Transbrody 2023 - MTB maraton na 50 km - 2. část

Všude se prášilo a já si opět připomněl jak tyhle úvody závodů vážně nesnáším. Všichni, tedy i ti, kteří v prvním kopci hned začnou umírat se cpou dopředu a při první drobné překážce, málem slezou už kola, aby to přetlačili a nebo skoro zastaví a ucpou půlku startovního pole. No a to se se každý rok opakuje i tady. Hned po prvním mírném sjezdu mezi poli jsme se vnořili do lesíka, kde byla cesta trochu rozblácená, ale ne moc. Nicméně i to stačilo, aby to pár závodníků zase totálně ucpalo. Naštěstí jsem tento úsek měl párkrát vyzkoušený a špunt závodníků jsem objel vlevo mezi stromky a rychle zpět před ucpávku. Hurá, minimálně 20 brzdičů za mnou, prolítnout ještě pěšinou podél pole a potoka skrze chatařskou oblast a už jsme mohli zdolávat kopec Spáleniště, který nás po klikatě namotané trati s šotolinou, lesními pěšinami , kořeny a krátkými sjezdy vyvedl do nejvyššího bodu závodu. První polovinu trati vcelku dobře znám a tak jsem se rozhodl do toho trochu šlápnout s tím, že první půlku dám co nejrychleji a pak se uvidí. Nemám co ztratit. Věděl jsem, že některé bikery, které v první půli předjedu mi to pravděpodobně v druhé půli vrátí, ale to mě úplně netrápilo, protože už teď jsem se na můj vkus pohyboval v docela dobré společnosti. Tradičně jako téměř pokaždé jsem to málem „zakufroval“ při přejezdu přes Sirotčí strouhu, pak jsem si v lesním sjezdu nad Zahořany připomněl místo, kde letos nesmím spadnout a okolo kopce „U obrázku“ už jsem pomalu začal vyhlížet přejezd nad Bohuliby vedoucí směrem k první občerstvovačce. Již po prvních kopcích jsem doplnil cukry a na polňačce směr Petrov jsem také chtěl dát slanou kapsli. Ale ouha, v kapse hydro-vaku, kde bývá normálně krabička nic nebylo. Ajaj, říkám si, asi jsem to někde ve sjezdu vytrousil.

Chvíli panika, ale pak jsem začal překalkulovávat kdy a kde budu co doplňovat a doufal jsem, že náznaky křečí, které jsem věděl, že přijdou, budou spíše později než dříve. V Petrově, na občerstvení u smyčky kolem kopce Ďábel, jsem měl domluvené rande s mojí rodinkou, s tím, že tam budu, resp. nebudu dříve jak cca za 1 hoďku po startu. Nicméně tempo bylo na můj vkus docela vražedné a já jsem radši ani nesledoval čas, abych se tím nestresoval.

A tempo bylo tak rychlé, že rodinku jsem potkal už v kopci před smyčkou okolo Ďábla. A co čert nechtěl, tak při dokončování kolečka okolo kopce ve stoupání k občerstvení se mi už začínaly ozývat nohy. Rychle jsem dopil jonťák z láhve a počítal s tím, že si ho doplním na zastávce u občerstvení.

Ale ouha, na občerstvení byla voda, banány, koláče, ale ne jonťák… Ještě že mám v hydro-vaku ISO drink na maratony, snad to trochu zachrání situaci. Rychle doplnit vodu, nacpat do sebe půlku banánu, letmo se pozdravit s rodinkou a hurá do druhé půlky tratě. Teď nás čekaly rychlé a místy technické sjezdy dolů k těm pověstným brodům přes Záhořanský potok.

Po rychlém místy technickém sjezdu začala cesta nahoru podél Záhořanského potoka, která je v mírném stoupání dost rychlá. To že si člověk namočí nohy celkem nevadí, ale horší jsou nečistoty, které se dostanou do přehazovačky. Mě díky tomu začala trochu „blbnout“, resp. hůř mi to řadilo dolů. Když jsem chtěl o jeden převod do rychla, tak jsem musel 2× cvaknout dolu a zpět 1× nahoru. To celkem zdržovalo, ale ne tak jako to co mě ještě čekalo.

Bohužel mě v této fázi závodu začaly dost brát nohy a to konkrétně lýtka, což je u mě dost neobvyklé, většinou to začíná od stehen. Doteď jsem se držel za jednou skupinkou bikerů, ale musel jsem zvolnit a nacpat do sebe vyprošťovák s magnézkem. Hned po příjezdu na další občerstvení dole v Zahořanech jsem už skupinku před sebou začal ztrácet. Trochu mě sice potěšilo, že na občerstvení měli jonťák, ale kopec směrem na Holý vrch jsem trošku odtrpěl, než začalo alespoň trochu zabírat to magnézium. Než jsem se dokodrcal po lesních cestách a sjezdech do rokle na Dolech, tak mi nohy trochu povolili a doufal jsem, že předposlední ze dvou závěrečných „krpálů“ dám alespoň částečně v pohodě.

Asi 10km do cíle (podle mojí GPS navigace) jsem si poprvé přepnul počítadlo, abych „juknul“ na čas a úplně mě do vykolejilo. Stálo tam 2:32… Hustý, to jsem vážně nečekal, to už musím dát, možná by to mohlo být okolo 3h v cíli! …tedy když nenastane nějaká katastrofa. Ale sotva jsem se doradoval, tak se mi při jednom prudkém výjezdu zablokovalo levé lýtko, když jsem zrovna upínal tretru do nášlapu. A zaseklo se v docela nepříjemné poloze, něco jako když stojíte na špičkách. Nevím proč, ale zrovna mě napadlo, že Colin McRae (slavný WRC jezdec) měl heslo: „…if in doubt flat out“ (…pokud si nejseš jistej, tak zrychli - volně přeloženo). No a já můžu mít také nějaké heslo, třeba: „Když tě nohy berou, rozšlapej to s vervou!“ (nee, o pohonné hmoty nejde,… no dobře, ještě o tom budu chvíli přemýšlet, hehe) Tentokrát mi to trvalo asi půl kopce než ta „zatracená fajfka“ povolila. Kdeže jsou krucinál ty moje slané kapsle?

Nahoře byl takový menší okruh přes „polňačku“ s posledním občerstvením. Kousek za polem v lese jsem byl dojet malou skupinkou zezadu, kterou jsem předjížděl na začátku. Těch jsem se pak snažil držet stůj co stůj. Přes rychlé technické sjezdy a rozbitou pěšinou korytem potoka jsem se za nimi vytáhl až do toho úplně posledního brutálního kopce ke Zvoli. Nohy mě sice braly střídavě pořád dokola, ale to už přece musím zvládnout! Jak se naše skupinka škrábala nahoru k prvním domům, tak už bylo vidět, že i ostatní toho mají tak akorát. Pak už jen do mírnějšího stoupání Chalupeckou strouhou přes louku za Ovčínem a rovnou do cíle. Tam už jsem byl bouřlivě vítán mojí rodinkou včetně mého největšího fanouška naší psí slečny Rikinky. Mazec, v cíli 3:05 !

Jo jasně, leckdo může namítnout, že „až“ 90. místo, …ale na startu bylo 150 veskrze kvalitních bikerů, a to včetně nějakých 30 mimozemšťanů (…to jsou ti co dojeli první, haha). Nejlepší mi tuším naložil asi 1h 10min. To prostě nechápu a asi nikdy nebudu… Nicméně kdyby mi někdo ještě před týdnem řekl, že to pojedu lehce nad 3h tak bych to bral všemi deseti. Nejvíc jsem si chtěl nafackovat za to, že jsem nakonec slané kapsle našel v zadní kapse, kde je normálně nemívám. Ale na to se nehraje a za mě dobrý. Po ročním snažení mám zlepšení o více než 1h 35 min a to se počítá.

Takže mise splněna a z totálního bikerského průšvihu ještě před rokem, jsem se snad konečně propracoval k tomu, že si snad již konečně mohu začít opatrně říkat amatérský závodník.

Uff… že to ale byla dřina… ale stálo to za to. Mám pár nových kamarádů a známých a už se těším na další zážitky. Teď si ale dám minimálně 14 dnů od závodů „voraz“…

…takže Sportu zdar a MTB zvláště !