Článek
Myslím, že většina mých článků vyzněla pozitivně, skoro by to mohlo vypadat, že lekce jógy probíhají na růžovém obláčku, pod dohledem kouzelných jednorožců. Většinou to tak skoro je, ale někdy, zcela výjimečně, dojde i na nepříjemnosti.
Když tak vzpomínám na své první lekce, pro mě byla nepříjemná přetržená nit mých instrukcí vůči jogínům. V polovině lekce jsem se zarazila a nemohla si vzpomenout, jak mám pokračovat. Tehdy jsem zdaleka neměla nynější zkušenosti, neuměla jsem na lekci improvizovat a musela se chtě nechtě podívat do vytištěné přípravy a znovu se rozjet. To jen abyste věděli, že nepříjemnosti si nevybírají, padni, komu padni.
Zažila jsem unavenou jogínku, u které jsem v průběhu lekce vnímala, že čím dál více odpočívá, že jí není úplně dobře, po očku jsem ji sledovala. Měla cukrovku a pomalu, ale jistě jí ubývala energie. Nejprve si myslela, že vydrží v pohodě až do konce lekce. Naštěstí, včas vzala rozum do hrsti a snědla bonbón s hroznovým cukrem. Celou dobu měla bonbóny u sebe, jen jí bylo blbé je v průběhu lekce vytáhnout z tašky. Od této lekce s sebou nosím vždy roličku hroznového cukru, někdy pro sebe, jindy třeba pro strýčka Příhodu.
Tak ke mně kdysi chodily na stejnou lekci dvě letité kamarádky. Věděly o sobě všechno, jezdily spolu i na dovolené. Roky vše klapalo bez problémů, až jedno léto opět vyrazily k moři. Čekala jsem, že se vrátí opálené, odpočaté, vysmáté. Vrátily se dopálené, naštvané, nemluvily spolu. Jedna z nich totiž v průběhu dovolené flirtovala s jiným účastníkem zájezdu a neměla tak dostatek času pro svou kamarádku. Ta tedy strávila dovolenou sama, nechápajíc, sžírána výčitkami a všemožnými představami. Co myslíte, jak to dopadlo? Na lekci už nikdy nepřišly spolu. Už nikdy neměly podložky vedle sebe. Chvíli chodila každá zvlášť. Nakonec se na sebe nemohly ani podívat, postupně odešla jedna a záhy po ní i druhá. I to se stane. Nevím, jestli se jejich přátelství někdy obnovilo, ale moc bych jim to přála.
„Promiň, ale já vedle ní nemůžu být, hrozně smrdí. Copak to ostatní necítí?“ Cítili jsme to všichni. Jedna z jogínek byla úplně nejógově kuřačka, pravděpodobně kouřila i doma, možná i v práci, protože její oblečení i vlasy byly nasáklé cigaretovým kouřem. Pro většinu z nás snesitelné nebo spíše tolerovatelné, pro jednu nesnesitelné. Ta si velmi hlídala, aby měla podložku co nejdále od kuřačky a pod nos si před začátkem lekce mázla voňavou mastičku. Čas vše vyřešil sám. Možná vyslyšel něčí tajné přání? Jogínka kuřačka musela s jógou přestat kvůli svým zdravotním problémům.
Podobný případ byl, když jedné jogínce z celé skupiny byla při cvičení pořád zima. Přestože nám ostatním bylo horko a potřebovali jsme aspoň občas otevřít okno, vpustit do sálu čerstvý vzduch, ona se v těch chvílích přioblékala. Nenašli jsme žádný kompromis. Těžko donutíte jogíny, aby se ještě více svlékli, když už jsou jen v tričku nebo tílku, jen proto, že jedna účastnice je extrémně zimomřivá. Nahá jóga k nám na venkov ještě nedorazila, třeba jednou… Zimomřivá jogínka už asi dávno cvičí jinde.
O zapomenutém oblečení jogína přicházejícího na lekce rovnou z práce či ze služební cesty jsem již psala, cvičil tehdy v pyžamu. V tašce spolu s podložkou nosím náhradní legíny a tričko, kdybych potřebovala oblečení vyměnit, nikdy nevíte, co se může stát… Již několikrát jsem svoje záložní oblečení půjčila jogínkám, které prostě přijely v sukni či džínách, s podložkou, ale bez legín. To je úplně malinkatá nepříjemnost.
„Sundejte si hodinky, náramky!“ někteří jsou zvyklí činit tak před lekcí automaticky, jiní o tom nechtějí ani slyšet. „Nezůstaly tu mé hodinky?“ přiběhla zpět do sálu jedna z jogínek. „Já je nemám, to je průšvih!“ Nebyly to levné hodinky, navíc to byl dárek od rodiny. „Ne, nic tu nezůstalo.“ Pokaždé, když ze sálu jedna skupina odejde, kontroluji, jestli tam po ní něco nezůstalo. Občas zachytím sponku, šálu, vodu, deštník. Ale hodinky nikdy. Prohledaly jsme a protřepaly její bundu, prohledaly jsme tašku, prohledaly jsme její auto. Hodinky nikde. Snad je někdo nevzal, to bych byla zklamaná a nejsem si jistá, jak bych se na skupinu dívala, podezření mohlo padnou na každého z nás, prohnalo se mi hlavou. „To není možné, pojď, projdeme to celé ještě jednou.“ navrhuji. V autě nic, v tašce nic. Naštěstí, v bundě byla skrytá maličká vnitřní kapsička a v ní byly. Hurá. Oběma se nám ulevilo až k slzám.
To jsou jen malé nepříjemné střípky. Stát se může ledacos, důležité je nepodlehnout panice, řešit vše s klidem.
