Článek
Musím podotknout, že se matky, ať chtějí, nebo ne, musí chovat tak, aby to ladilo nejen s věkem dětí, ale i s tím, zda se jedná o děti stejného pohlaví nebo o párové sourozence.
Svůj vliv má i velikost a uspořádání bydlení. Mohou být sourozenci společně v jednom pokoji? Jaké je mezi nimi věkové rozložení? Mají dost na své soukromí i na přípravu do školy?
Dále nastupuje vztahový vliv k jednotlivému dítěti. Každé je jiné. Jaký mají sourozenci vztah k oběma rodičům ? Nežijí děti jen s jedním rodičem? Otázek je mnoho a řešení bývají obtížná.
Jako příklad popíši moje problémy od počátku po dnešek.
Jako manželé učitelé jsme na tom finančně nebyli dobře. Neměli jsme ani samostatné ubytování, dlouho jsme bydleli s rodiči v oddělených pokojích. Při narození prvního syna jsem si ještě dálkově rozšiřovala vzdělání. Mateřská dovolená byla krátká. Po roce jsem hledala umístění syna do jeslí. Vrátili mi ho jako „nepřizpůsobivého“. V jeslích stále plakal a ani po třech týdnech se to nezměnilo. Hledali jsme paní na hlídání. Hrůza ! Nakonec jsem syna dovážela k jedné babičce, která hlídala svého vnuka a našeho syna měla jako „přivýdělek“. Nebudu popisovat, jak to zamávalo naším finančním rozpočtem. Po třech letech se nám narodil další syn. Nastal problém, jak zařídit pokoj, abychom se tam všichni vešli. Doma jsem byla dva roky a s hlídáním mi pomáhala moje maminka. Tchyně se ke hlídání nikdy neměla (zde platí totéž, co uvádí článek, na který reaguji).
Když už jsme se dostali z nejhoršího a synům bylo 13 a 10 let, přišla jsem do jiného stavu. Bylo mi skoro čtyřicet let. To už jsme bydleli sami, rodiče se odstěhovali. Neměla jsem velkou podporu v rodině ani v zaměstnání. Názory se hodně blížily tomu, abych šla na potrat. Jsem prý už stará, děti mám velké, bude mezi nimi velký věkový rozdíl, nezvládneme to finančně, vše se musí zařizovat znovu pro novorozeně atd. Diskuze a moje ovlivňování se táhlo celé první tři měsíce. Nebyla jsem na tom psychicky moc dobře. Nepodrobila jsem se ani když mi sestra na gynekologii řekla:„Co blbnete, budete ve vekslu a budete mít ještě školáka."
Narodil se třetí syn. Doma jsem byla tři roky. Starší synové přestupovali na gymnázia, musela jsem se s nimi připravovat na přijímací pohovory a do toho péče o batole a vše kolem rodiny. Manžel mi moc nepomáhal, byl hodně zaměstnaný, přivydělával si i brigádně, abychom vše nějak zvládali. Třetí syn býval ve školce hodně nemocný, s hlídáním mi pomáhala opět moje máma. Problém byl i s organizací rodinných dovolených a vůbec s řešením času, který bylo nutno věnovat věkově rozdílným dětem. Starší synové začali později studovat na vysokých školách a já měla doma školáka. Naštěstí šikovného, nemusela jsem se s ním vůbec učit nebo ho připravovat na výuku. Vztahově to bylo se syny také v pořádku. Nejmladší byl sice trochu otloukánek, ale bylo to jen mezi "chlapy"a nebylo to ke škodě.
Dnes i ten třetí syn dostudoval. Všichni tři si vybudovali dobré postavení v zaměstnání a vždy si byli vědomi toho, že se musí snažit sami. Nikdo jim nedá nic zadarmo. Nikdy nebyli rozmazlováni, chodili i na brigády. Nikdy neměli pouze natažené ruce : „Mami - dej mi“.
Dnes jsem i babička a stejně tak se chovám i k vnoučatům. Jsem ale nejen matka, ale i tchyně a musím si dávat větší pozor na vztahy v širší rodině. Někdy je to i náročné, musím být spravedlivá.
Vždy záleží na tom, jak jsou dívky vychovávány a jaké jim dávají matky vzory. Tak se budou potom chovat i ony ke svým dětem. Být matkou je proto velmi zodpovědné, psychicky náročné a citově svazující.
