Článek
Jako příklad předsudků a pověr bych uvedl mylnou informaci o schodech v CD vzorkování a následný zvuk „typu schodovité obdélníky“. Těmi schody ve vzorkování se však automaticky prokládá sinusová obalová křivka a žádné schody zde nejsou.
Pro oblast klasické hudby má CD pověst ještě o něco horší. Někdo, koho opravdu obdivuji a neskutečně si ho cením, se na negativní pověsti CD formátu bohužel poněkud podepsal. V roce 1982 byl Herbert von Karajan jmenován ambasadorem CD formátu. To se možná stát nemělo. Herbert von Karajan byl sice velký dirigent a skvělý umělec, ale zde ho zřejmě nepatrně dostihl věk. Nahrávka je sterilní, syntetická a zní zvláštně. Karajanův mírně negativní příspěvek k pověsti CD v nahrávání klasické hudby je bohužel nesmazatelný, stejně jako jeho přínos. Vzdor zmíněné kontroverzi to byl on, kdo odhadl potenciál nového formátu. On měl technologický pokrok rád a vždy šel s ním. Pomohl zásadním způsobem novému formátu v rozšíření.
Moje tvrzení se odvíjí od osobních zkušeností. Já opravdu nechápu, jak se dá tohle vyrobit, stále to nezní dobře i přes usilovnou snahu to napravit. Je to 3. symfonie Camilla Saint-Saense. Varhany byly nahrány v Notre Dame na tamním královském nástroji a zbytek orchestru ve studiu (zdroj: David Hurwitz). Výsledné smíchání dopadlo opravdu špatně. Nevím, zda je tohle vina dirigenta nebo producenta.
Karajanův poslední Beethovenův cyklus z 80. let vydaný na CD je dle mého názoru neposlouchatelný. Kdysi jsem si to koupil a někomu jsem to pak dal. Zvuk je velmi syntetický a nepříjemný. Teprve poslední remastery edici Karajan Gold uměle přidaly do zvuku cyklu stopu zkreslení (zdroj), čímž obelhaly ucho. Zvuk je zdánlivě teplejší, příjemný. O umělecké kvalitě Karajanových nahrávek snad není třeba pochybovat.
Vzdor zmíněnému bych ale doporučil se pozdnímu digitálnímu Karajanovi vyhnout. Nikdy nevíte, jaký remaster to je a můžete opravdu naletět (můj názor).
Teď mi to vytmavíte a řeknete mi, že gramodeska je oproti CD zcela bezztrátová a že je na ni záznam převeden tak, jak vylezl z master-tape. Můžu vás ujistit, že není. Tohle se vám nebude líbit. Ale uvědomte si, že já také sbírám desky a přísahám na ně. LP deska je velmi ztrátový formát.
Aby šlo záznam na desku poslat, musí se omezit jak dynamika, tak frekvenční charakteristika nahrávky. (zdroj) Že to není pravda? Bohužel to pravda je. Základním principem je, že deska musí být přehratelná. Naláduji-li na ni plnou dynamiku a plný frekvenční rozsah a dynamiku, deska bude přeskakovat a nic se mi na ni nevejde. Výroba desek se vyvíjela a skončila „Direct metal masteringem - DMM“´ - DMM obnáší přímé rytí matrice desky řezací hlavou s vyloučením dalších mezikroků. Je-li deska nová a nehraná (i takové jsou), je zvuk teplý a příjemný uchu. Ucho je jeden z nejulhanějších orgánů, které kdy byly vynalezeny (ať už jej vynalezl kdokoli). Proto LP desky stále žijí, i když jsou technicky dávno překonané.
16bitový mastering na CD poskytuje separaci kanálů až 90 dB a dá se na to poslat mnohem větší frekvenční spektrum a dynamický rozsah.
A vy jste to ale určitě slyšeli na vlastní uši, že deska hraje lépe! Taky jsem to slyšel! Jde také o to, jaká deska, které vydání. Jenomže ona lépe nehraje. Je to jen pocit. LP deska na dobře vyrobené CD absolutně nemá.
Když vezmu LP desku do ruky, je to prostě jako kouzlo. Ty obaly, ty fotky, ty příbalové letáky. Deska dělá desku deskou právě tím, že je nedokonalá. Zvuk je teplejší, zdánlivě živější. Je to prostě čistá magie. Je překvapivé, jak deska může dobře hrát, když vezmeme v úvahu její technická omezení. Je zde ještě ta věc, že já snesu na desce kde co, ale na CD ne. U desky se prostě nedokonalost předpokládá. Připadá mi velmi zvláštní, co se dá dostat z 62 let starého LP.
Tady je problém, co je na tom CD vlastně nahrané. Občas se CD zdá umělé a sterilní. Liknavost a nezájem masterovacích techniků nezná mezí. A úplně pokazit mastering jim nedělá problém.
Sehnat CD, které by znělo dobře, je problém o něco větší než sehnat dobrou desku, tedy alespoň v dnešní době. Bývalo to lepší. První remastery analogových nahrávek z 80. let znějí většinou dobře (analogových, nikoli ty s digitální master-tape, viz výše). Teprve ty novější remastery, z přelomu milénia, mají omezenou dynamiku a rozházenou rovnováhu mezi orchestrem a vokály. Některé nové remastery navíc obsahují stopy zkreslení, které v původním remasteru nebyly. Tady bych podotkl, že opravdu nevím zda je to dáno stárnutím zdrojového magnetofonového pásku, nebo, zda je to výkon techniků.
A já nyní zvolím nahrávku, která je tak blízká mému srdci.
Karajanova Tosca z roku 1963
Zde se asi zastavíme. Nahrávka byla pořízena v roce 1962 ve vídeňských studiích společnosti DECCA. Iniciátorem projektu byl producent společnosti John Culshaw (známý vizionář a propagátor sterea). Při nahrávání byl použit profesionální magnetotofon Studer J37.
Vídeňskou Filharmonii řídil Herbert von Karajan
Obsazení:
Floria Tosca - Leontyne Price (soprán)
Policejní prezident, baron Scarpia – Giuseppe Taddei (baryton)
Mario Cavaradossi, malíř – Giuseppe di Stefano (tenor)
Kostelník – Fernando Corena (bas)
Cesare Angelotti, uprchlý politický vězeň – Carlo Cava (bas)
Spoletta, Scarpiův policejní vyšetřovatel – Piero di Palma (tenor)
Sbor Vídeňské Státní opery řídí Roberto Benaglio
Cílem projektu bylo použít výhody, které přinášely nové nahrávací metody a postupy a konkurovat tak legendární nahrávce Toscy Victora de Sabaty s Marii Callas z roku 1953.
Karajan, po poslechu de Sabatovy verze, řekl Culshawovi, že se necítí být kompetentní konkurovat de Sabatově verzi, že de Sabata věděl, co on ne. Přiznejme si syrová dramatická atmosféra de Sabatovy verze je opravdu výjimečná. Navíc Callas tu roli opravdu žije. Tito Gobbi je opravdu „zlý“ Scarpia a slunce v hlase tenoristy Di Stefana je zde na vrcholu. Nikoli omylem má tato verze status ikony.
Karajan měl k dispozici mladou Leontyne Price a z toho vyšel. Vycházím z výsledku, protože pozadí nahrávání mi samozřejmě detailně známo není. Využil barevnosti jejího hlasu. Obohatil ji o svoji hru s barvami orchestru. A vytvořil verzi, která je tak blízká mému srdci. Ptáte se, zda de Sabatu porazil? Ale no tak! Nejsou to přeci závody. Jenom bych si dovolil osobní poznámku, že až taková glorifikace konkrétní nahrávky mi připadá poměrně nemístná a nespravedlivá, protože znevýhodňuje, ba opomíjí některé jiné nahrávky, které jsou ve srovnatelné úrovni. Mimo zmíněné Karajanovy verze bych jako příklad uvedl skvostnou verzi pod vedením Mstislava Rostropoviče, ale jistě bychom našli řadu jiných.
Ale zpět ke Karajanovi
Nahrávkou se jako červená niť vine neskutečné utrpení tenoristy Giuseppeho di Stefana, který byl v této fázi svojí kariéry již vokálně za zenitem. Karajan mu nic neslevil, a i když je zde únava Pippova hlasu jasně patrná, je to poslední explozivní záblesk legendy jménem Giuseppe di Stefano, unavený, ba velmi unavený, ale možná právě proto zachycuje takovým zvláštním nechtěným způsobem zoufalé utrpení Maria Cavaradossiho. Je zajímavé a smutné, že umělec, který v De Sabatově verzi z roku 1953 zářil, je zde na tom tak bídně.
Do role Scarpii byl obsazen Karajanův oblíbený baryton Giuseppe Taddei. Jeho Scarpia je opravdu ďábelský.
Tady zmíníme jednu zajímavost, někdo by možná řekl kuriozitu. Při scéně Cavaradossiho popravy se Culshawovi ani Karajanovi nelíbil dozvuk výstřelu ve studiu. Přesunuli se tedy na dvůr vídeňského studia DEECA.
Výstřel byl nahráván stále dokola a stále se to nelíbilo. (zdroj: Giuseppe Taddei, vzpomínky) Obyvatelé přilehlých domů usoudili, že studio bylo napadeno a přivolali policejní hlídku. Ta povolala přímo rychlou zásahovku. Policejní komando začalo studio obsazovat. Velitel zásahu byl ale Karajanův fanoušek a dirigenta poznal. Usoudil, že to asi bude omyl, nechal si vysvětlit, o co jde. Policie pak prověřila, že se v budově studia opravdu nenacházejí žádné ostré náboje. Velitel zásahu posléze osobně zapůjčil nahrávacímu studiu zbraně z policejního zbrojního skladu. Policejní hlídky potom objížděly přilehlé vídeňské domy a informovaly obyvatele, že jde jen o nahrávání.
Široká barevná kresebnost Karajanova vedení vyžaduje však i kvalitní reprodukci. Tady je totiž nutno poznamenat, že Culshawův tah na to „porazit de Sabatu“ vede k tomu, že je řada věcí docela na hraně, ba bych řekl, že nahrávací technika té doby byla využita mírně za hranici jejích možností. De Sabatovu verzi produkoval kontroverzní producent společností EMI, známý nepřítel sterea, Walter Legge. A mezi pány fungovala rivalita.
Mám opravdu dost verzí.
Já si s těmi verzemi sedl a otestoval je přímo proti sobě. Testovací aparatura byla SACD receiver Pioneer PDX-Z9, ke kterému byl připojen gramofon Dual CS701, HiRes player Astell & Kern Ak Jr připojený přes linkový vstup a sluchátla Sennheiser HD600 zapojená do sluchátkového výstupu receiveru.
Nejlépe zní CD z roku 1988, která je jedním z prvních CD remasterů titulu. Mám ještě reamster z roku 1997, který zní také docela dobře. Další CD verze je velmi podivuhodná (remaster z roku 2000). Vokály jsou upozaděné a zvuk je dutý. Všechny CD remastery vykazují určitou nevyváženost mezi orchestrem a vokály. Na LP desce mi to tak nepřipadá.
Vzhledem ke vztahu, který k nahrávce mám, mám i další verze, některé dokonce v HiRes.
Jedna HiRes verze obsahuje divné kovové zvuky, které nevím, kde se vzaly, ta byla oficiálně koupena na Amazon. Druhá HiRes verze zní lépe, a ty zvuky tam nejsou. Původ není znám, bylo to kdysi staženo z ulozto. Má to tu chybu, že vokály jsou jakoby příliš vzadu, a to více než u zmíněného CD.
A pak je zde deska, která je celá ohraná a poničená. Je to jedno z prvních vydání – RCA Victor Red Seal Soria Series (Soria Series představovala vlajkovou loď společnosti RCA Victor. Exkluzivita této série je dána luxusní úpravou vydání, které vždy obsahuje mnohastránkový booklet. Desky a jejich balení je též provedeno na nejvyšší úrovni). Je to anglický výlisek. Čili je to symbol luxusu. Celá cesta od pásku k desce byla analogová a elektronková, což poskytuje nahrávce zvláštní teplý charakter. Problém je, že deska má za sebou desítky přehrání a je opravdu velmi ohraná. Vzdor tomu mi vokály a orchestr připadají zcela vyvážené.
V lednu 2025 vydala japonská společnost Esoteric tuto nahrávku na SACD. Společnost Esoteric má pověst něčeho výjimečného. Její produkty mají údajně schopnost vzít dech. Masterování probíhá údajně přímo z master tape na převodnících a převodních filtrech, které firma vyvinula a má je patentované. Jimi vydané tituly jsou šílená snobárna. Tato vydání jsou velmi vyhledávána a stojí majlant. Zmíněná Tosca stojí 4300,- Kč.
SACD od Esotericu jsem nakonec opravdu koupil. A ono mi to ten dech opravdu vzalo. Všechno, co šlo vyřešit tento remaster řeší. Zásadním bodem je, že po nevyváženosti sekcí zde není stopy. Zde bych podotkl, že to řeší i Red Book vrstva na SACD discích. Rozdíl mezi hybridní a standardní Red Book vrstvou sice existuje, když je přepnete bezprostředně mezi sebou, ale není tak výrazný, jak byste mysleli. Každopádně nákupu vydání Esoteric určitě nelituji
Jedna věc je jistá. Já považuji Leontyne Price za svůj osobní idol. Na to konto jí říkám Leontýna. A víte co? I ta zničená deska ze studentských let mi někdy připadá opravdovější než všechny HiResy světa, protože je zde ta nostalgie.
Nikdo nikdy mi nemůže vzít ten večer, kdy jsem to slyšel prvně. Karajanovo vedení, ta šílená barevnost, hrátky s orchestrem. Scarpiovo Te Deum budované s maximální pečlivostí k finálnímu vzepjetí, scéna tortury, kde Tosca ječí hrůzou v záchvatech paniky, Taddeiho Scarpia, kterého to celé baví, ale opravdu moc baví. To finále a konečný Tosčin smrtelný výkřik se mi zapsaly hluboko do srdce.
A pak je zde Di Stefano a ty jeho přehnaně otevřené vokály, kdy člověk každou chvíli čeká, že mu to rupne.
Když Tosca na konci opery skočila s výkřikem „Ach Scarpia avanti a Dio!“ Smrti vstříc, zůstal jsem několik minut tiše sedět a nemohl jsem pochopit, že to bylo jenom audio.
Herbet von Karajan, Vídeňská Filharmonie, Giuseppe Taddei
„Miluji Tě, Leontýno!“
