blues!, Columbia – CL 1465, dostanete lekci zcela neuvěřitelného jazzového zpěvu.
G. F. Handel, Messiah, Eileen Farrell, Martha Lipton, David Cunningham a William Warfield, Filadelfský orchestr řídí legendární Eugene Ormandy. (Columbia Masterworks, 1959) Tahle verze Mesiáše je opravdu zajímavá a legendární. Má to status popkulturního pomníku dané doby. V dnešní době se Mesiáš uvádí v mnohem skromnějších orchestracích. Tato verze se dnes považuje za symbol toho, jak se to nemá dělat. To ale milovníkům opery nebrání se nad tím roztékat dojetím. Všechno je zde totiž na té nejlepší možné úrovni, špičkový orchestr, špičkový dirigent a ti nejlepší sólisté, kde mimo Eileen Farrell zaujme například William Warfield, co je manžel Leontyne Price.
Eileen Farrell, Carols for Christmas (Columbia Masterworks, 1959), úžasné vánoční album. Aranžmá jsou pravda malinko podivuhodná, ale zase je tu Eileen Farrell a tak si toho ani nevšimnete.
Eileen Farrell, Verdi Arias (Columbia Masterworks, 1960) dostanete verdiovský zpěv v jeho nejkrásnější podobě. Byla opravdu úžasná.
Eileen Farrell & Richard Tucker – Puccini & Verdi Favorites (Columbia Masterworks, 1964). Je to ozdoba mojí sbírky.
Zdroje
Životopis na serveru Reference Recordings
