Článek
Na Facebooku jsem měla kamaráda amerického indiána J. Windwalkera. Teď již nejsme nějaký čas v kontaktu, protože Jim měl zdravotní problémy a nyní ho dost zaměstnává funkce ve First Nations Commission on Civil Rights, což je organizace věnující se řešení a dodržování Kmenových práv amerických indiánů podle Mezinárodních smluvních zákonů.
V Alabamě spolu s několik dalšími přáteli založil Jim Windwalker vlčí rezervaci „WolfGardens“. Trošku jsem mu pomáhala tím, že jsem třeba vytvořila obrázky na vánoční přání, která se prodávala na podporu projektu ochrany vlků. Bylo báječné vidět, jak někdo smýšlí jako já.
Ochrana zvířat má různé úrovně, ale jsou krutosti, které by měly být nepřípustné pro všechny lidi.
Proč jsem si na Jima Windwalkera v tyto dny vzpomněla? Jim mi vždycky říkal, že by lidé měli vyžadovat, aby se zrůdnosti páchané na zvířatech stávaly protizákonné a aby se vytrácely z našeho světa. Všude na FB uváděl, jak jsou třeba pasti na zvířata jedním z nejodpornějších přežitků. Tato zvrácená tradice by měla vymizet. Pokud lovec dopustí, aby zvíře trpělo tak nesnesitelnou bolestí, není to lovec, ale „nikdo“ bez úcty k živému tvorovi. Ano, je to správně napsáno, je to „nikdo“. Já osobně tvrdím, že takový „člověk“, který se může dívat na trápení zvířat, nemůže být normální a je to slaboch, protože si dokazuje sílu na někom, kdo se nemůže bránit.
V USA se leckde používají odporné pasti, a u nás…
V tyto dny jsem dostala e-maily s prosbou o pomoc liškám. Tedy upřímně řečeno, nevěděla jsem, že u nás ještě existuje tahle příšernost.
(Toto sdílím s laskavým svolením Svobody zvířat)
Malá liščata v noře kňučí strachem.
Zoufalá máma bojuje do posledního dechu ve snaze je bránit.
Takhle vypadá realita norování - zastaralého způsobu lovu, který ubližuje nejen liškám, ale také loveckým psům.
Jen si to představte:
Všechny vchody nory jsou obklíčené myslivci. Do jednoho z nich je vpuštěn cvičený pes, který má jediný cíl. Ohlásit, usmrtit nebo vyhnat vše živé z nory ven. Krvavý souboj má většinou tragický konec. Smrt celé liščí rodiny. Často v tomto krutém boji bývá zraněn také lovecký pes. V případě neúspěchu psa bývá nora myslivci vykopána a liška i s mláďaty utlučena či zastřelena. Ty, které „mají štěstí“, se využijí k tréninku a zkouškám mladých psů…
Vám nemusím vysvětlovat, že tenhle krutý způsob lovu patří do minulosti.
Vy za zvířaty stojíte a jejich utrpení Vám vadí stejně jako mně.
Spousta lidí, jako jste Vy a já, to vidí naštěstí stejně. A proto je načase podniknout kroky, které norování jednou provždy zastaví.
E-mail č.2
Dobrý den, představte si to: boj v noře, absolutní tma, krev a zoufalství.
To je realita norování, extrémně krutého způsobu lovu lišek.
Lišky zoufale brání sebe i svá mláďata.
Psi následují to, k čemu byli vycvičeni, a sami přitom nejsou ušetřeni utrpení.
Mláďata lišek buď zůstanou bez matky a jsou zabita, nebo je pes roztrhá v noře.
Vím, že Vám nemusím vysvětlovat, že tenhle nehumánní způsob lovu nemá v dnešním světě co dělat. Vy to víte. Vy se zvířaty soucítíte a záleží Vám na nich.
Bohužel, zdá se, že někteří politici to tak nevidí.
Ministr zemědělství Marek Výborný odmítl snahy o změnu zákona s cynismem…
Napište ministrovi Výbornému, aby se zasadil o ukončení norování.
Díky, že stojíte za zvířaty.
Bez Vás by se změny k lepšímu nedočkaly.
P.S.: Pokud Vám ministr odpoví, dejte mi vědět! Jsem zvědavá, s jakými argumenty přijde.
A tak jsem napsala:
Vážený pane ministře,
právě jsem obdržela tento e-mail o krutém norování lišek. U nás ještě něco takového existuje? Tak to jsem si myslela, že jsme na tom lépe. A že takovéto utrpení, kdy liščí máma musí trpět, psi jsou krutě cvičeni pro takovou „zábavu“, jen aby se pobavilo pár absolutně cit postrádajících „lidí“ už je protizákonné. Nežijeme přece v roce 1800 ani 1920, žijeme ve století, kdy lidé soucítí.
Mám ráda laskavost - i upřímnost. Laskavě bych vás požádala, aby se toto hnusné týrání, nehumánní způsob chování k divokým zvířatům stalo nezákonné. A upřímně řečeno doufám, že toto krvavé nesmyslné norování, kdy trpí zvířata a jen lidé se baví, také považujete za nehumánní a absolutně se nehodící do našeho století.
Prosím Vás, pomozte to zastavit. Jak zní známé úsloví: nemusíte milovat zvířata, ale je důležité jim neubližovat a tohle odporné norování je týrání. PROSÍM VÁS, LASKAVĚ, POMOZTE TO UKONČIT.
Pozvěte si ochránce zvířat a lesníky a snažte se najít řešení, protože tohle jsou praktiky hnusného středověku, kdy se mučilo. Tohle je mučení jak lišek, tak psů.
Děkuji a přeji vám, abyste svou funkci využil co nejlépe a vaše jméno bylo spojené s kroky na ochranu zvířat a přírody.
Doteď jsem nedostala odpověď.
Nyní někdo namítne, a co když se lišky přemnoží. Pak hledejme humánní způsob, jak nastavit rovnováhu. Lidé, tedy lidé s vyspělým myšlením moderní doby, by měli mít natolik rozum a svědomí, aby neposilovali utrpení, ale se snažili jej vymýtit.
Ochránci zvířat to mají těžké. Já bych jejich práci dělat nemohla, protože bych věčně brečela, nemohla bych spát a srdce by mi bušilo… to, co oni vidí, to je prostě hrůza. Snažím se ale pomáhat. Nejsem lhostejná. Ano, můj dopis panu ministrovi asi nic nezmůže. Co když jich ale dostane tisíce?
Lhostejnost je ten nejlepší způsob pro to, aby se tady to zlé stále roztahovalo. V tomto případě jsem nemohla jen tak přejít, abych slušně nepožádala o změnu. A tam ve skrytu duše doufám, že nebudu sama a někdo třeba pomůže. Chci prostě věřit, že diskuze a slušnost mohou něco změnit.
V dětství jsem měla moc ráda plyšáky. Panenky jsem tak nějak tolerovala, nechala se s nimi fotit - kvůli mamince. Jednoho dne jsem dostala krásný kočárek, abych mohla s maminkou jezdit (narodil se bráška). Namísto panenek jsem v něm vozila plyšáky, hlavně nádhernou plyšovou lišku. Kolik ta mi dala radosti. A tak bych si moc přála, aby ty opravdové liščí mámy nemusely kvůli hrstce lidí trpět tak, že mláďata kvičí, psi jsou poškrábaní, máma ubitá… k čemu tohle je?
Pane ministře, pomozte nám to, prosím, zastavit.
