Článek
Před lety mě zaujala upoutávka na lekci jógy smíchu. Cože, jóga smíchu, co to je? Divila jsem se v duchu. Ale, jak jistě tušíte, na lekci jsem se přihlásila. Tedy ne sama, přesvědčila jsem kamarádku Evu, že to prostě musíme zažít. Eva přesvědčila ještě svou sestru, a tak jsme vyrazily ve třech. Na lekci se nás sešlo asi 20. Neumím odhadnout, kolik z nás bylo tímto druhem jógy zatím nepolíbeno.
Lekci vedli David s Aničkou, třicátníci. Zkraje se nedělo vůbec nic legračního, ani oni nebyli legrační. Vysvětlili nám, proč vůbec jóga smíchu vznikla, čím je pro nás přínosná a co nás v následujících přibližně třech hodinách čeká. Přátelé, na to, že jsme se jen smáli, mě druhý den tak bolely břišní svaly, že jsem se nemohla ani usmát. Trošku přeháním, ale bylo to podobně.
Po důkladném rozcvičení těla i obličejových svalů jsme postupně zkoušeli různá legraci tvořící cvičení, prokládaná cvičeními dechovými, odpočinkovými. Opravdu jsem tehdy musela vystoupit ze své komfortní zóny, protože pokud bych si připadala jako blázen, což jsem si připadala, byla by pro mě celá lekce zbytečná. Zaplašila jsem všechny myšlenky jako „ještě, že se nevidím“ nebo „no to je trapárna“ nebo „co tu dělám?“ nebo „kdyby mě viděl manžel nebo děti…“ a pustila uzdu volnosti, svobodě i trapnosti. Co si pamatuji, byli jsme na tom všichni hodně podobně. Nejdříve rozpaky a potom neuvěřitelný smíchem protkaný prožitek.
Připíjeli jsme si ze skleniček plných smíchu, sekali trávu bez sekačky – startovali jste někdy sekačku smíchem? – předváděli různá zvířata, jeli v různých dopravních prostředcích, vyjadřovali se mimikou. Postupně mě pohltilo Davidovo a Aniččino nadšení a uvolnění, Eva i její sestra si lekci užívaly stejně. Po všech možných i nemožných scénkách, jichž jsme všichni byli účastníky, se původní opatrný smích postupně změnil na smích rozeřvaný, hurónský, často nezastavitelný. Když už jsem si myslela, že lekce končí, přišlo další překvapení. Pohodlně jsme leželi na zádech a asi hodinu se smáli. Už, už se zdálo, že bude klid a někdo se znovu začal smát, spustil lavinu smíchu, a tak několikrát dokola.
Občasný smích se ozýval i při závěrečné relaxaci. Oba naši průvodci lekcí byli skvělí. Usmívám se i teď, po letech, když si na lekci usmívám. Nevím, jestli takové lekce ještě vedou, ale pokud ano, všem doporučuji, najděte je, vyzkoušejte. Byla to jedna z nejhezčích a nejintenzivnějších „jógových“ lekcí, jakou jsem kdy zažila.
Pátrala jsem pak po historii jógy smíchu a ta mě zavedla také k doktoru Nešporovi. Znala jsem ho, věděla, že je jogín, sledovala a sleduji jeho youtube kanál. Svým jogínům jsem velmi zredukovanou a zkrácenou lekci smíchu několikrát zprostředkovala. Opatrně, věděla jsem, že při takové intenzitě smíchu a uvolnění dochází také k uvolnění emocí, které nemusí být jen veselé. Objevily se i slzy. Slzy smutku a úlevy. „Já jsem se roky takhle nesmála, pořád jsem taková vážná, úplně mě to dostalo.“ Konstatovala jedna jogínka po vyplakání. Do uvolněnějších lekcí i dnes zařazuji drobné fragmenty i duši povzbuzující cvičení, které jsem se naučila od Davida, Aničky a z nekonečné inspirace doktora Nešpora.
Youtube kanál doktora Nešpora: drnespor.eu
