Článek
Vladimir Horowitz, považovaný za jednoho z nejvýznamnějších klavíristů své doby, se narodil 1. října 1903 v Kyjevě jako nejmladší ze čtyř dětí do zámožné židovské rodiny. Jeho otec Simeon Horowitz byl elektroinženýr a jeho matka Sofie Bodik pocházela z hudebně založené rodiny. Už v pěti letech se u něj začal projevovat mimořádný hudební talent, který okamžitě rozpoznala jeho matka, jež ho přivedla ke klavíru.
V roce 1912 nastoupil Vladimir Horowitz na kyjevskou konzervatoř, kde studoval pod vedením významných pedagogů, jako byli Volodymyr Puchalský a Felix Blumenfeld. Studium úspěšně završil v roce 1920 a krátce nato debutoval jako klavírista na veřejném koncertě v Kyjevě.
Ačkoliv původně zamýšlel věnovat se dráze hudebního skladatele, bolševická revoluce a ztráta rodinného majetku jej přiměly zaměřit se na koncertní dráhu. Jeho první zdokumentované veřejné vystoupení se uskutečnilo v březnu 1921 v Kyjevě.
V roce 1922 začal Vladimir Horowitz intenzivně koncertovat po Rusku, aby pomohl zabezpečit rodinu, která se po bolševické revoluci ocitla v těžké finanční situaci. Jeho mimořádný talent a technická brilance mu rychle zajistily uznání, což otevřelo dveře k dalším příležitostem.
Dne 25. září 1925 získal mezinárodní stipendium, které mu umožnilo odjet do Německa za dalším hudebním vzděláním. Tento oficiální důvod emigrace však maskoval skutečnost, že Horowitz neplánoval návrat do Sovětského svazu, kde by čelil rostoucím politickým tlakům a omezením.
V letech 1925 a 1926 slavil v Evropě své první velké koncertní úspěchy, které ho vynesly mezi hvězdy klasické hudby. Svými nezapomenutelnými výkony doslova okouzlil evropské publikum a kritiky, čímž položil základy své mezinárodní kariéry.
V roce 1927 odjel Vladimir Horowitz do Spojených států amerických, kde rychle získal příležitost k výraznému mezinárodnímu průlomu. Již v roce 1928 debutoval v prestižní Carnegie Hall v New Yorku pod taktovkou Sira Thomase Beechama. Na programu byla interpretace Čajkovského 1. klavírního koncertu b moll, která okamžitě vzbudila ohromné nadšení publika i kritiků. Tento výkon upevnil jeho status jednoho z největších klavíristů své doby.
V USA se Horowitz seznámil se Sergejem Rachmaninovem, který zde také žil v emigraci. Setkání dvou hudebních géniů se stalo legendou: Rachmaninov po vyslechnutí Horowitzovy interpretace svých skladeb poznamenal, že Horowitz hraje jeho díla lépe, než je on sám, kdy dokázal zahrát. Toto prohlášení bylo nejen obrovským uznáním, ale také symbolem vzájemného respektu mezi dvěma ikonami klasické hudby.
V Americe spolupracoval Vladimir Horowitz s některými z nejvýznamnějších dirigentů své doby, jako byli Eugene Ormandy, zmíněný Thomas Beecham nebo Leopold Stokowski. Jejich společná vystoupení a nahrávky, přestože technologicky neodpovídají dnešním standardům HiFi, jsou dodnes považovány za skvosty interpretačního umění. Ohledně kvality zvuku to chce trochu nadhledu a představivosti.
V roce 1933 se Vladimir Horowitz oženil s Wandou Toscanini, dcerou slavného dirigenta Artura Toscaniniho. Manželství se zpočátku jevilo jako ideální spojení dvou hudebních světů, ale postupem času se ukázalo, že jejich vztah byl komplikovaný. Navzdory tomu, že spolu měli dceru Soniu, manželství čelilo mnoha výzvám.
Jednou ze zásadních obtíží byl Horowitzův vnitřní boj s jeho homosexualitou. Homosexualita v tehdejší společnosti znamenala nejen tabu, ale i riziko sociální izolace. Horowitz se snažil svou orientaci potlačit a věřil, že ji může změnit pomocí léčby. Na počátku 50. let proto podstoupil nešťastné pokusy o terapii. Tyto pokusy se z dnešního pohledu zdají naprosto absurdní a zahrnovaly podávání silných léků, a dokonce elektrošokovou terapii. Tyto nešťastné a drastické zásahy měly devastující dopad na pianistovo psychické i fyzické zdraví. Trpěl těžkými depresemi a čelil výpadkům paměti, což mělo negativní vliv na jeho koncertní kariéru. V důsledku těchto obtíží se na 12 let zcela stáhl z veřejného života.
Další ránu rodinné harmonii zasadila tragická ztráta jejich dcery Sonii, která zemřela v roce 1975. Tato událost prohloubila napětí v manželství a zanechala hluboké stopy v Horowitzově životě.
Navzdory osobním obtížím a krizím se Horowitz snažil udržet svou brilanci jako umělec. Po návratu ke koncertní činnosti ve druhé polovině 60. let obnovil i vztah s Wandou. Jejich manželství, přestože poznamenané mnoha výzvami, vydrželo a poskytovalo Horowitzovi určité zázemí, které mu umožnilo nadále tvořit.
Hudba se pro Horowitze stala nejen útěchou, ale také způsobem, jak se vyrovnával s hlubokými emocemi a obtížemi, které provázely jeho osobní život. I přes všechny nesnáze zůstal věrný svému umění a jeho jméno zůstává synonymem pro neotřesitelné mistrovství na poli klasické hudby. I když deprese se ozvala ještě několikrát, naposledy v roce 1983. Depresivní epizody se vždy negativně promítly do Horowitzových vystoupení.
Návrat ke koncertní činnosti znamenal nejen oživení jeho tvůrčí energie, ale i možnost obdarovat svět dalšími lety své brilantní interpretace hudby. Během této doby vytvořil některé z nejslavnějších nahrávek své kariéry, které dodnes fascinují svou emotivností a technickou dokonalostí.
Jedním z vrcholů Horowitzovy obnovené kariéry byl jeho koncert v Bílém domě pro prezidenta Jimmyho Cartera. Tato prestižní událost, která se uskutečnila 26. února 1978, představovala nejen poctu jeho umění, ale i symbolický návrat na světovou scénu. Horowitz na tomto koncertu zahrál pečlivě vybraný program zahrnující díla Schumanna, Chopina a Scarlattiho, která dokonale vystihla jeho virtuozitu a uměleckou hloubku.
Představení mělo nesmírný ohlas jak mezi přítomnými hosty, tak v médiích. Koncert v Bílém domě nebyl jen kulturní událostí, ale i důkazem, že Horowitzova hudba dokázala spojovat lidi různých názorů a prostředí. Prezident Carter a první dáma Rosalynn Carter vyjádřili svůj obdiv a vřelý vztah k Horowitzovi, který svou hrou vytvořil atmosféru plnou úcty a emocí.
V letech 1986 - 1987 se Vladimir Horowitz po více než šesti desetiletích v exilu vrátil do své rodné země, tedy do SSSR, kde uskutečnil památné a hluboce symbolické turné. Tento návrat, organizovaný za mimořádných okolností během období tání studené války, byl nejen kulturní událostí, ale také osobním a emocionálním triumfem pro Horowitze.
Vystoupení se konala v Moskvě a Leningradu (dnešním Petrohradu) a okamžitě se stala historickými momenty. Horowitz hrál pro naprosto zaplněné sály, kde bylo publikum složené z jeho oddaných fanoušků, kteří čekali desítky let na to, aby ho mohli slyšet naživo. Program zahrnoval díla Mozarta, Chopina, Rachmaninova a Scarlattiho – skladby, které dokonale odrážely jeho umělecký rozsah a hloubku.
Koncerty byly plné emocí jak ze strany publika, tak samotného Horowitze, který se vrátil na místa, kde kdysi začínala jeho kariéra. Navzdory svému vysokému věku dokázal znovu předvést svou pověstnou virtuozitu, která ho učinila legendou. Tento návrat do Ruska byl zachycen na videonahrávkách, které jsou dodnes považovány za jedny z nejcennějších záznamů jeho kariéry.
Turné nebylo jen hudebním triumfem, ale i symbolickým gestem smíření a naděje. Horowitzův návrat do vlasti, z níž byl tak dlouho odloučen, se stal jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách klasické hudby 20. století. Nahrávky z těchto koncertů jsou stále dostupné a já je doporučuji všem fanouškům klavírní hudby.
V roce 1985 též vznikl dokumentární film The Last Romantic, který nám umožnil nahlédnout do života a osobnosti Vladimira Horowitze. Tento jedinečný snímek zachycuje nejen jeho hudební genialitu, ale také jeho lidskou stránku. Horowitz je v něm prezentován jako milý, vtipný a prostořeký muž, který se nebál projevit svou tendenci k mírnému vychloubání. Na druhou stranu, jak dokument ukazuje, měl k tomu dostatek důvodů – byl jedním z největších pianistů 20. století, a zároveň jedním z nejlépe placených umělců své doby.
Snímek obsahuje unikátní záběry z jeho koncertů, příprav a zákulisí, což z něj činí nenahraditelný portrét tohoto mimořádného umělce.
Dokument The Last Romantic je dodnes ceněn jako výjimečný pohled na život jedné z nejvýraznějších osobností klasické hudby. Jeho recenze naleznete například na ČSFD.
Vzhledem k tomu, že YouTube je doslova studnice pokladů, můžeme se podívat na některé Horowitzovy výstupy a je zde i celý zmíněný dokument.
Vladimir Horowitz proslul svou schopností zahrát i ty nejobtížnější klavírní party s úžasnou precizností, a přitom bez přehnaných exhibic nebo okázalých grimas, které by odváděly pozornost od hudby samotné. Jeho technická brilance a jedinečný cit pro interpretaci z něj udělaly jednoho z nejrespektovanějších klavíristů v historii.
Když se na podíváte na následující klip, což je Horowitzova interpretace Schubertova Impromptu No 3, tak zaregistrujete, že on hraje bez grimas a gest, ale také téměř bez pohybu. Má dlaně pod klaviaturou a hraje plochými prsty. V každé lekci klavíru vám řeknou, že je to zcela nepřípustné.
Je zde jeho touha stát se skladatelem. Tato touha se projevila alespoň ve formě jeho vlastních úprav známých orchestrálních skladeb. Z nejznámějších bych uvedl Variace na Bizetovu operu Carmen, které patří k vrcholům klavírní virtuozity XX. století. Tyto úpravy jsou interpretačně extrémně náročné. K jejich dokonalému provedení potřebujete doslova Horowitzovy ruce. My se nyní můžeme se s touto interpretací seznámit.
Vladimir Horowitz zemřel 5. listopadu 1989 ve věku 86 let. I přes své osobní boje a výzvy, kterým musel v životě čelit, zanechal nesmazatelný otisk ve světě klasické hudby. Jeho nahrávky, interpretace a úpravy zůstávají dodnes inspirací pro generace pianistů a hudebních nadšenců.
· Nahrávky
(Vybrané)
· Rachmaninov – Klavírní koncert č. 3, zde existují minimálně dvě volby
· 1951 (NBC Symphony Orchestra, dirigent Fritz Reiner): Tato legendární nahrávka je často považována za jednu z nejlepších interpretací Rachmaninova Klavírního koncertu č. 3. Horowitz zde ukazuje nejen technickou brilanci, ale také hluboké pochopení emocionální intenzity díla. Orchestr pod Reinerovým vedením podporuje Horowitze s precizní rovnováhou mezi energií a lyrikou.
· 1978 (Carnegie Hall, dirigent Eugene Ormandy): Živá nahrávka z Horowitzova návratu do Carnegie Hall. Jeho výkon je zachycen ve vrcholné formě a ukazuje jeho schopnost přetavit koncert do dramatické a emocionální události. Nahrávku naleznete na mém YouTube kanále zde.
· 1971 (Carnegie Hall): Toto vystoupení představuje Horowitze v jeho plné síle a je dalším důkazem jeho mistrovství. Tuto nahrávku naleznete na mém YouTube kanále zde.
· Koncert v Moskvě (1986): Tento koncert byl jednou z kulturních událostí století. Horowitzova interpretace byla plná nostalgie a intenzity, což odráželo jeho osobní spojení s ruskou hudbou i jeho triumfální návrat do Sovětského svazu po 60 letech.
· Koncert v Bílém domě (1978):Komorní atmosféra tohoto koncertu ukazuje Horowitzovu schopnost okouzlit publikum i v méně formálním prostředí. Jeho výkon zde byl zároveň intimní i velkolepý.
· Pozdní nahrávky s Carlem Mariou Giulinim: Tyto nahrávky patří mezi ozdoby mé sbírky. Giuliniho jemný a citlivý přístup skvěle doplňuje Horowitzovu expresivitu. Jde o ukázku hudebního dialogu dvou velkých osobností.
· Další nahrávky: Existuje mnoho dalších záznamů různých koncertů (ve studiu i živě), avšak není v mých silách uvést je všechny. Každá nahrávka nabízí jiný pohled na Horowitzovo interpretační umění, což z něj činí interpreta, kterého stojí za to zkoumat znovu a znovu.
Zdroje
· Domovská stránka společnosti Steinway
· Domovská stránka společnosti Deutsche Grammophon
· Zde je článek k té nesmyslné léčbě na stránkách psychiatryonline
