Článek
V našem případě jsme byly čistě ženský kolektiv. Jak se tam všechny dopraví, když je to skoro 200 km od Prahy? Některé přijely samy, jiné využily možnost spolujízdy. Zatímco některé ještě pracovaly, my, co jsme přijížděly již v průběhu pátečního odpoledne, jsme upravily společný prostor tak, abychom za pár hodin mohly všechny usednout k prvnímu jídlu, zdravé lehké večeři. Všechny účastnice chodí na námi vedené lekce, ale vzájemně se takřka neznaly. Proběhlo první osmělování, seznamování a později ještě jemná večerní lekce.
Co myslíte, jak vypadá večer po skončení programu? Mysleli byste si, že jogínky půjdou spořádaně spát, aby byly čerstvé pro druhý den, maximálně si šeptají v pokojích, aby nerušily ostatní, při usínání. Tak na to když tak nikdy nesázejte! Některé jogínky opravdu ulehly unavené po pracovním týdnu a dlouhé cestě, jiné však o spánku nechtěly slyšet. A to vám byla legrace. To vám bylo smíchu. Napadá vás, „aha, holky si otevřely lahvinku…“. Tak to ne, uvařily jsme čaj, kávu a jaly se vyprávět uvěřitelné i neuvěřitelné příhody z našich životů, tedy hlavně ze života jedné z nás. Z prvního večera se záhy stalo úžasné vystoupení jogínky, která by se mohla živit jako stand up komička, takový náš Pavlásek. Bylo velmi osvěžující mít mezi sebou rozesmátý živel, který svou energií nakazil všechny kolem sebe.
Nakonec jsme usnuly všechny. Chalupou se ozývalo tiché oddychování i hlučné chrápání. Ženy přece nechrápou, nebo jo? Když na toaletu, tak po špičkách, prosím, prkenná podlaha vrže. Našla se mezi námi i udržovatelka ohně. Nemohla spát, tak celou noc klimbala a přikládala polena do krbu. Vstávaly jsme díky její nespavosti do útulného tepla.
Brzká sobotní ranní lekce, po ní bohatá snídaně. Daly jsme si záležet, možností, čím uspokojit hladovou duši, bylo opravdu dost. Při snídani navazujeme na opatrnou konverzaci ze včerejšího večera, vzájemné otrkávání se mění na pohodový pokec. Venku prší. Nic nás nezastaví, máme připravený kreativní, tvořivý program. „Holky, kdy jste si naposled sedly a kreslily anebo psaly tužkou?“ Asi správně tušíte, že je tomu dávno. Vybarvujeme mandaly, zkoušíme psáti krasopisem. Do toho k nám z kuchyně voní připravované jídlo. Raději se přemísťujeme do cvičebního sálu, do oběda času dost.
Po příjemné dopolední lekci a lahodném obědu vysvítá mezi vypršenými mraky opatrně sluníčko. Vyrážíme na procházku obhlédnout okolí z blízké rozhledny. „To je krpál.“ Slyšíme zpředu i zezadu. Ale výhledy do dálek, přes podzimem probarvené stromy, jsou hezké. Při cestě zpět, po dešti, za svitu slunce, probíhá venkovní lekce na louce. Doma na nás čeká sladké překvapení, pan kuchař nám upekl štrúdl jako od babičky. Úplně nás dostal. „Holky, kdy se nám to poštěstí? Dopoledne jsme kreslily a chlap pro nás vařil, teď jsme se vrátily a on nám upekl!“ Společenská místnost je rozzářená šťastnými úsměvy. Aniž bychom toto plánovaly, a popravdě, nechtěly jsme mít kolem sebe mužského rušitele našeho ženského kroužku, tento rušitel se povedl. Uvařil, upekl, pohladil nás na duši, vykouzlil nám úsměvy na rtech a zmizel.
Jedna lekce podvečer, další chutná večeře, lehká lekce večer a třešničkou na dortu sobotního dne byla terapie s tibetskou mísou. Jsme fascinovány. Postupně každá mísu rozezpíváme. Mohlo by to stačit, ale Eva, majitelka mísy, moje parťačka, naplnila mísu vodou a naše nevěřící smysly žasnou, protože voda v míse se za pomoci tření paličky o mísu začíná „vařit“, dokonce vystříkává z mísy ven. Kouzla, čáry. Nevyzkoušíš, neuvěříš. Máme o čem přemýšlet. Před usnutím dnes nevaříme čaje ani kávy, popíjíme „provařenou“ vodu z mísy.
Nedělní ráno nás vítá mrazivým vzduchem. Rychle provětrat, užít si ranní lekci, posnídat, pozdravit Slunce, rozloučit se a zamířit domů.
Večer doma píšu kostru tohoto textu, a z televize slyším, že „přichází paní Klára“. Jsem zvědavá, jaké je povolání této paní. Na obrazovce čtu, že paní je hráčka na tibetské mísy. Je to ta samá paní, u které se Eva učila, o které nám ještě dopoledne vyprávěla. Náhoda? Ne, ne, nic není náhoda!
