Článek
V článku nerozeberu do detailu propuštění vítkovských žhářů, pouze zkusím přiblížit a obhájit systém, který takové rozhodnutí umožnil.
I. Proč máme podmíněné propuštění a jaký je jeho smysl?
V současném civilizovaném světě mají soudy udělovat tresty jen v nezbytné míře, která stačí (1.) k ochraně společnosti a (2.) k polepšení odsouzeného. Někdy může ale nastat situace, že náprava odsouzeného jde rychleji a lépe, než soud při ukládání trestu čekal, a proto další věznění není potřeba. Tehdy může soud odsouzeného podmínečně propustit - tuhle možnost mají naše soudy už od roku 1919. Aby se snížilo riziko, které se s propuštěním z vězení pojí (např. recidiva), visí nad ním jako Damoklův meč po určitou dobu podmínka: „Pokud znovu porušíš ve zkušební době pravidla, vrátíš se zpátky do vězení.“ Nad to může soud uložit podmíněně propuštěnému dohled nebo zvláštní povinnosti. Podmínečné propuštění rozhodně není úplné odpuštění zbytku trestu.
Smysl podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného k polepšení. Když se správně zkombinuje s odbornou péčí o propuštěné, je podmínečné propuštění významným prostředkem při naší ochraně před recidivou, resp. prostředkem pro navrácení propuštěného do normálního fungování (v rodině, na pracovním trhu…).
Podmíněné propuštění zohledňuje rozdíly mezi (1.) odsouzeným, který prokazuje, že pochopil závažnost a škodlivost svého jednání a chce napravit jeho následky, a (2.) odsouzeným, který nemá ani elementární snahu po svém polepšení.
II. Podmínky podmínečného propuštění
Podmínek pro podmínečné propuštění je několik, vyjmenované jsou v trestním zákoníku. Zjednodušeně řečeno:
(1.) Odsouzený si musí odpykat část trestu za mřížemi. S ohledem na závažnost trestného činu a trestní minulost odsouzeného jsou vymezené tři kategorie: odsouzený musí odsedět (i.) jednu třetinu, (ii.) jednu polovinu nebo (iii.) dvě třetiny z celkového trestu. Případ vítkovských žhářů patří do kategorie, v níž si odsouzení museli odsedět dvě třetiny, než mohli podat žádost o podmínečné propuštění.
(2.) Odsouzený se musí polepšit. To lze zjistit primárně z jeho chování a z jeho přístupu k plnění jeho povinností ve vězení. Ústavní soud k tomu uvedl: „Polepšení může příkladmo nasvědčovat, pokud se odsouzený účastní programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává náhled na svoji trestní minulost a upřímně lituje svého jednání nebo pokud ve výkonu trestu výrazně neporušuje své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek). Obecně ovšem není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů; takové číslo bez uvedení, za co byly uloženy, je nevypovídající z hlediska polepšení a nápravy, navíc nelze pominout ani odlišnou a v čase se proměňující praxi jednotlivých věznic při udělování kázeňských odměn a trestů. Při zvažování, zda se odsouzený polepšil, je tak třeba primárně hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli však kolik mu jich bylo uloženo. Za znak či projev polepšení či nepolepšení odsouzeného nelze bez bližšího odůvodnění považovat jednoduché skutečnosti nenavázané na změnu jeho vnitřního postoje, jako třeba uklizení podlahy či naopak nepořádek na cele.“
(3.) Musí existovat předpoklad, že odsouzený povede řádný život. Řádným životem se rozumí především vyvarování se opakovaných přestupků a samozřejmě trestných činů. Ústavní soud v minulosti podotkl, že „soudcům nezbývá než činit předpověď o tom, zda bude odsouzený znovu páchat trestnou činnost či nikoli, pouze na základě své profesní a životní zkušenosti,“ a naznačil s tím se pojící riziko neobjektivnosti. Soudci při rozhodování o podmíněném propuštění přednostně hodnotí, jestli bude mít odsouzený po propuštění zajištěné zaměstnání a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou, jaká je jeho širší trestní minulost apod. Na základě toho si soudce utvoří obrázek o předpokladu bezproblémové (nebo spíš bezpečné) reintegrace odsouzeného zpět do společnosti.
U odsouzených za zločiny (= těžké trestné činy) se navíc povinně bere v potaz i to, zda nastoupili včas do výkonu trestu a zda alespoň částečně odčinili škodu, kterou způsobili.
Soudce sice hodnotí splnění podmínek pro podmínečné propuštění podle svého uvážení, nesmí ale klást odsouzenému „doplňující“ podmínky, s nimiž zákon už nepočítá. Proto přes Ústavní soud neprošel například postup Městského soudu v Praze, který jako podmínku pro podmínečné propuštění požadoval, aby se pachatel ke svému činu (pohlavní zneužití své vnučky) doznal.
III. Závěrem
Možnost podmínečného propuštění je otevřena všem vězňům bez rozdílu jejich trestní minulosti nebo závažnosti trestného činu, který spáchali. Pokud byli žháři z Vítkova odborně posouzeni a splnili všechny zákonné podmínky, pak není na místě zavrhovat systém, který napomáhá resocializaci vězňů a významně snižuje recidivu, protože si to žádá „mediální lynč“. Pokud by byl stav věci takový, že vítkovští žháři jsou i po 2/3 trestu stále narušené osobnosti, u nichž je podmínečné propuštění nevhodné, umožňuje současný systém soudu, aby je z vězení podmínečně nepustil.
