Článek
Jako cvičenka jsem na lekce chodila šest let, jednou týdně, pokaždé. Čas vyhrazený na lekci, jen pro sebe, jsem rušila nerada a zcela výjimečně. Podložku i oblečení jsem vozila v kufru auta, na lekci jsem zastavila cestou z práce. Podložku mám v autě stále, i po těch letech. Co kdyby si ji někdo zapomněl…
„Nezhubla jsi?“ ptali se známí. Zhubla? Nezhubla. Jen tělo začalo reagovat a po několika týdnech pravidelné docházky se měnilo a formovalo do celkem pěkné siluety. Musím podotknout, že jsem cvičila i doma, každé ráno jsem zdravila slunce. Úplně jsem józe propadla. No józe, hlavně pozicím, ásanám. Netušila jsem tehdy nic o mnohem hlubších možnostech, přínosech praktikování jógy pro člověka.
"Proč děláme pokaždé toto a proč u toho mám dýchat tak, jak říkáš, k čemu je to dobré? ptala jsem se lektorky čím dál častěji na věci, které mi nebyly jasné. Přemýšlela jsem, proč to je tak a ne opačně. „Přihlas se na kurz pro instruktory, uvidíš, dozvíš se všechny odpovědi.“ A tak jsem se přihlásila, učila jsem se o věcech, které mi stále nebyly jasné, vplouvala jsem do jógové teorie i praxe hlouběji a hlouběji. Někdy byla vysvětlení jasná, jindy jsem jim vůbec nerozuměla tomu. Všechno má svůj čas. Časem do sebe všechno zapadne jako zoubky v hodinovém strojku. Zkoušku jsem složila a mohla s rozechvěním a trémou předstoupit před cvičící, vyměnit bezpečné místo na podložce mezi cvičícími za místo v čele sálu. Stala jsem se instruktorkou.
Mě nevytočíš, říkala jsem si často při konfrontacích s pubertálním synem. Jeho výlevy, stejně jako výlevy či stížnosti a nářky ostatních lidí jsem se naučila vnímat s odstupem, s pochopením, bez souzení. Hm, jsem tak klidná, že je to možná až moc. Kolikrát mě to napadlo a i dnes občas napadá.
Změněné tělo, jeho nové vnímání. Radost z každé povedené pozice, nicnedělání si z nepovedené pozice. Radost, trpělivost. Klidná mysl. Rozvaha a tolerance se přidaly k mé přirozené empatii. Už mi nevadil větší zadek, pneumatika kolem břicha se přestala zvětšovat. Spokojenost. Konečně jsem mohla rozdávat svůj klid, vyslechnout ty, kteří za mnou přišli, uklidnit, pohladit, obejmout. Byla jsem připravená se dále rozvíjet. Moje nastavení přestávalo postupně korespondovat s prací pro velkou firmu. „Budu dělat jenom jógu.“ řekla jsem před lety rodině. Netušila jsem, jak dlouhá cesta mě ještě čeká, než si tento sen splním. Protože také přišly pochybnosti. Pochybnosti různého druhu. Pochybnosti o sobě, pochybnosti o smyslu jógy, další a další pochybnosti, které přinášel každodenní život. Měla jsem před sebou dlouhou a sem tam i bolavou cestu sebepoznání, přijímání i uvolňování.
Za léta lektorské praxe vím, že po pár týdnech pravidelného cvičení ásan začne tělo pozitivně reagovat. Uvolnění a protažení vydrží déle. Zlepšuje se nálada, zvyšuje sebevnímání, vrací se chuť do života, radost. Lépe se dýchá. Jogíni si přes den uvědomují, že špatně sedí, že se hrbí, vzpomenou si na to, že se dnes ještě neusmáli, že nic není černé nebo bílé.
Píšu pro radost, pro sebe, pro vás, pro ty, kdo s jógou souzní i pro ty, kdo se ji teprve chystají vyzkoušet. Těším se na další psaní, brzy přijde na řadu moje první setkání s Učitelem, cesta za jógovým snem i legrácky z lekcí. Jóga není nuda.
