Článek
Prezidentské volby jsou už (naštěstí) za námi. Potvrdily však, kromě jiného, jeden neduh našeho prezidentského úřadu - gerontokracii. V době druhého kola přímé prezidentské volby: Karel Schwarzenberg - 75 let, Miloš Zeman - 68, resp. 73 let, Jiří Drahoš - 68 let, Andrej Babiš - 68 let, Petr Pavel - 61 let. Nejdeme „vládě starších“ až příliš naproti tím, že kandidovat na prezidenta (resp. senátora) umožňujeme jen lidem starším 40 let? A je takový přístup správný, nebo špatný?
Odkud se omezení věkem vzalo?
Český volební systém neumožňuje kandidovat na funkci prezidenta a senátora občanům, kterým ještě nebylo 40 let. Je to jedna z několika podmínek, které se zjednodušeně dají označit jako volební cenzy. U nás se v posledních 170 letech většina volebních cenzů odstranila (zejména cenzy majetkové a genderové). Věkový volební cenzus je jedním z posledních, který stále přežívá. Oproti prvorepublikové úpravě volitelnosti prezidenta se dokonce zpřísnil, tehdy mohl na prezidentský úřad kandidovat i pětatřicátník. Naopak na senátora mohli za první republiky lidé kandidovat až od 45 let, a to navzdory tehdejšímu nižšímu věku dožití a delšímu trvání senátorského mandátu (8 let).
Proč věkové omezení máme?
Politologové a ústavní právníci obhajují věkovou hranici 40 let, kterou musí kandidát na prezidenta nebo senátora překonat, primárně ze dvou pozic: (I.) jen dostatečně starý kandidát má komplexně utvořený světonázor a dostatek životních zkušeností; (II.) ve vyspělém zahraničí mají podobná pravidla.
První argument je zvláštní při pohledu na náš ústavní systém. Jestliže jsou lidé před čtyřicítkou „politicky nedospělí“ a z tohoto důvodu nesmějí kandidovat do senátu ani na prezidenta, proč poslancem, který drží z přímo volených zástupců lidu největší moc ve státě, může být i člověk narozený po roce 2000? Přidaná hodnota senátu v našem ústavním systému přece nepramení z toho, že tato instituce bude obsazena starší částí populace (jak uvedla např. soudkyně ESLP dr. Kateřina Šimáčková nebo prof. Jan Kysela). I druhý argument má své nedostatky, protože při podrobnějším srovnávání zjistíte, že hranice našeho věkového volebního cenzu pro volby do senátu a na prezidenta je v porovnání se zahraničím relativně vysoká (v Itálii si stanovili pro senátory věkovou hranici pro jejich volitelnost na 25 let, v Polsku na 30 let a ve Francii na 35 let).
Praktická politika a promarněné talenty.
Poslední parlamentní a prezidentské volby vyvrátily, že bychom bojovali s upadající volební účastí. Neléčený problém mají ale české politické strany s členstvím, resp. s využíváním práva být volen. Uvolnění překážky, kterou je věkový volební cenzus, by mohlo být drobným krokem ke zlepšení.
Takový Martin Luther King Jr. (zavražděn ve věku 39 let poté, co položil základ k největší změně americké společnosti od dob Abrahama Lincolna), by se u nás nemohl ucházet o post senátora ani prezidenta, protože by neměl dostatek životních zkušeností a utvořený světonázor (předpokládejme, že všechny ostatní podmínky, včetně občanství, by splnil). Nezbavujeme se tímto věkovým volebním cenzem také možnosti nechat zazářit schopné politiky, kterým ještě není 40 let? Senát a prezident samozřejmě nejsou jediné volené funkce, o které se lze ucházet, přesto by se měly kandidátům možnosti uplatnitelnosti ve veřejném životě podle mého spíše rozšiřovat, nikoliv zužovat.
Politické, ne soudní rozhodnutí.
Ústavní soud už v minulosti uvedl, že věkový volební cenzus, který požaduje po kandidátovi na post senátora nebo prezidenta dosažení věku 40 let, je naprosto v souladu s naším ústavním pořádkem. Jinak to viděla například Česká pirátská strana, která ve věkovém volebním cenzu spatřovala neústavní omezení práva na rovný a svobodný přístup k voleným funkcím, který občanům ČR garantuje Listina základních práv a svobod. Ústavní soud ji nedal za pravdu, protože - podle něj - je-li nějaké pravidlo součástí Ústavy 93' už od jejího počátku (jako třeba právě pravidlo o věkovém volebním cenzu pro senátní a prezidentské volby), nemůže být takové pravidlo neústavní. Případné zrušení/změkčení věkového volebního cenzu je tedy výhradně v rukou politiků.
Závěrem snad jen připomenutí, že poslední režim postavený na gerontokracii jsme zákonem označili jako zločinný. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli ten zdůrazňovaný dostatek životních zkušeností a ucelený světonázor nám u politika cokoliv zaručuje.
(Osobně mě obdobný postoj - tzn. „přijď, až budeš mít věk“ - mrzel zejména u právníků, kteří splnili coby justiční čekatelé veškeré kvalifikační předpoklady - a že jich na cestě k taláru je poměrně dost - k tomu stát se soudci, přesto však nebyli jmenováni tehdejším prezidentem Václavem Klausem s odůvodněním, že nejsou dostatečně staří, a tedy schopní spravedlivě rozhodovat o právech a povinnostech jiných.)
