Článek
Každý rok kolem Vánoc se hlásí noví zájemci. Zjišťují, zda mám na nějaké lekci, velice pravděpodobně přesně na té, která je v nejlepším čase a je tradičně zcela obsazená, nějaké volné místo.
Každý rok kolem Vánoc, se najde nějaký současný jogín, účastník mých lekcí, kterému Ježíšek nadělením poukazu na úplně jinak zaměřený kurz, třeba taneční nebo výtvarný, probíhající přesně v čase naší lekce, nadělí dočasné nucené přerušení docházky na lekce jógy.
Každý rok kolem Vánoc tedy nový zájemce dostane šanci přidat se k lekcím od ledna. Začíná proces váhání, zjišťovacích telefonátů a zpráv. „Zvládnu to?“ je nejčastější obavou. Nabízím mu možnost ukázkové lekce a cítím na druhé straně přístroje úlevu. Následuje proces zjišťování. „Co potřebuji?“ Vy, čtenáři, už to znáte a víte, že zájemce potřebuje jen podložku a pohodlné oblečení. Přichází proces obav a nejistoty. „Podložku nemám, můžu si ji půjčit?“ Půjčit jistě, ale pak je lepší pořídit si svou vlastní nebo aspoň neklouzavý ručník na tu půjčenou.
Každý rok kolem Vánoc dostávám milé zprávy s fotkami nových podložek, které jogínům přinesl Ježíšek. Na lednových lekcích pak vídám nové legíny, ponožky, trička. Těším se na to, mám radost, když si jogíni dělají radost, když se odhodlají pořídit si lepší, chápejte třeba hezčí, výbavu než tu obyčejnou, začátečnickou, kterou měli doteď, když jim jóga přirostla k srdci.
Každý rok kolem Vánoc zveřejním seznámek od ledna uvolněných míst a jsem zvědavá na nové příchozí. Přijdou. Mají mou podporu. Podpora je důležitá. Nesmí se zaleknout výkonů ostatních, jógově více zběhlých účastníků. Také ale, když vidím, že lekce pro nově příchozího není vhodná, ráda mu doporučím jinou, jednodušší, lekci v okolí. Nemá smysl nechat nováčka trápit, potažmo tahat mu peníze z kapes.
Kdysi takto kolem Vánoc ke mně přišla prostorově opravdu velká jogínka. Já byla v duchu skeptická, ona velmi odhodlaná. Vydržela, zlepšovala se, rozhýbala se. A víte co, na jaře, začala chodit pěšky. Nejprve „kolem komína“, protože víc nevydržela, postupně zvládala i delší trasy. „To jsem se rozhýbala a naladila u tebe!“ řekla mi po čase. Občas si na ni vzpomenu, naše cesty se časem rozešly, zmizela ve víru pracovních povinností kdesi ve městě a lekce přestala stíhat. I tak pro mě bylo milé sledovat její pokroky.
Každý rok v lednu probíhá na lekcích otrkávání nováčků, každý rok v únoru si bývají jisti, že udělali správný krok, a každý rok v březnu si objednávají své místo i v následném kurzu od dubna.
Vítám všechny nové zájemce. Slovy jednoho z našich přátel (kdysi se vyjadřoval k něčemu zcela jinému než k józe) jógu „nikomu nenutím, nezájem chápu“.
V józe si vykračujeme krůček po krůčku, není kam spěchat.
Sejdeme se na podložkách!
