Článek
Jedno z Alzheimer center /jeho identitu autorka článku zná/ má poněkud zvláštní problém. Jeho klienti nemají co číst.
Tedy nějaké knihy ve své knihovně mají, ale vášniví čtenáři je už mají přečtené několikrát dokola. A lační po dalších. Přísun ale vázne, prakticky je nulový.
Čistě náhodou, při účasti na charitativním projektu, bylo zjištěno, že je obrovský zájem o knihy, ale není je kde vzít. Klienti sami nemají dostatek fyzických a psychických schopností, aby se o nákup knih postarali sami.
Lidé trpící určitým stupněm demence při této nemoci nejsou duševně tak neteční a uzavřeni do sebe, jak se někdo může domnívat. A jistě je žádoucí se starat o uspokojení jejich kulturních potřeb.
Je překvapivé, že vedení centra se o tyto potřeby svých klientů nezajímá a nestará. Nebo možná o nich ani neví. Těžko pochopit, proč přísun nových knih nezajistí. Knihy ani nemusí být nové a tedy drahé, jistě postačí knihy z druhé ruky.
Snadno by se dala udělat například dobročinná sbírka a jistě by se vybralo spousta knih. Vždyť lidé knihy odkládají do knihobudek, tak by je jistě odložili i do Alzheimer centra, kdyby ovšem o této potřebě klientů věděli.
Slovo dalo slovo a začal přísun knih do tohoto centra po soukromé ose.
Domluvili se mezi sebou dvě osoby. Jedna knihy kupuje a hromadí a na své náklady zasílá, druhá osoba tyto těžké balíky osobně donáší až na místo k potěše klientů. Z dobré vůle.
Dalo by se říct tedy dobře, zafungovalo to na bázi charity, když se vedení centra o to nepostaralo.
Jenže ouha, po čase přišla zpráva, že centrum vyhlašuje stop stav dodávání dalších knih kvůli přeplněné knihovně.
Musím říct, že mě to zasáhlo. Je mi těch klientů líto. Čtení je patrně jejich hlavní zábavou a potěšením, alespoň pro některé z nich.
Děj není u konce, bylo přislíbeno, že se pokusí místo na další knihy najít.
Nevidím to ale nijak optimisticky.
zdroj: rozhovor autorky článku se zaměstnancem Alzheimer centra
