Článek
Měla jsem ten nápad v hlavě dlouho. V srpnu jsem psala o „mé“ slepé jogínce. O ženě, která se mnou dlouho cvičila ještě v časech, kdy viděla, pak postupně oslepla, ale cvičit nepřestala. Často spolu před začátkem lekce jen tak klábosíme, několikrát jsme zabředly do hlubin jejích pocitů, vjemů. To ona mě přivedla na nápad uspořádat lekci jógy ve tmě. Vysvětlila mi, jak markantní je rozdíl ve vnímání těla i mysli vidoucím a nevidomým člověkem. Nabídla jsem jogínům takovou lekci vyzkoušet.
„Přineste si šátky!“ zněla instrukce v pravidelné smsce. Tipuji, jak velké procento jogínů si šátek přinese, a pro jistotu si do tašky přibaluji několik svých šátek a šálek. Hodily se.
V náš prospěch hraje aktuální roční doba, brzy se stmívá, a to se nám hodí. Vysvětluji jogínům dobrovolnost počinu, důvod mého nápadu, i průběh lekce. Rozsvěcím velkou LED svíčku, zhasínám světlo, do oken se pomalu, ale jistě vkrádá tma, uvnitř je příjemné tmavnoucí přítmí. „Chcete-li, zavažte si oči šátkem. Ano, můžete mít jen oči zavřené, ale lepší je ten šátek. Ten vám nedovolí oči kdykoli otevřít.“ Od některých vím, že již představa očí zavázaných šátkem je pro ně nepředstavitelná. Od dalších vím, že to vyzkouší, ale trochu se toho bojí. Většina si zavazuje oči v očekávání toho, co je čeká.
Jogíni znají naši základní lekci, ví, co si představit pod jednotlivými instrukcemi a také ví, jak plynou ásany jedna za druhou v přesném pořadí. Nevybočuji, vedu lekci se stejnou intonací i stejnými instrukcemi. Bezpečně. Sleduji cvičící, občas instrukci zopakuji či přidám detail, když vidím, že někdo tápe a zarazil se v plynutí.
První sundaný šátek vidím brzy po úvodním zklidnění. „Nebylo mi to vůbec příjemné, spíše jsem se cítila moc zranitelně, vůbec jsem se nemohla soustředit.“ Není třeba se omlouvat, je to takový náš vnitřně společný experiment, nová zkušenost. Další šátek je odložen asi v půlce lekce. Vnímám, že cvičící se vůbec nesoustředí, nejspíš má myšlenky někde úplně jinde. Bez šátku se chytá a vrací k plynutí s ostatními.
„Jemně tlačíme pravé koleno k podložce.“ Instrukce je jedinečná, používám ji pouze v jedné ásaně. Přesto není všem jasná. Jogínka cvičí bez šátku, se zavřenýma očima. Vždy má zavřené oči. Ne a ne pochopit, vzpomenout si. Začínám se zvedat, že jí nasměruji, a vzápětí si sedám zpět. Už ví, už cvičí dál. Oči udržela zavřené. „Já jsem se úplně zasekla, to mě překvapilo. Ale řekla jsem si, že se vrátím, že to dám a oči jsem neotevřela.“ má ze sebe po lekci radost.
Názory po lekci: Bylo to úplně jiné… Byla jsem jen sama se sebou, je to příjemná zkušenost… Mnohem více jsem se vnímala… Nic mě nerušilo, všemu jsem rozuměla… Zkraje mi to nebylo vůbec příjemné, ale ten pocit postupně zmizel a já se uklidnila a užila si to… Celé to bylo hlubší, zajímavé… Slyšela a vnímala každý zvuk z okolí, jindy je nevnímám… Občas mi utekly myšlenky pryč a musela jsem počkat na tvou další instrukci… Uvědomila jsem si, jak moc se jindy nesoustředím, když nemám oči zavázané, tak je prostě můžu otevřít a podívat se. Dnes to nešlo. Je to velký rozdíl…
Většina názorů si byla podobná, reakce byly pozitivní. „Někdy můžeme takovou lekci zopakovat. Jsem ráda, že jste mohli zažít hlubší propojení se svým tělem i myslí.“ Myslím, že ještě před koncem zimy lekci zopakuji, dokud nám do sálu neproudí sluneční svit a vůkol je tma.
„Dělej, co tě dělá šťastnou!“ řekl mi můj Učitel, když jsem tápala, zda se na svou jógovou cestu vydat naplno. S trochou obav jsem se na cestu pustila a teď plně chápu, jak mě tehdy tou kratičkou radou správně nasměroval.
Moje občas přílišné nadšení měním na vděčnost. Nezpychnout. Být nohama na zemi. S láskou.
