Článek
„Zdá se mi, že ta naše skupina už není tak veselá a přátelská, jako byla před rokem.“ Napsala mi nedávno jedna jogínka seniorka. Co s tím? Má pravdu, také to vnímám. Jogínky „veselé kopy“ jsou dlouhodobě nemocné, uměly skupinu rozmluvit a rozesmát ještě před lekcí, občas i pomocí průpovídek v průběhu lekce a po jejím ukončení všechny odcházely s dobrou náladou. Na řadu přichází moje oblíbená párová jóga. Při ní se všechny tváře rozsvítí, usmívají.
„Soustřeďte se na sebe navzájem, udržujeme oční kontakt, vnímáme pevnost stisku rukou, jsme jako dvě v jedné.“ Instrukce všechny znají, smějí se, to jsem ráda. Provedeme několik pozic, některým dvojicím jdou takřka samy, jiné musí vynaložit více úsilí, více se soustředit, některé dvojici se pozice nedaří. Nic se neděje. „Zkuste tuto náhradní variantu.“ Nakonec jsou všechny spokojené, všem se alespoň něco povedlo.
Párovou část končíme vždy poděkováním, podporou, pousmáním, pohlazením, obejmutím. Kdo jak chce, komu co vyhovuje. Nikdo nikoho do ničeho nenutí. „Já bych tak chtěla obejmout, ale ta druhá nechtěla. Tak jdu obejmout tebe.“ přišla jedna posmutnělá po lekci, obejmuly jsme se, pohladily, usmály. I takové okamžiky zažíváme. Z předsálí ke mně doléhá jejich štěbetání a smích, tak snad bude zase lépe. Příště zařadím další varianty, není nad vzájemný kontakt.
„Je tu šílené horko!“ nebo naopak „Tady je hrozná zima!“ a to oboje na jedné a té samé lekci v ten samý čas. Horkokrevná osoba cvičí v tílku u pootevřeného okna, druhá, zimomřivá, nabalená ve dvou mikinách cvičí v rohu, co nejdále od okna či dveří. Jedna už nemá co svléct, druhá už by musela cvičit v bundě. Co s tím? V takové situaci je každá rada drahá. Zkoušela jsem méně otevírat okno, více topit – to už ale i ostatní jogíni začínali odkládat vše, co se odložit dalo – méně topit. Dopadlo to tak, že zimomřivá jogínka přestala na lekce chodit. Nejde vyhovět všem, prostě nejde.
V minulosti jsem se potýkala také s nevoňavým nešvarem. Může se stát, že některý z účastníků lekce ostatním nevoní. „Jsem tu radši první, jdu k oknu, vedle sebe dám hned ještě jednu podložku, abych to nemusela dýchat…“ Důvod takové nevole může být různý, od zapáchajících nohou, přes prapodivný zápach oblečení či předchozí pobyt v zakouřeném prostředí; nasátá vůně / pach, jak chcete, při vaření, až k nadměrnému pocení. Někdo se potí a není vůbec cítit, jiný se potí klidně i méně, ale o to více je cítit. I v takových případech je každá rada drahá. Jen si to zkuste, říct někomu, že nevoní! Šla jsem cestou nejmenšího odporu, postupně dávala jogínům letáčky s pravidly, v jakém stavu na lekci chodit či nechodit. A vše dobře dopadlo.
Zvonící telefon, opožděný příchod, či v průběhu lekce povalená láhev s pitím jsou jen drobnými nepříjemnostmi, které naše lekce čas od času provázejí.
Jóga nás učí toleranci, ohleduplnosti, zdrženlivosti. Proto umíme taková nedopatření přejít s úsměvem nebo úplně nezaujatě.
