Článek
Nedopouští se antikultovní organizace vyvolávání nepřátelství ve společnosti, respektive kulturní a náboženské diskriminace?
Je potřeba zdůraznit, že antikultovní hnutí nemá žádný oficiální rámec k výkonu dozorčí nebo kontrolní činnosti ve společnosti. Jedná se o samozvanou aktivitu, která ale v současnosti překračuje hranice mnoha států.
Sociologové náboženství upozorňují, že antikultovní hnutí ve své činnosti bohatě využívá nevyřčeného a manipulativního podtextu a také:
Mnohdy pod rouškou vědeckosti představuje výrazně angažované postoje proti novým netradičním náboženstvím a vhodně volenou mediální manipulací (často i v součinnosti se státními orgány) dosahuje jejich represí. Mediální manipulace a postoj státních orgánů k novým náboženstvím jsou mnohdy iniciovány a ovlivňovány z pozic antikultovních hnutí, stranících tradičním křesťanským církvím (a vycházejících z nich).
Negativní kategorii „kulty“ a „sekty“ byly vytvořeny v podstatě uměle. A postupem času každé společenství, které spadá do této kategorie, je omezováno na svých demokratických právech zaručujících svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Přitom, jak mnohé zprávy upozorňují:
Rozdělení na sekty a církve je pouze vykonstruované rozdělení mezi větší a menší skupinou.
Široká veřejnost uvěřila opakovaně předkládané informaci, že členové různých skupin (jógové směry, filozofické, budhistické, zájmové kroužky s duchovním přesahem, apod.) se dopouští nezákonných činů ve větší míře než zbytek společnosti, co je ale fakticky nepravda.
Antikultovní hnutí tendečně a excitované hovoří (v souvislosti s různými skupinami) o procesech, které jsou v odborné literatuře popsány neutrálně. Hovoří o těchto procesech pouze na základě tragických excesů. Výsledkem zobecnění je pak popis běžných procesů jako jevů značně nebezpečných a výjimečných.
Vytýkají-li zástupci antikultovních organizací, kteří sami jsou členové různých církví , jakékoliv excesy nějaké skupině, pak vzniká velmi paradoxní situace:
Vytýkají-li se náboženským menšinám sexuální aféry, spojení s tajnými službami, neprůhledné hospodaření apod., jsou to problémy známé i odjinud. Populárně řečeno – zloděj volá: „Chyťe zloděje!“
Zneužívání pejorativních nálepek ze strany antikultistů navíc způsobuje velké škody organizacím a jejich členům v osobní i profesní sféře. A to navzdory skutečnosti, že Organizace spojených národů, Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr EU a další mezinárodní instituce používají neutrální terminologii pro označení jakýchkoli náboženských nebo sekulárních společenství a vyhýbají se pejorativním nálepkám jako „kulty“ nebo „sekty“. Mnohá média se však touto praxí neřídí a používají takové negativně zabarvené termíny pro řadu hnutí a skupin. Falešná obvinění ze strany antikultistů jsou často zveřejňována v médiích, což má velmi vážné důsledky pro pověst pronásledované skupiny, i když jsou později soudně vyvrácena.
Mnoho postižených najdeme v náboženských, filozofických i obchodních směrech, dále v oblastech věnujících se fyzickému cvičení a dokonce i ve vědě. Zajímavým příkladem je, že antikultovní organizace se také snažily uznat posvátnou knihu Hare Krišna, „Bhagavadgítu taková, jaká je“, jako extremistickou.
Pokud tedy máme zažité, že by společnost měla dohlížet na nově vznikající skupiny, měla by minimálně ve stejné míře dohlížet na antikultovní hnutí. Protože, jak jsem uváděl ve svých předchozích článcích, jejich dopad na veřejné mínění je obrovský.
Důvodem je, že antikultovní organizace velmi aktivně spolupracují s média, která touží po senzaci a skandálech a podklady od antikultovních zástupců jsou pro ně tedy zajímavé. A to často i na úkor objektivity a pravdivosti.
