Článek
„Píp.“ vnímám příchozí sms a v ní informaci o pozdním příchodu, „zpozdím se o pět minut“. Dobře. Ostatní jogíny na lekci na opozdilce upozorním, pokud přijde potichu, ani o něm nebudeme vědět, místo má připravené. „Vrz, bum!“ klika vrže, podložka padá, všichni jsme vyrušeni. Znovu se soustředíme na svůj dech, čekáme, až se opozdilec usadí. Většinou proběhne opožděný příchod v naprosté tichosti, občas ale zapracuje zákon schválnosti a ať se opozdilec snaží sebevíce, nic nejde potichu. Klika, podložka na zemi, prásknutí podložky o podlahu při jejím rozbalování, usazování se a svlékání. Nevěřili byste, že i zvuk rozepínaného zipu na mikině je ve ztišeném sálu hlasitý.
„Crrr, crrr, crrr!“ někomu vyzvání mobil. Nastává kratičké zastavení všech, protože všichni rychle vzpomínají, jaký mají vyzváněcí zvuk a jestli to náhodou není jejich nevypnutý mobil. Hrknutí „To je moje!“, vidím úlek ve tváři jednoho z jogínů. Následují nejmrštnější a nejrychlejší pohyby majitele vyzvánějícího přístroje za celou lekci. Jak se to vypíná, to snad není možný… Úplně slyším vnitřní hlas dotyčného, který si pro změnu ne a ne vzpomenout, jak odmítnout hovor a už vůbec ne, jak ztišit zvuk. Nakonec se to vždy povede. Tuším, že provinilec je zpocený od uší až po paty. Několik dalších jogínů rychle kontroluje i své přístroje. Všichni jsme rádi, že jsme vyrušení nezavinili. To nic, jsme tolerantní, trpěliví, plni pochopení. Ale příště prosím vypnout před začátkem lekce!
Nosíme s sebou láhve s pitím. Různé. Plastové, skleněné, termosky či termohrnky. S uzávěrem nasazovacím, zaklápěcím, šroubovacím, také třeba s vestavěným brčkem. Nejčastější hluk je pád jakékoliv z těchto láhví na zem. Ležíme, soustředíme se na uvolňování svalů v těle, v tichosti vnímáme svůj dech. Jogíni se protahují do všech stran, láhve do všech stran padají a oznamují nám hlasitě, že tu jsou s námi. Jak jsem mohla zapomenout, že mám láhev za hlavou? Nevyřčená otázka se vznáší nad podložkami, na nichž se znovu po protažení vracíme do klidu, k uvolnění. Vidím, že téměř všichni kontrolují, kde jsou jejich láhve. Nikdo nechce vyrušovat.
Láhev padá, je shozena, odvalena, odkopnuta… Představte si ale, že láhev také naschvál všem oznamuje, že se její majitel chce napít. Nejde otevřít, víčko se vzpírá, ječí, šramotí. „Jsem tady s vámi, pijeme!“ oznamuje všem, když se ji podařilo otevřít. Kroutí se a praská všemožnými způsoby. Vybrat správnou láhev, takovou, která bude svého majitele tichounce poslouchat, je umění. Jakou máte láhev? Tichou za každých okolností, tedy jste šťastným majitelem; nebo hlasitou, neposlušnou, a tedy pokaždé trnete, co zase vyvede?
„To nejde, jak to děláte?“ častá, nováčkem vystřelená otázka v průběhu lekce. Nebylo by na ní nic špatného, pokud by se dotyčný zeptal po skončení lekce. Trpělivě zastavuji, krátce vysvětluji postup, uklidním nováčkovy úvahy o jeho neschopnosti a jedeme dál. I to je vyrušení. Na další lekci se již neopakuje. Toto vyrušení bývá pouze na začátcích kurzů. Uff.
Jednou se mi stalo, již jako instruktorce, že jsem přijela pozdě na lekci. Trčela jsem v zácpě na D1 a věděla jsem, že nestihnu za nic na světě přijet včas. Rozeslala jsem skupinovou sms a byla jsem trochu nervózní, cítila jsem se provinile. Jogíni na mě spořádaně čekali v pohodlném sedu a soustředili se každý na sebe. Chápu pocity opozdilců.
A bohužel se mi také stalo, že mi během lekce začal vyzvánět mobil. Zapovídala jsem se před začátkem lekce, zapomněla jsem ztlumit zvuk. Když se mobil rozezněl, krve by se ve mně nedořezal. Okamžitě a jistojistě jsem věděla, že je to můj mobil. Většinou mi v průběhu lekce přijde maximálně zpráva, nikdo nevolá. Zákon schválnosti funguje skvěle a já se od té doby více soustředím na to, co vše musím před lekcí udělat.
Také jste byli někdy vyrušovatelé? Jak jste se cítili? Jaké pocity ve vás vyvolávají ostatní vyrušovatelé? Nezapomínejme na jogínskou toleranci a trpělivost, nikdy totiž nevíme, kdy se nám bude hodit.
