Článek
Dýchání hlasité i tiché, zadržení dechu, pokašlávání, posmrkávání, křupání v kloubech, prdění - neboli unikání větrů z těla, to, a mnohem více, může překvapit člověka neznalého jógy na první lekci. Také jsem byla překvapená. Od mé první návštěvy lekce jógy uplynula řada let…
Přivítala mě usměvavá lektorka stejné věkové kategorie a zhruba stejné postavy. Uff. To tedy nemůže být nic těžkého, nějaká jóga, zvládnu levou zadní, vypadáme stejně! Pomyslela jsem si troufale s vědomím svého většího zadku a tvořící se pneumatiky kolem břicha. Zvědavě jsem si prohlížela ostatní účastnice, tipovala, kdo je kdo, co jsou zač, přemýšlela jsem, proč na lekci přišly.
„Zavřeme oči, dýcháme, soustředíme se na svůj dech!“ přišla první instrukce laskavým hlasem. Soustředit se na dech, tak to je nové, nejspíš jsem se na něj nikdy dříve nesoustředila. To byla první, opravdu pozitivní zkušenost. Myslím, že to tak je u každého nového jogína. Po pár úvodních informacích hodina plynula, řídila jsem se lektorčinými instrukcemi, které byly naprosto jasné. „Pravou rukou uchopíme pravé chodidlo a položíme ho na levé stehno.“ …Pravou rukou levou nohu na pravé stehno nebo cože to mám udělat? V duchu jsem si opakovala instrukci, vzpomínala, která ruka je pravá a která levá. Přeci nejsem trubka, strany jsem si nikdy nepletla. „Cvičíme se zavřenýma očima a necháme se vést mým hlasem.“ další jemné lektorčino připomenutí, jak se na lekci chovat. Oči jsem měla po většinu lekce otevřené, mozek nepobíral hlasové instrukce tak, abych podle nich mohla cvičit. To až mnohem později, o pár lekcí dále.
Unavená jako kotě jsem s hrůzou zjistila, že za sebou máme teprve půlku lekce. To nevydržím, kruci, jak to dělá? Vypadá pořád stejně, neunaveně. Pomyslela jsem si a netušila, co mě ještě čeká. To horší mělo přijít. Zatím jsme byly po rozcvičení a na řadu přicházely skutečné jógové pozice. Svíčka, pluh, ryba, kobra a další, o většině jsem nikdy předtím neslyšela ani je neviděla, natož abych je někdy vyzkoušela. Až teď. Lektorka nám ukazuje pozici a zároveň vysvětluje, jak ji máme udělat, jak se v pozici chovat, jak dýchat. První byla svíčka a vypadala naprosto jednoduše. Instrukce byly jasné, předvedení perfektní, jdeme na to, všichni najednou. Aha, zvednout obě nohy najednou? Asi nemám břišní svaly! uvědomuji si první překážku. No tak zadek plynule opravdu nezvednu, nemám asi žádné svaly. S vypětím všech sil a bez dodržení správného postupu jsem se do svíčky dostala, dokonce jsem se v ním udržela. „Dýcháme plynule, je nám příjemně, svaly nohou uvolníme.“ lektorka nás mile povzbuzovala. Plynule dýchat? Jsem ráda, že se občas nadechnu, ruce mě bolí od vší síly, kterou si podpírám záda, abych se nesvalila na podložku. Ona u toho ještě mluví? Nechápu. Proti všem pravidlům otočím v pozici hlavou, páteř nepáteř, a vidím, že lektorka nejenom že mluví, ona vypadá spokojeně a uvolněně. Se stejně velkým zadkem jako mám já! To byla výzva. Když to udělá ona, tak já se to naučím také. Můj tehdejší soutěživý duch mi pomohl vydržet, nevzdat to, pozice se postupně naučit.
Byla to moje první lektorka, báječná, nejbáječnější, která mě jemně naučila jógu milovat, popostrčila mě k absolvování instruktorského kurzu, podporovala mě při vedení mých prvních lekcí. A pak už to šlo takřka samo. Postupem času až k učitelskému kurzu. Kdo by to byl tehdy řekl? Trochu soutěživosti ve mně stále zůstalo, nevyhýbám se novým výzvám. Třeba této, psaní, honila se mi hlavou tak dlouho, až uzrála z myšlenky na skutečnost.
Jsem jogínka. Cvičenka, instruktorka, lektorka, učitelka. Na podložce i v životě. V životě s nohama na zemi. Píšu pro radost i pro zamyšlení. Příběhy ze života i z jógových lekcí.
