Článek
Kathleen Ferrier – jméno, které je nesmazatelně zapsáno v dějinách klasické hudby. Její hluboký kontraaltový hlas, plný emocí a výjimečné hloubky, uchvacuje posluchače po celém světě i více než 70 let po její smrti, navzdory omezené technické kvalitě nahrávek. Přestože její kariéra byla tragicky krátká a skončila její předčasnou smrtí ve věku pouhých 41 let, stala se ikonou, na kterou svět hudby nikdy nezapomene.
Životní příběh
Kathleen Ferrier se narodila v roce 1912 v anglickém městečku Higher Walton jako čtvrté dítě ředitele místní školy. Přestože rodina byla spíše chudá, hudba hrála v jejich životě důležitou roli. Otec byl dobrý zpěvák a učil hudební výchovu, zatímco matka v Kathleen probudila lásku k hudbě. Už jako dítě zpívala ve školním sboru a zamilovala si hru na klavír, ve které brzy vynikla – dokonce vyhrála několik amatérských soutěží.
Přestože Kathleen dosáhla prvních úspěchů v hudbě, finanční situace rodiny jí neumožnila pokračovat ve studiu. Proto nastoupila jako telefonistka na General Post Office, kde se učila tehdejšímu manuálnímu přepojování hovorů na telefonních panelech. Současně však nepřestala rozvíjet své hudební nadání – jako doprovodná pianistka se v červnu 1930 účastnila svého prvního veřejného koncertu. Výcvik na telefonistku dokončila o rok později, v roce 1931, ve věku 19 let.
Hudba ji však přitahovala stále více, a tak kromě klavírní hry začala brát lekce zpěvu od pěvců, které doprovázela. Její život však doznal změn i na osobní rovině – v roce 1935 se provdala za Alberta Wislona. Toto manželství ale nebylo šťastné a zůstalo nenaplněné. Přesné důvody nejsou známy, a snad ani nejsou důležité.
V roce 1937 se Kathleen na základě sázky se svým manželem přihlásila do soutěže pro amatérské zpěváky na prestižním Carlisle Festivalu. Původně zamýšlela soutěžit v klavírním oboru, ale k jejímu velkému překvapení drtivě zvítězila v pěvecké části. Tento okamžik jí změnil život a odstartoval její hvězdnou kariéru.
V roce 1939 debutovala v rozhlasovém přenosu, kde se představila s klasickým repertoárem zahrnujícím díla Händela, Glucka a dalších autorů. V červnu 1941 s ní Britská rada pro podporu hudby a umění (CEMA) podepsala smlouvu, díky níž se připojila k programu ENSA. Tento projekt přinášel hudbu dělníkům a lidem v továrnách i domácnostech, což pro Ferrier znamenalo náročné období plné neustálého cestování a koncertování pro nejrůznější publikum.
28. prosince 1942 měla Kathleen Ferrier svůj první velký recitál v londýnské Národní galerii na dobročinném koncertě, který organizovala legendární pianistka Dame Myra Hess, známá svou snahou podporovat umění během druhé světové války. Tento koncert byl součástí slavného cyklu válečných recitálů, které měly povzbudit morálku a nabídnout útočiště před válečnou realitou. Přestože byly recenze na její vystoupení převážně pozitivní, Ferrier sama cítila, že její výkon postrádal technickou jistotu a vyzrálost, což ji přimělo k rozhodnutí investovat více do svého hlasového rozvoje. Vyhledala pomoc renomovaného barytonisty Roye Hendersona, který se stal jejím klíčovým učitelem a mentorem. Pod jeho vedením se její hlas nejen technicky zlepšil, ale také získal tu hloubku, bohatost a jedinečnou expresivitu, kterou i v dnešní době tak obdivujeme.
Kathleen Ferrier začala své první oficiální nahrávky pořizovat v roce 1944 pro EMI Records, a to ve spolupráci se slavným pianistou Geraldem Moorem, který byl tehdy jedním z nejvyhledávanějších doprovázejících umělců. Jejich společné nahrávky okamžitě vzbudily pozornost díky Ferrierinu jedinečnému hlasu a Moorově perfektně sladěné interpretaci. Tyto první nahrávky, především lidové písně a několik menších koncertních kusů, si rychle získaly oblibu mezi posluchači, a to nejen ve Velké Británii.
Přestože spolupráce s EMI měla nadějný začátek, vztahy se brzy zkomplikovaly. Ferrier se nepohodla s kontroverzním producentem Walterem Leggem, který byl znám svým dominantním stylem řízení a někdy neústupným přístupem k umělcům. Srážka dvou silných osobností dopadla tak, že Ferrier EMI opustila. Připojila se k Decca Records, kde panovala uvolněnější a otevřenější atmosféra.
U společnosti Decca našla Ferrier ideální podmínky pro své umělecké vize. Pokračovala zde v nahrávání repertoáru, který zahrnoval jak vážnou hudbu, tak lidové písně, což reflektovalo její všestrannost. Nahrávky z období její spolupráce s Deccou zahrnují mimo jiné slavné Bachovy kantáty, Händelovy árie a Mahlerovy písně (Kindertotenlieder, Das Lied von der Erde). Tyto Mahlerovy nahrávky se staly jedněmi z jejích nejuznávanějších děl a dodnes jsou považovány za referenční interpretace.
Během svého působení u Decca Records spolupracovala s řadou vynikajících dirigentů, mezi nimiž vynikají jména jako Bruno Walter, Rafael Kubelík nebo John Barbirolli. S Walterem vytvořila několik již zmíněných nahrávek Mahlerových děl, v nichž její hluboký, lyrický alt dokonale rezonuje s orchestrální texturou a Walterovým porozuměním Mahlerově hudbě. S Barbirollim pak uvažovala o nahrávce Elgarových Sea Pictures. Nahrávka bohužel nakonec nevznikla. Ferrier v tomto partu vystoupila v prosinci 1944. Sama se pak rozhodla part nenahrávat. Cítila, že to není pro ni. A my, co bychom to tak chtěli, pláčeme a rveme si vlasy.
Všechny její nahrávky se vyznačují charakteristickým zvukem jejího altu – hlasem plným melancholie, ale i síly, který je nezaměnitelný a dodnes fascinující. Přestože Ferrier zemřela relativně mladá, její nahrávky zůstávají věčným svědectvím o jejím mimořádném talentu a schopnosti propojit technickou dokonalost s hlubokým emocionálním obsahem.
V roce 1946 ji Benjamin Britten přesvědčil, aby přijala roli v jeho opeře „Znásilnění Lukrécie“ na festivalu v Glyndenbourne. Tato opera vzbuzovala ve své době kontroverze a byla přijímána s rozpaky. V Glyndenbourne byl její výkon považován téměř za jedinou světlou stránku provedení této opery. V jiných zemích sice byla opera o něco úspěšnější, ale přesto bylo přijetí opery chladné. Téma opery je řekněme kontroverzní a hudební ztvárnění příliš novátorské a poslechově náročné. Tyto rozpaky přetrvávají i do dnešních dnů a opera je uváděna spíše zřídka.
Ferrier záhy zjistila, že ve vystupování v klasických operách pro ni není vhodné. Její herecké schopnosti byly řekněme malinko omezené. Například při zmíněném vystoupení v Glyndebourne vzbudily její omezené herecké schopnosti rozpaky u dirigenta Fritze Stiedryho. Rozhodla se tedy nadále věnovat koncertnímu repertoáru.
V Glyndebourne se Kathleen setkala s jednou z nejvýznamnějších osobností své kariéry – legendárním dirigentem Brunem Walterem, kterého jí představil ředitel festivalu Rudolf Bing, pozdější šéf Metropolitní opery v New Yorku. Toto setkání znamenalo zásadní zlom. Walter, který si okamžitě zamiloval její hlas, ji pozval ke spolupráci na nahrávce již zmíněného Mahlerova písňového cyklu Das Lied von der Erde. Tato nahrávka se stala jedním z milníků klasické hudby a dodnes je považována za klenot interpretace Mahlerova díla, přestože technická kvalita odpovídá možnostem své doby.
V následujících letech (1948–1951) její kariéra prudce vzrostla a dosáhla neuvěřitelných výšin. Spolupracovala s nejlepšími dirigenty své doby, jako byli Herbert von Karajan a John Barbirolli, a stala se jednou z nejvyhledávanějších koncertních pěvkyň. Dokonce se jí podařilo částečně urovnat vztahy s Walterem Leggem, čímž získala další příležitosti k nahrávání.
V roce 1951 však Kathleen Ferrier zasáhla tragická zpráva – krátce po smrti jejího otce jí byla diagnostikována rakovina. Navzdory okamžitému zahájení agresivní léčby nemoc postupovala rychle a metastázy se šířily do celého těla. Ferrier však svůj boj nevzdala. Její odvaha a houževnatost, se kterou čelila smrtelné nemoci, jsou jednou z mnoha inspirací, které její život přináší. Bila se jako statečná tygřice, pokračovala v práci a vzdorovala neskutečným bolestem způsobeným metastázami v kostech. Až do posledního zbytku sil vystupovala na pódiu a rozdávala své umění publiku.
Kathleen Ferrier nakonec svůj boj prohrála a zemřela 8. října 1953 ve věku pouhých 41 let. Přestože její život byl krátký, zanechala nesmazatelnou stopu v historii hudby. Její hlas, odvaha a neochvějná láska k hudbě stále inspirují generace umělců i posluchačů po celém světě
Vrcholné momenty kariéry
Její nahrávky, především s vydavatelstvím Decca, ukázaly její všestrannost, kdy dokázala přejít z lidových písní do vážné hudby s lehkostí a vášní. Jedním z nejznámějších lidových kousků je Blow the Wind Southerly (poslech), která dokonale předvádí její jemný a citlivý přístup k textu.
Mezi její nejslavnější výkony patří její interpretace Mahlerovy Symfonie č. 2 (poslech) a Písně o mrtvých dětech (Kindertotenlieder) (poslech), kde její hlas zněl s neuvěřitelnou hloubkou a emocemi. Její provedení Händelovy árie He wa s despised z Mesiáše (poslech) je dodnes považováno za jedno z nejlepších porvedení vůbec.
Dědictví
I když byla její kariéra krátká, její vliv na svět klasické hudby je obrovský. Je oslavována za svůj přirozený hudební talent a schopnost hlubokého prožitku, zůstává inspirací pro zpěváky a posluchače po celém světě. Její interpretace Mahlera a Händela jsou často vzorem, jak přistupovat k těmto dílům s hloubkou a emocí.
Odkazy a zdroje
