MTB maraton Jistebnice 2023 - závod horských kol pro veřejnost, 24. ročník

- reportáž pohledem amatérského závodníka -začátečníka

Tahle akce má již celkem dlouhou tradici a letos se jel už 24. ročník. Jistebnice navíc od nás není déle než hodinu cesty a tak jsme v sobotu ráno před 11:00 dopoledne naskákali celá rodina do auta (tedy táta, máma, syn a pes) a jelo se s větrem o závod, abychom stihli registraci do 12:00. Zdálo se mi že je to zbytečně brzo, když moje trasa startovala až ve 13:30, ale asi k tomu má pořadatel nějaký důvod.

Na místo konání v malebné Jistebnici jsme přijeli právě včas. Hned vedle rybníku Smolík bylo dobře organizované parkoviště a zázemí pro závodníky včetně stánků s občerstvením a registračním místem. Po úspěšném zapsání se do závodu mi byl přidělen čip pro časomíru se suchým zipem pro upevnění na kotník a tak už zbývalo jen vyndat kolo z auta a pomalu se nachystat na závod.

Tento maraton jsem si vybral také kvůli tomu, že jsem předpokládal, že to bude komornější závod s cca 80 cyklisty (tedy na 50 km trati), a že zde bude méně „široké veřejnosti“. To ale na druhou stranu znamená, že většina jezdců budou ostřílení bikeři ze sportovních týmů, což se také záhy potvrdilo. Tedy šance na nějaké lepší umístění někde v půlce vcelku mizivá.

Na start se nakonec postavilo téměř 100 cyklistů. Mezi závodníky jsem odhadem viděl tak maximalně 5 - 10, kteří by s tratí mohli mít větší problémy než já. Nakonec to dopadlo o něco lépe než jsem čekal, ale popořadě.

Vyjíždělo se z náměstí v Jistebnici od benzínové pumpy, jejíž přístřešek jsem využil, protože bylo minimálně 32 stupňů ve stínu. Když do startu zbývalo pár minut, tak jsme zvládli ještě několik momentek, a také k nám promluvili pořadatelé závodu pár slov o historii a mohlo se jít na věc.

Hned po startu jsem měl problémy s pravým nášlapem a tak jsem se propadl úplně nakonec, ale to nevadilo, protože to byl tak jako tak plán, tedy útočit zezadu, jet svoje tempo a doufat, že to nějak dopadne. Z náměstí jsme se vyřítili po asfaltce ven z obce, kde jsme si obkroužili zaváděcí cca 3 km dlouhé kolečko po louce a poli nad městem a hurá zpátky na silnici, která nás už vedla směrem k odbočce do lesa na Smrčí kopec. Na prvním úseku jsem zdolal pár jezdců a sladil tempo s těmi přede mnou, kteří vypadali na podobnou výkonnost. Samozřejmě ti „rychlíci“ vpředu, resp. 2/3 startovního pole bylo už dávno pryč, ale já jsem věděl, že musím jet to svoje na co mám natrénováno, a že závod bude ještě dost dlouhý.

Následně jsme to lesem a po sjezdovce Hůrka svištěli do nejnižšího místa tratě ve Vlásenicích (608 m n.m.). Musím přiznat, že mě zpočátku trati trochu zaskočilo nečekaně horké počasí, díky čemu jsem dost sucho v puse, „tepovku“ nad 160 a chvíli trvalo, než jsem se dostal do závodního tempa. To znamenalo hodně „usrkávání“ ISO drinku z hadičky vodního vaku, který většinou skoro jako jediný ze startovního pole vozím na zádech. Tento způsob pití je velmi pohodlný, protože když je cesta hodně hrbolatá a nebo když se člověk pere s nějakým kopcem, tak stačí jen strčit bleskově náústek do pusy a osvěžení je tu hned a člověk přitom neztratí kontrolu nad bicyklem. Nevýhoda je, že se trochu víc potí záda a když se toho vypije víc než je v hadičce, tak je drink ohřátý na teplotu, která je aktuálně mezi batůžkem a zády… Takže je dobré k tomu mít ještě láhev v držáku na rámu, kde bývá pití chladnější.

Počasí snad nemohlo být rozdílnější oproti tomu jaké bylo na posledním závodě KPŽ (Kolo Pro Život) Šumavský maraton, kde jsme kromě jiného krutě zmokli, ale k tomu se snad vrátím v další reportáži.

Po chvíli, když se před námi začalo otvírat nejdelší stoupání celého závodu na Dehetník (665 m n. m.), které bylo cestou přerušené jen krátkým sjezdem, tak už bylo startovní pole roztrhané tak, že jsem okolo viděl tak maximálně 2 - 3 závodníky (kromě několika, kteří řešili nějaký technický problém vedle u cesty). Přede mnou na dohled si to šlapal zvesela kolega v oranžovém dresu ještě zralejšího věku než já (startuji v kategorii 50+), ale evidentně zkušený biker a to mě inspirovalo k tomu, abych se ho snažil držet. To ale šlo docela ztuha i přes to, že „prý nemá letos moc naježdíno“, jak mi v jednom kopci o kolo později sdělil v momentě, když jsem se snažil navázat lehkou konverzaci. Poté co jsme se vyškrábali na Dehetník, kde jsme cestou pokořili dalších několik málo bikerů (asi 2 pokud se nepletu) , tak jsme si to následně hrnuli po polních a lesních cestách k „občerstvovačce“ v obci Palouky, která se nacházela před posledním větším kopcem trasy. Tam mi nabídli vodu, protože jsem měl ulepenou pusu od energetického gelu (který jsem do sebe lupnul před chvilkou), láhev na kole mi doplnili jonťákem a do kapsičky na dresu přidali půlku banánu a hurá na kopec. Po výjezdu nahoru do lesa, kde bylo o moc příjemněji než na otevřeném slunci jsem se těšil, že ochutnám co mi nalili do láhve. Ale to jsem neměl dělat, sotva jsem láhev vytáhl, tak za zatáčkou jsem vjel do dost rozbahněné cesty. Jednou rukou se řídit nedalo a tak jsem raději přibrzdil, abych nespadl a mohl zasunout láhev zpět do držáku. Není nad to, když člověk jede nějaký závod poprvé, nikdy totiž neví jaká bude cesta. Apropo, jonťák měl příchuť tropického ovoce (nebo alespoň myslím), což bylo příjemné zpestření… Dále nás trasa vedla přes otevřené louky a lesní sjezdy zpátky do prostoru startu. Přede mnou se pořád pohybovali na dohled dva závodníci a tak jsem doufal, že když se nic nepokazí a vydrží mi nohy, tak bych se mohl ještě posunout alespoň o jedno místo vpřed.

V cíli prvího okruhu jsem se hodně přiblížil kolegovi v oranžovém dresu a tak jsem se za něj pověsil. Jako bonus jsem měl na tachometru průměr okolo 17 km/h, což jsem úplně nečekal. Na výjezdu do dalšího kola jsme už nejeli okruh přes louku nad městem jako v prvním kole a hned za výjezdem z města nás traťový komisař poslal na Hůrku s tím, že "dobrý kluci, už jen 25 km"… OK, no tak teď se teprve bude „lámat chleba“, pomyslel jsem si. Nacpal jsem do sebe banán, který mi dali na občerstvovačče a po sjezdu do nejnižšího bodu trati přes sjezdovku Hůrka jsme se opět začali soukat na nejdelší stoupání. Zde jsem na chvíli dojel a i předjel chlapíka v oranžovém dresu, jenomže na jeho zkušenosti jsem asi neměl, protože než jsme dojeli přes další dva kopce, tak už mi zase ukázal záda, resp ani ty už jsem pak neviděl. Navíc mě už v tom vedru začínaly v kopcích vadnout nohy a musel jsem dát magnéziový „vyprošťovák“ a nějaký cukry. Lehké křeče se mi vždy naštěstí podařilo „rozšlapat“ a tak jsem doufal, že při stabilním tempu bych se mohl dostat do cíle pod 3 hoďky a to bych pokládal za velký úspěch bikera-začátečníka.

Na občerstvení jsem si dal „repete“ (tedy kromě banánu) a s paní co mi nalévala jonťák jsem se pokusil o vtip, že "kdo má tahat do kopce takhle plnou flašku “, paní se zasmála a "prý že klidně odleje"… nojo, legrace musí být. Těsně přede mnou se tam zdržoval ještě jeden závodník, kterého se mi podařilo v nastávajícím kopci před rozbahněnou lesní cestou předjet. Následovala otevřená zvlněná krajina vedoucí k závěrečnému sjezdu do cíle.

Příjezd k rybníku Smolčák a do prostoru cíle byl také docela vtipný, protože se těsně přede mnou zřítila nafukovací brána borců a vzhledem k tomu, že jsem nevěděl kdy mi klikne časomíra, tak jsem to toho vyfouknutého baldachýnu vrazil naslepo. Jen jsem zaslechl pořadatele jak křičí „bacha jede další“, pozdě… a už jsem tam byl!

Výsledný čas 2:52:41 mě příjemně překvapil, sice to bylo „až“ 77 místo, ale ještě před rokem bych si to vůbec nedokázal představit, to by mi takovýto závod trval odhadem o hodinu déle. V každém případě vítěz mi nadělil 55 min, což je celkem zatím mimo moje chápání a dokazuje to velmi slušnou úroveň startovního pole. Z celkového počtu 96 bikerů na startu jich 13 nedokončilo a poslední, který dojel, měl čas cca 3h 14 min.

V cíli jsme dostali jako bonus guláš a pití a u místních hasičů byla možnost opláchnout si zabahněný bicykl. Ještě jsme počkali na vyhlášení vítězů a pak se nasoukat do auta a s pocitem dobře odvedené práce vyrazit domů.

Akci „MTB MARATON JISTEBNICE 2023“ hodnotím velmi pozitivně, organizačně dobře zvládnutá, trať přehledně značená. Vše bylo sjízdné i pro gravel, po technické stránce průměrně náročná. Jako bonus se jelo pěknou jihočeskou krajinou a odpustil bych i to, že se jelo na 2 kola, což obyčejně není moje preference, ale menší akce to tak obvykle mívají.

...příští závodní zastávka je plánována na „Wembloudovy hrby“ v Klášterci nad Ohří.