Článek
Toho dne bylo z mého pohledu špatně vše co mělo být dobře a naopak, ale tak to někdy chodí a alespoň je o čem psát.
Kdybyste motocyklovému enduro závodníkovi řekli, že má jet supercross, tak si asi poklepe na čelo a řekne vám, že jste se asi pomátli, no a stejné pocity jsem zažíval na tomto závodě, který svým označením XCM evokoval sice náročnou, ale pro průměrně zdatného amatérského bikera (za kterého se považuji) ve všech ohledech sjízdnou trasu střední obtížnosti. To co nás ale čekalo byly velmi těžké a místy pro mnohé neproveditelné technické výjezdy a velmi nebezpečné sjezdy typu enduro nebo downhill.
První malá, ale podstatná chybka nastala už ráno, když jsme tradičně s celou „familií“, čímž opět děkuji za podporu, a bicyklem sedali do auta a na navigaci jsem zakliknul Bohdašín. Ve spěchu bohužel nikoli ten správný, ale ten cca o 30 km vedle (to je taky nápad mít v jednom okresu dva Bohdašíny…haha). Když jsme tam dorazili, tak si říkám kde jsou ty kopce a kde je ten závod? No a pak mi to došlo… naštěstí jsem již měl v místě závodu kolegu Honzu a tak jsem mu zavolal, že máme zmýlenou a tímto mu děkuji, že mi vyzvedl startovní číslo z předem zaplacené registrace.
Start závodu - já a Honzík jsme snadno rozpoznatelní, protože vozíme na zádech batůžek s hydrovakem
Na místo závodu jsme se přihnali asi 40 min před začátkem, ale co si budeme povídat, i tak trochu ve stresu. Zbývalo už jen rychle vyndat a smontovat kolo, nacpat do sebe ještě trochu rýže s banánem a jogurtem, trochu se zahřát v okolním kopci a mohlo se vyrazit na start.
Po krátkém brífingu, kdy nám pořadatel s chraplajících repráků sdělil, že v lese probíhá těžba dřeva, a tak abychom byli ohleduplní k lesákům, se mohlo vyrazit. Trochu mě děsila situace, kdy 5 minut za námi měla vyrazit kratší trasa a tušil jsem, že tam bude hodně „bejků“, kteří to pojedou jako sprint a pohrnou se přes nás i v místech, kde se nedá předjíždět.
Brífink před startem, rozkaz zněl jasně, hlavně nenaštvat lesní těžaře!
Bylo odstartováno, držel jsem se na chvostu a v prvním dosti dlouhém a náročném kopci jsem zdolal pár bikerů a tak to vypadalo, že fyzicky by to mohlo být OK, a to i přes to že jsem měl tepovku místy až 165, ale to bývá na začátku běžné.
Hned první zádrhel pro mě, hlavně díky mé neznalosti trati, přišel v okolí vrcholu na Perném, kde se mi na lesní pěšině mezi přední kolo a vidlici dostala větev, a abych nebrzdil ostatní než jí vyndám, jsem se trochu zdržel. Pak přišlo několik technických pasáží se dvěma sice krátkými, ale dosti nebezpečnými sjezdy, které jsem raději sešoupal, protože řítit se do něčeho, co člověk nemá vyzkoušené může být pro jednoho také konečná. Hned z kraje mě dost překvapila neurvalost některých závodníků co mě chtěli předjet stůj co stůj. Na většině závodů se k sobě chováme slušně a většinou ten vzadu počká až to půjde a pak zahlásí „jedu vpravo“ nebo „pozor vlevo“ a ten vpředu v rámci možností udělá místo. Tady to ale bylo jiné. Všichni mi připadali úplně zbytečně „nabroušení“ a skoro až vzteklí, když jsem jen zezadu uslyšel „jeď nebo uhni“… hmm, asi jiný kraj, jiný mrav… Dost mě taky dostal jeden borec, co se přede mě „nasádlil“ na asfaltovém stoupání a pak skoro přestal šlapat. Povídám: „…ale musíš jet, takhle mě brzdíš“, a jeho odpověď mě vážně dostala: „si musím trochu oddechnout…“, a tak jsem jen procedil skrz zuby: „oddechovat můžeš v cíli…“
No co mám povídat, nálada nebyla dobrá, a to se už začínaly naplňovat moje obavy s další vlny nedočkavců z kratšího závodu, kteří se na nás ze zadních pozicích řítili.
…tak kde se couráš, páníčku? …náš největší fanoušek byl opět v akci!
To nastalo pro mě v tu nejnevhodnější dobu, kdy jsem se doslova a do písmene vyškrábal na trail „Kryštofovy kameny“ s následným brutálním dowhillem. Většina bikerů, kteří byli okolo, tedy včetně mě, tak jako tak vrcholové stoupání dovytlačila vedle kola. Na vrcholovém trailu, který se sám o sobě jel po tenkém hřebenu a podél něho ve stráni mezi kameny, se na mě dost tlačili před závěrečným „padákem“ ti zezadu z druhé vlny. Raději jsem je chtěl pustit před sebe, protože jsem vůbec netušil jak tohle dopadne. Na hraně sjezdu jsem při uhýbání se z cesty rychlejším hned klopýtnul a udělal jeden menší kotrmelec ze srázu, ale ustál jsem to a zbytek jsem pro jistotu sešoupal. Jen pro dokreslení, padák to byl takový, že mě okolo mé hlavy předbíhalo zadní kolo. Nakonec jsem se nějak dostal dolů a pomyslel jsem si, jestli tohle mám vůbec zapotřebí, když to s XCM nemá nic společného a přemítal jsem jestli to nezabalím hned po prvním kole. Vůbec nešlo o moji fyzickou připravenost, ale o to, že závody jezdím pro potěšení z jízdy na horském kole, kdy se občas můžu trochu „hecnout“ a poměřit síly s podobně smýšlejícími a ne se někde zbytečně „zrakvit“ v pro mě nesmyslných pasážích, abych si za každou cenu dokázal, že „tohle dám“.
Dále nás čekal další táhlý a brutální výjezd na Švédský vrch, kde jsem byl zase průběžně konfrontován neurvalými bikery z krátkého okruhu, kteří postupně dojížděli, a ty už jsem rovnou posílal „kamsi“, protože si sem přijeli asi něco dokazovat a do slušnosti to mělo vážně daleko. Jen podotýkám, že zas až tak pomalu nejezdím. Když mají problém, ať si stěžují u organizátora, já tuhle trať nevymýšlel, a že se v některých místech špatně předjíždí není můj problém…
Také jsem marně cestou vyhlížel občerstvovací stanici, která byla v propozicích a měla být na trati, ale zdá se, že na ní pořadatel jaksi, asi omylem, zapomněl?
Finální padák před cílem byl pak okořeněn dalším krátkým strmým sešupem, který bych možná „dal“, ale měl jsem po náladě a nechtělo se mi vůbec riskovat, takže opět zbaběle „sešoupat“ a přes louku s následně „namotanou“ opičí dráhou s umělými skoky, kládami a paletami do cíle.
...a ejhle, občerstvovací stanice byla až po průjezdu cílem v depu. Pořadatel si to kapánek usnadnil, a zřejmě se asi snažil zabít dvě mouchy jednou ranou. Bikeři z krátké trasy si tedy mohli o občerstvení na trati nechat jenom zdát, nicméně se mohli dosytosti občerstvit až v cíli, vážně bezva… Doplnil jsem vodu do láhve, vypil trochu jonťáku, do kapsy od dresu strčil půlku banánu a hurá do dalšího náročného kopce.
Musím přiznat, že úplně se mi do druhého okruhu nechtělo. Po prvním kole jsem měl čas okolo 1h 22min, tedy alespoň myslím, a navíc nerad něco vzdávám, tedy když není nějaká zásadní objektivní příčina. A tak jsem si řekl, že to trochu „odzívám“ a alespoň mě už nebude nikdo zezadu prudit. Teda žádná „zívačka“ to vážně nebyla, protože se oteplilo a oproti prvnímu kolu kdy se startovalo pod mrakem ve 20°C a hrozil déšť, už vykouklo sluníčko a bylo minimálně 25 °C a na otevřených prostranstvích docela vedro.
Takže nikam jsem se nehnal, trochu jsem doplňoval cukry a ke konci i magnézko a draslík na lehké křeče a šinul jsem se druhým kolem. Pod sešupem z trailu Kryštofovy kameny, který jsem opět zbaběle sešoupal, jsem měl docela upocené a špinavé brýle a tak jsem se nesměle zeptal traťového komisaře, který měl zřejmě za úkol monitorovat tento downhill a případně poskytnout nebo zavolat pomoc, zdali nemá trochu čisté vody. Jeho odpověď mě vážně dostala do kolen: „…jé to nemám, ale kdybych to věděl určitě bych jí vzal…“ No co dodat, tady na tom závodě mě už snad nic nepřekvapí, ale chyba lávky!
Když jsem se nakonec propracoval k poslednímu sešupu před cílem, tak jsem si říkal, že to zkusím sjet. Ale najednou už tu nebyli traťoví komisaři. Vážně divný, když jsem ještě před chvílí projížděl jinou hlídkou, která registrovala moje číslo, takže museli vědět, že jsem byl na trati a navíc jsem na poločase nebyl poslední, kdo byl ještě v závodě.
Raději jsem ten sešup zase sešoupal, protože kdybych to zahodil, tak by mě asi hledali dost dlouho, pokud vůbec… Pak už jsem si to přes louku šlapal k plácku s cílem.
Když jsem přijížděl „vymlíkovanou“ trasou k té „opičí dráze“ u cíle, tak jsem zjistil, že moje cesta je přehrazená, a že už se mnou asi nikdo v cíli nepočítá? No nic, z kola dolů a podlézt „mlíko“ a vjíždím do opičí dráhy. Tam mezitím už trénovali ti nejrychlejší na závěrečné kritérium a tak jsme tam měli spolu ještě pár kolizí, asi abych si to užil se vším všudy.. Cesta k cíli byla opět „zamlíkovaná“ a ještě k tomu jsem se stal terčem posměchu nějakých závodníků, které náramně pobavilo, že se tam ještě někdo motá a nemůže se dostat do cíle. Procedil jsem mezi zuby pár nadávek a dost vytočenej jsem se „prodral“ do cíle.
Pořadatelé mě v cíli zaregistrovali až po několika minutách s otázkou, jestli mi ještě mají zapsat čas? To mě vážně dorazilo a ani pozdější drobná omluva ze strany organizátora mě ani trochu neuspokojila. Vážně nechápu, k čemu mají po trati komisaře, když s nimi zřejmě asi nekomunikují ani ohledně takové „drobnosti“, jako že mají závodníky ještě na trati?
Chápu, že můj čas nebyl dobrý, ale určitě nebyl ani takový, aby si mohli myslet, že už na trati nikdo není. V každém případě jsem byl asi poslední kdo plnohodnotně dojel a ti za mnou buď nedokončili a nebo je vůbec už nepustili do druhého kola.
Posted by Jirka Masata on Sunday, August 27, 2023
A co říci závěrem? Dle diskuze s některými bikery v depu jsme se shodli, že koncepce závodu určitě není XCM, ale jakýsi hybrid mezi XC vs Enduro. Pořadatel se ostatně i sám přiznal, že se to snažili udělat co nejtěžší, asi aby uspokojili sebe a bikery ze svého okolí. OK, tomu rozumím, ale proč to neuvádějí korektně v propozicích jako ostatní pořadatelé závodů? Organizace celkově také značně pokulhávala a já jsem po delší době určitě neodjížděl s pocitem, že bych si to užil, spíše naopak. Jediné pozitivní asi bylo, že se nakonec nevyplnila předpověď, a že nepršelo, protože to by byl pro mě asi vážně hřebíček…
Tento závod má a bude mít jistě svoje skalní příznivce, kteří na něj jistě nedají dopustit, ale za mě rozhodně palec dolů a napřesrok si ho do deníčku určitě nezapíšu…
Sportu zdar a MTB zvláště…
