Článek
„Leu, jaká jsem babička, jak bys mě třemi slovy popsala?“ dostává osmi letá vnučka záludnou otázku. Chvilka culení a přemýšlení na straně Ley, chvilka zvědavosti na straně mé. „Hodná, hrací.“ Doluje z hlavy ještě jedno slovo, a to mě opravdu čeká překvapení: „Vaří.“ Kdyby řekla bláznivá nebo střelená určitě by mě to tak nepřekvapilo. Maličkého vnoučka se zatím neptám, samotného si ho na víkend ještě nebereme, musí ještě trošku povyrůst.
Hodná. Rozuměj trpělivá a rozmazlující. „Ty děti ještě ani netuší, že si něco přejí, a ty jim to splníš, to je neuvěřitelné…!“ Tak se o mě vyjádřila prababička, moje mamka. Má pravdu. Když mají naši nejmladší přijet, vymýšlím dlouho dopředu plán takový, aby se nenudili, aby se jim plán líbil. Jsem babička s otevřenou náručí a pochopením pro emoce veselé i smutné. Jsem tu pro ně. Forever, řečeno moderně.
„Babičko, budeš mi hladit obličejík?“ Lea dobře ví, že před usnutím si přečteme příběh o malé statečné víle a pak může spokojeně usínat při jemňoulinké masáži obličeje. „Říkej mi zase, jak kreslíš srdíčko a děláš vlnky na čele, jó!?“ Oči sotva drží, prďola milovaná.
Hrající. „Babi, co budeme dělat?“ vyzvídá Lea, když si ji v pátek po škole odvážím z města k nám na venkov. Tuším v jejích očích čertovské plamínky, je jí jasné, že nebude nuda, nebo jen chvílemi. „Pojedeme na poníky.“ „Hurááááá!“ jásá, miluje projížďku v blízkém Pony klubu. „A pojedeme do farmaparku nebo jiného zvířecího parku.“ Naštěstí máme v okolí více možností. „Budeš si se mnou hrát na tu maminku?“ budu si hrát, na co chce. A tak se z nás stávají „sousedky“, které sdílí „zkušenosti“ s výchovou dětí, debatujeme o tom, jak jedí, jak spí, jaké mají rády pohádky. Malá maminka je vcelku rozumná, to se jí musí nechat.
„Babi, kde je krabička se zvířátky?“ hejna a stáda malých zvířátek milují oba naši malí, od malička. Osm let nebo tři roky zde nehrají žádný rozdíl. „Postavíme jim domeček. Která zvířátka budeš hrát?“ Využíváme kostky lega i obyčejné dřevěné, stavíme výběhy a úkryty. Nemám moc na výběr, rozhodne sama, instrukce je jasná: „Budeš hrát skunka a krokodýla.“ Sděluje mi radostně, ví, že s nimi budu dělat blbiny, pro její (jejich) šťastné oči jsem schopna nečekaných hereckých výkonů.
Ráno k nám hupsne do postele. Vyžaduje a dostává masáž nožinek, ručinek, obličeje znovu a znovu. „Vstáváme!“ usteleme a jdeme snídat. „Co to děláš, co blbneš?“ Nevěří svým očím, když vidí, jak stelu postel. To tak úplně vlezete pod deku nebo peřinu, horní rohy držíte v rozpažených rukou, do spodních rohů nastrčíte chodidla roztažených nohou. Natáhnete ruce i nohy, pořádně tak deku protřepete, pak položíte nohy na postel a plynule se pomalu zvedáte od pasu nahoru, pomocí rukou přikládáte horní rohy na spodní. Pak ještě jednou přeložit a je hotovo. Málem se smíchy počůrala, když tento způsob stlaní viděla poprvé. „Babi, pojď se podívat, já stelu jako ty!“ Máme tím splněné maličké dobrovolné ranní rozpohybování. Ani to nebolelo a jde to samo.
Cestou z města se stavíme nakoupit. Na víkendové vaření pro vnoučata nesmí chybět kuřecí řízek s bramborovou kaší nebo kuře na paprice s těstovinami. Palačinky, tousty. „Máš kuličky a mlíko?“ přidáváme do košíku další nezbytnost. „Už jíš ovoce a zeleninu?“ ptám se plná naděje, že bychom snad mohly koupit třeba mandarinky, švestky…. „Nene, jen jablíčko na tenké plátky a meloun.“ Skvělá volba, no, aspoň něco. Takže sice vařím, ale nic jiného, než jídla výše uvedená u nás neochutnala, nikdy. A to máme zahradu plnou všemožných dobrůtek. Zde se spojuje babička vařící s babičkou hodnou a vzniká babička tolerantní. K ničemu ji nenutím, od toho má rodiče.
Hodná, hrající, vaří. Je to jednoduché, řídím se v životě jógovými doporučeními, jamou a nijamou. Pak ani jinou babičkou být nemůžu. A jsem ráda, že si mě tak budou pamatovat.
A abych nezapomněla. „Babi, ty si už nikdy nebudeš barvit vlasy?“ Moje šedivá se jí opravdu nelíbí, nevěřícně kroutí hlavou. Druhá babička je šmrncovní, mamka je šmrncovní a já jsem na kraťoučko ostříhaný šedivák. Nakonec jí to ale vůbec nevadí.
Musím přiznat, že ze svého pohledu jsem především babičkou občasnou, byla jsem brzy maminkou, jsem mladá babička. Aktivní. Přidám k novoročním záměrům více času stráveného s vnoučaty. Uvidím za rok.
Miluju, když mi na telefonu cinkne zpráva. Volám? Hrajeme slovní fotbal? Jsem i babička na dálku.
Jaké jste babičky, jací jste dědečkové?
