Článek
Rád bych to nyní doložil citací diplomové práce vedené religionistou Zdeňkem Vojtíškem, kde se uvádí, jak se antikultovní rétorika prosazuje ve společnosti:
„Aby média uspokojila své publikum a tedy měla co prodávat inzerentům, musí podávat takové informace, které publikum něčím zaujmou. A zde se dostáváme k tomu, proč je i u seriózních médií obraz nových náboženských hnutí (média používají termín sekty, pozn. autora) přinejmenším zkreslený. Dochází totiž k takové selekci zpráv, kdy se o nových náboženských hnutích mluví pouze v souvislosti s jejich excesy, tedy s násilím, sexem a drogami.
Tento způsob informování nejenže ovlivňuje to, jakým způsobem diváci nazírají na to konkrétní hnutí a jeho členy, ale pomáhá vytvářet celkový obraz nových náboženských hnutí jako takových. Naopak neproblematické fungování nových náboženských hnutí v médiích zobrazováno není, protože taková zpráva by publikum nezaujala. Absence druhého a přítomnost prvního pak zjevně směřuje k poškozování obrazu nových náboženských hnutí a jejich členů jako celku.“ Sara Madarová
Možná si někteří z vás vzpomenou, že v 90.letech nebylo vždy lehké sdělit rodině a přátelům, že jdete vyzkoušet jógu, protože bylo velké riziko, že se na vás budou dívat jako na sektanta. A můžete si být naprosto jisti, že toto nastavení veřejnosti bylo výsledkem záměrné činnosti antikultovního hnutí, které se začalo v Česku prosazovat velmi intenzivně po roce 1993 a jejichž činnost stále narůstá. Široká veřejnost pod jejich vlivem přijala termín sekta, který je nejen terminologicky nepřesný, ale nese s sebou i velmi negativní konotace.
Podle Zdeňka Vojtíška je toto označování:
účinnou zbraní v konfliktu s novým náboženským hnutím, protože bez dalšího vysvětlování diskvalifikuje nové náboženské hnutí jako nepřijatelné, případně i nebezpečné.
Jak je patrné nejen z této citace, právě Zdeněk Vojtíšek patří mezi antikultovní religionisty, jejichž vnímání nových náboženských hnutí je apriori negativní. Chtěl bych poukázat na to, že takovýto postoj se jeví jako zcela neslučitelný se svobodou slova a vyznání, protože ve výsledku směřuje k jejich omezování. Děje se tak přes cílené mediální očerňování různých skupin zástupci antikultovního hnutí a míří až ke snahám prosadit změny v legislativě. To už jsou tedy zcela konkrétní kroky, kterými jsou lidská práva a svobody ohroženy.
V práci vedené Zdeňkem Vojtíškem však vidíme, že antikultovní hnutí považuje právě tyto kroky za žádoucí a aktivně pro ně vytváří podmínky:
Vzhledem k tomu, jak se společnost k novým náboženským hnutím staví v obecné rovině, jak o nich informují média a jak aktivně působí antikultovní hnutí, by se dalo předpokládat, že stát se bude pokoušet nová náboženská hnutí vytlačovat.
Tuto citaci vnímám jako typickou ukázku taktiky těchto antikultovních organizací: poškodit vybraný objekt přes média a o ostatní už se postará ovlivněná veřejnost a nakonec stát.
Odborníci varují, že antikultovní hnutí se samo pasovalo do pozice arbitra. A přestože jsou všechny karty odkryté, nemohou s tím nic dělat, protože široká veřejnost neprojevuje dostatečný zájem o faktické informace, ale stále dává přednost manipulativnímu, skandálnímu a ve většině případech i lživému obsahu. Výstižně to shrnula zpráva Sociologického ústavu Akademie věd ČR:
Přestože naši religionisté a sociologové náboženství již dnes disponují studiemi, analyzujícími teologickou podmíněnost a vědeckou nedostatečnost prací z řad antikultovních hnutí, společenská a mediální poptávka po nich je stále velká a nezdá se, že by došlo k jejich (patřičnému) odvržení ani vědeckou obcí jako celkem, ani zainteresovanou částí veřejnosti.
Proto je potřeba, abychom i my, široká veřejnost, sami aktivně usilovali o zachování svobody slova a vyznání a očerňující články nejen podrobili kritické analýze, ale také je náležitě zavrhli.
