Článek
Nedaleko sovího lesíka, u velké louky a malé vesnice, v jednom dolíku u jezírka, stojí malá žabí vesnice. Nebylo na ní dlouho nic zvláštního. Několik chaloupek ukrytých v rákosí, s malou žabí školou a malým žabím náměstím. Žáby tam žily žluté, zelené i hnědé, s puntíky i pruhy, a nad hlavami jim létaly lesklé vážky. Život ve vesnici ubíhal pomalu a v klidu až do dne, o kterém si budeme povídat.
Toho dne totiž přišli k jezírku lidé. Přišli s velkými a hlučnými stroji a rušili svou prací žáby ve vesnici celé odpoledne. Když konečně k večeru odešli, něco divného tam po nich zůstalo. Bylo to hladké a vysoké, hodně vysoké. Celá žabí vesnice se na tu novotu seběhla podívat. „To je telegrafní sloup,“ řekla jedna stará vzdělaná žába. „Nevím sice přesně, k čemu to je, ale staví je všude po okolí, už i u sousedního jezírka jeden mají.“ Všichni moudře pokyvovali hlavami, jako že vědí, ale stejně žáby nevěděly nic. Vážky hleděly na sloup jako vykulené žáby, žáby hleděly na sloup jako vykulení pulci, pulci ovšem na sloup nehleděli, ti si hleděli svého…
Když se dostatečně vynadívali, začaly žáby přemýšlet, k čemu by se takový sloup dal využít. Dlouho nemohly na nic přijít, ale pak přeci jen jednu žábu něco napadlo. „Podívejte,“ řekla, „máme jezírko, máme vesnici, ale nemáme žabí královnu. Co kdybychom vyhlásily takovou jako soutěž. Která z nás vyšplhá až nahoru na vrchol, ta bude naší královnou.“ „Ty jsi se snad zbláznila, zdejší žáby přeci neumějí šplhat po sloupech. Spadneme dolů a natlučeme si!“ volaly ostatní. „Právě proto to bude zkouška, která z nás je výjimečná, ta pak bude naší královnou,“ řekla ta první žába. Po delší debatě se žáby shodly, že to přeci jen zkusí.
A tak na druhý den ráno, hned jak se vyhouplo slunce nad obzor, se žáby shromáždily pod telegrafním sloupem. Každá by v koutku duše chtěla být královnou, a tak zkoušely šplhat jedna za druhou a druhá za třetí. Ale stejně rychle jak žáby šplhaly nahoru, tak padaly stejně rychle dolů. Zraněných žab už bylo pod sloupem tolik, že musely postavit malou polní nemocnici. Jedna měla zafačovanou hlavu, jiná nohu, jiná byla zabalená skoro celá. Ani za celé dopoledne však žádná z nich nedokázala vyšplhat až nahoru a stát se tak královnou.
Mezitím, na druhé straně jezírka, se z rákosí dívala ještě jedna žabka, žába Gába. Nebydlela ve vesnici tak jako ostatní, ale žila sama v rákosí naproti. Návštěvy k ní moc často nechodily, ale to ji nijak moc nevadilo. Zaujal ji veliký mumraj kolem té nové věci, co tady postavili včera lidé. Vypadalo to, jako kdyby se snad žáby snažily na tu věc vyšplhat. A jak bylo i z dálky vidět, ne moc úspěšně. „To bych si chtěla taky zkusit,“ pomyslela si žába Gába a odpoledne po obědě si zabalila na cestu uzlík s jídlem a vydala se na druhou stranu jezírka do vesnice. Zanedlouho stála s ostatními žábami pod sloupem a zvědavě si ho prohlížela. Několikrát ho obešla ze všech stran a chystala se na něj zkusit vylézt. „Neblázni, žábo Gábo, to nedokážeš, my zdejší žáby přeci neumíme šplhat na sloupy, spadneš a natlučeš si jako my!“ volaly na ni ostatní žáby. Žabka však na ně vůbec nedbala a začala lézt nahoru. Pěkně pomalu a opatrně, přední nohy, zadní nohy, přední, zadní… A než se nadála ona i ostatní žáby, byla úplně nahoře. Koukla se sem, rozhlédla tam, no výhled to byl pěkný, ale je tu příliš na očích, co kdyby přilétl čáp. Zase se opatrně spustila dolů, tam už ji čekalo velké překvapení.
Ostatní se na ní vrhly, až se trochu polekala. Nebylo se ale čeho bát. Ostatní žáby ji objímaly a volaly: „Sláva, máme novou královnu! Gába je nejlepší žába!“ a tak podobně. Oblékly ji do hermelínu, nasadily na hlavu zlatou korunku a usadily ji na trůn. Když už byla usazená a nadšení ostatních žab se trochu utišilo, prodrala se dopředu jedna mladá žába s nosem zabořeným v novinářském zápisníku a rovnou spustila na královnu Gábu: „Dobrý den, já jsem redaktorka časopisu MLADÁ ŽÁBA DNES a chci se Vás zeptat. Naše čtenářky by velice zajímalo, jak je možné, že jste jako jediná žába dokázala vyšplhat až nahoru na sloup.“ Královna Gába se na ni chvilku zamyšleně koukala, neřekla však ani slovo. „A také by naše čtenářky zajímalo, jak se cítíte jako nová královna?“ Žába Gába zase nic, jen se tiše dívá… To už redaktorka nevydržela, zvedla hlavu a drze a nahlas se zeptala: „Tak řeknete nám k tomu alespoň něco? Přeci nejste hluchá!?“ Tu se žabka královna usmála a tiše pokývala hlavou.
No a tak se všichni konečně dozvěděli, jak se stalo, že žába Gába i přes všechna varování dokázala vyšplhat na sloup. Neslyšela totiž ostatní, jak na ni volají, že stejně nevyšplhá, že stejně spadne. Proto se také stala nejlepší žabí královnou, jakou si ve vesnici u jezírka mohli přát. Nikdy totiž neposlouchala škarohlídy, že něco nejde, že něco nedokáže. A to by vlastně neměl v životě poslouchat nikdo.
