Článek
Robert Merrill (4. 6. 1917 - 23. 10. 2014) a Richard Tucker (28. 8. 1913 – 8. 1. 1975)
Byli velmi populární a jejich schválnosti sledovala celá Amerika. Robert byl baryton a Richard tenor.
Richard Tucker
Tuckerův hlas kdosi popsal jako starou koženou botu. Něco na tom asi je, ale jinak je Richardův hlas velmi průzvučný a zcela úžasný.
Recitar … Vesti la Giubba, I Pagliacci, R. Leoncavallo
Merrill je král barytonů, to se jen tak neslyší.
Votre Toast .. Toreador, Carmen, G. Bizet
Raná léta:
Richard Tucker se narodil v Brooklynu, New Yorku, v židovské rodině s kořeny v Evropě. Jeho rodné jméno bylo Rubin Ticker.
V mládí zpíval v synagogálním sboru a později pracoval jako kantor (židovský liturgický zpěvák).
Debut a kariéra v Metropolitní opeře:
Debutoval v Metropolitní opeře v roce 1945 jako tenor v roli Enza Grimalda v Ponchielliho opeře „La Gioconda“.
Tucker byl oblíbeným tenorem Metropolitní opery po dobu téměř 30 let, vystupoval v různých operách od italských klasiků jako Verdi a Puccini po francouzské opery.
Nessun Dorma, Turandot, G. Puccini
Mezinárodní kariéra:
Kromě své kariéry v Metropolitní opeře vystupoval také v mnoha významných operních domech po celém světě, včetně La Scaly v Miláně, Covent Garden v Londýně a Vídeňské státní opeře.
Styl a repertoár:
Tucker byl známý svým silným, zářivým hlasem a schopností vyjadřovat hluboké emoce. Jeho repertoár zahrnoval širokou škálu rolí, ale byl zvláště ceněn za své interpretace Verdiho a Pucciniho oper. Zde bych si dovolil osobní poznámku, že někteří moji italští přátelé Tuckera moc nemají rádi. Jeho severoamerický akcent v italštině je prý velmi výrazný. Musím říci, že výrok, že Richard má „Akcéééntttt“ s italským důrazem na poslední slabiku mě velmi pobavil. Ten brooklynský původ nezapře ani jeden z nich, s tím se nic neudělá.
Osobní život a odkaz:
Byl oddaným Židem a často vystupoval na koncertech pro židovské komunity. Jeho odkaz pokračuje prostřednictvím Nadace Richarda Tuckera, která podporuje mladé operní pěvce.
Musím říct, že ty židovské písně nejsou špatné.
Zemřel náhle v roce 1975 v Kalamazoo, Michigan, krátce před plánovaným představením.
Tady je pár týdnů před svým tragickým odchodem a stále to kouzlo bylo.
Je to opět Vesti la Giubba, myslím si, že být na místě, že by mě z takovového výkonu ranila mrtvice
Manželství:
Richard Tucker se v roce 1936 oženil se svou láskou z dětství Sarou Touster (nebudu se pokoušet to jméno skloňovat). Jejich manželství bylo pevné a trvalo až do jeho smrti. Sara ho podporovala během celé jeho kariéry a byla prostě světlo jeho očí.
Děti: Měli tři syny, Barryho, Davida a Henryho. Barry Tucker pokračoval v odkazu svého otce a založil Nadaci Richarda Tuckera, která podporuje mladé operní pěvce.
Robert Merrill - Život a kariéra
Raná léta:
Narodil se v Brooklynu, New Yorku, jako Mojše Miller do židovské rodiny. Jeho matka byla amatérská zpěvačka, což mělo velký vliv na jeho budoucí kariéru.
Studoval zpěv pod vedením několika učitelů a rychle se vypracoval na vynikajícího barytonistu.
Debut a kariéra v Metropolitní opeře:
Debutoval v Metropolitní opeře v roce 1945 jako Germont v Verdiho „La Traviatě“.
Di Provenza il Mar, La Traviata, G. Verdi
Stal se stálým členem souboru Metropolitní opery, kde působil více než 30 let. Jeho hlas byl známý svou krásou, sílou a technickou dokonalostí.
Cortigiani, vil Razza Dannata, Rigoletto, G. Verdi – nelze si nevšimnout chyb, kterých se zde Merrill dopustil. Výkon ale disponuje takovou dramatickou intenzitou, že mu to jistě rádi odpustíme.
Mezinárodní kariéra:
Kromě své kariéry v Metropolitní opeře vystupoval také v nejprestižnějších operních domech po celém světě, včetně La Scaly v Miláně, Covent Garden v Londýně a Vídeňské státní opeře.
Byl také častým hostem na koncertních pódiích a vystupoval na významných festivalech.
Styl a repertoár:
Merrill byl známý svým bohatým, melodickým barytonem a schopností vdechnout život svým postavám. Jeho repertoár zahrnoval širokou škálu rolí, ale byl zvláště ceněn za své interpretace Verdiho oper, jako jsou „Rigoletto“, „La Traviata“ a „Il Trovatore“.
Merrill měl rád broadwayské muzikály. To se však vedení Metropolitní opery moc nelíbilo.
Osobní život a odkaz:
Merrill byl také známý svou přátelskou a přístupnou osobností. Měl výrazný smysl pro humor a jeho vtípky vstoupily do dějin (k tomu se ještě vrátíme).
Byl milovníkem baseballu a často zpíval americkou národní hymnu na zápasech New York Yankees.
Zemřel ve svém domě ve věku 87 let. Jeho odkaz žije dál prostřednictvím jeho nahrávek a vzpomínek mnoha milovníků opery.
Partnerský život a manželství
Merrillovo židovství je rovněž nedílnou součástí jeho osobnosti https://youtu.be/PIU25eRHekk
Merrill byl krátce ženat s americkou koloraturní sopranistkou Robertou Peters.
2. Manželství s Marion Machno:
Robert Merrill a Marion Machno se vzali v roce 1952 a jejich manželství trvalo až do její smrti v roce 2000. Marion byla baletkou a tanečnicí, která rovněž měla kariéru v uměleckém světě.
Drby:
Všeobecně se ví, že Robert byl ten vtipnější. Jeho vtípky a uštěpačné poznámky jsou velmi výživné.
Příklad:
„Aida, San Francisco“ Leontyne Price jako Aida a Robert Merrill jako Amonasro, rok bohužel není znám. (Chcete zdroj? Mám pro vás ten nejlepší – madam Leontyne Price vám historku poví sama.)
Ve městě byla dvě divadla a přetahovala se o statisty. Ještě myslím, že se v některém z divadel se hrálo matiné. Nebyl úplně čas patlat statisty na černo, aby vypadali jako otroci etiopští. Vypadali asi dost strašně, prý na ně byl smutný pohled.
Aida (Leotnyne) stála v zástupu otroků na jevišti a Amonasra (Merrilla) přivlekli v řetězech. Když Robert dostal možnost přitočit se k Aidě, zašeptal jí „Priceová, podívej na tu sebranku. Já jsem jejich král a pak nemám co čučet v zajetí, když je to taková strašná čeládka!“ a bylo málem po Aidě. Stálo prý veškeré profesionální úsilí všech, co to slyšeli, aby se smíchem nezhroutili na zem.
Ono to zní docela nevtipně, ale stalo se to během představení, a to je vždy stres. I ti největší umělci pociťují „jisté napětí“. A pronést takový bonmot uprostřed představení, to bylo docela vtipné.
Robertův smysl pro humor je zřejmý třeba zde. Toho druhého umělce myslím poznáte snadno, je to Louis Armstrong.
Ale to Richard Roberta dostal, a soutěž ve vylomeninách vede na body. (Zde by se hodil zdroj, ten já ale bohužel nemám. Je to legenda operního folkloru. Takže to prosím berte s rezervou.).
Verdiho opera „Síla osudu“.. vyhrocená scéna (děj je řekněme poměrně operní, že to normální člověk nevymyslí.). Don Carlos (Robert Merrill) má otevřít skříňku svého zraněného přítele dona Alvara (Richard Tucker), kde má být obrázek Carlosovy sestry (Cože to je? Psal jsem, že je to prostě opera). Tím Carlos pozná, že Alvaro je Alvaro a chce ho zabít.
Ta krabice se jmenuje „Urna fatale“. Robert spustil „Urna fatale del mio destino“, otevřel škatuli a tam byla fotka z Playboye – moc hezká slečna v rouše Evině. A Robert nejdříve šokovaně zmlkl, pak mu došlo, že ho Richard dostal a začal se smát. Noviny to rozmázly a celá Amerika z toho měla Vánoce.
Robert se údajně pokusil kontrovat kloboukem s kravskými rohy, ale prostě už to nebylo ono.
A tady jsou spolu. Škoda jen, že video není technicky lepší. G. Verdi, La Forza del Destino, záporák don Carlos se snaží naštvat klaďase dona Alvara a ono se mu to podaří.
„Obdivuji vás, borci!“
Nahrávky
Nahrávky? Které jsou dobré.. no přeci všechny, sem s nimi. To jsem pravda, asi přehnal.
„Síla osudu, La forza del destino“, dirigent Thomas Schippers
Leontyne Price, Verdi, Richard Tucker, Robert Merrill, Shirley Verrett, Giorgio Tozzi, Ezio Flagello, RCA Italiana Opera Orchestra And Chorus, Thomas Schippers – La Forza Del Destino, Label: RCA Red Seal – LSC-6413 Format: 4 x Vinyl, LP, Stereo Box Set, Libretto. Nahrávka z roku 1965 na LP je v původním vydání systém RCA Dynagroove. Je třeba na to pamatovat. Ale mohu říci, že v mém vydání kompletní opery se negativní efekty Dynagroove skoro neprojevují. To se ale nedá říct o Highlights, tam je míra zkreslení opravdu značná.
Já si ale dovolím dát ukázku z TV studia (je to tedy jiná nahrávka) ze stejné opery
Pánové pak spolu natočili ještě La Boheme (Puccini, RCA Victor LSC 2655US 1963) a La Traviata (Verdi, abel: RCA Victor Red Seal – LSC 6154) obojí s Annou Moffo.
Tucker natočil Aidu s Marii Callas (vyšlo to mnohokrát pod různými labely, ale původní vydání je myslím toto: Columbia – 33CX 1318, Columbia – 33CX 1319, Columbia – 33CX 132). To snad není třeba komentovat!
Merrill (Amonasro) nahrál Aidu (RCA Victor Red Seal – LSC-6158, 1962) s Leontyne Price pod vedením Georga Soltiho. Pro mnoho lidí je to žhavý kandidát na královskou verzi
A pak Karajanova Carmen ( RCA Victor Red Seal – LDS 6164, 1964 – kód přísluší vydání v prestižní sérii Soria, která se dost špatně shání.).
Nahrávka je sice taková trochu italská. Corelliho francouzština je zcela katastrofická a legrační. Přesto je to královská verze, kvůli představitelce hlavní roli. Tolik erotické lascivity neuslyšíte v žádné jiné verzi.
(Omlouvám se, nemůžu tomu odolat. Leontyne Price, Habanera, Carmen, G. Bizet.)
Merrill měl rád muzikály stejně jako Tucker. Určitě stojí za pozornost židovské písně, které nahráli oba, ale není v mých silách probrat se záplavou nahrávek a něco doporučovat.
A nakonec doporučím záznam jejich živého vystoupení v Carnegie Hall, který byl pořízen v roce 1973 (London Records BP 26351-2).
Napadá mě ještě řada dalších nahrávek, ale asi to bude stačit.
