Článek
Známe se dlouho, je to moje statečná jogínka, jedna z nejstarších seniorek. V průběhu let, kdy chodila na společné lekce, úplně oslepla. Cvičila stále, i v době, kdy věděla, že o zrak přijde, jeho ztráta byla nevratná. Hodně jsme mluvily, co bude potom. Připravovala se na život bez očí. Jde se na to připravit? Nikdy se nevzdala, jezdím za svou hrdinkou domů, cvičíme stále. Velké štěstí je, že zná moje lekce a ví, co která instrukce znamená. Když opatrně zavádím novinku, vysvětluju, cvičíme spolu jako jedna žena.
Nevzdala se, neztratila chuť do života. Dala bych jí Nobelovu cenu za statečnost. Naše lekce je jen naše. Nejdříve probereme, co je nového u potomků i jejich dětí, a také u mě a mých dětí. Každotýdenní popovídání se časem stalo naším úvodním rituálem. A pak už začínáme „Natáhni nohy, narovnej záda, nádech…“ Pomalé protahování, pravidelná dechová cvičení. „Počkej, potřebuju si odpočinout.“ nebojí se mě zastavit. „Dobrý, můžeme pokračovat!“ zahlásí zvesela. „Pravá, levá, mám v tom zmatek, vydrž, zastavím a začneme ještě jednou.“ má zhoršenou prostorovou orientaci, obě víme, že potřebuje lekci s opravdu pomalými instrukcemi, aby je stíhala zpracovat.
„Chápeš, že tohle jsem dělávala levou zadní? Vidíš, jak se mi třesou ruce?“ Sil ubývá stejně, jako ostatním seniorkám, zavádím jednodušší silová průpravná cvičení i pozice. „Dáme dnes pozdrav slunci?“ ptá se, filuta. Ví, že jí „dělám oči“, spolu zvládneme jednoduchou egyptskou variantu. Má ho ráda, je to jedna z jejích nejoblíbenějších sekvencí. „Tys mi ho namluvila, ale mě to nejde, chybí mi tvoje oči a podpora, sama se bojím.“ říká smutně. Má ráda pozice ve stoji, občas je provádíme spolu, souzníme. Její důvěra versus moje podpora. Silný pocit.
„Víš co, byli tu naši mladí s pravnučkou, ta ti je tak šikovná!“ vzpomíná si uprostřed lekce. Vím, že si chce chvilku oddechnout, zasmát se při vyprávění o jejich malé holčičce. Za chvíli přeruší lekci znovu „Nepřijde ti, že jsem ztloustla? Nahmatám si větší břicho. No jo, ale on mě manžel moc vykrmuje.“Zdaleka nejsem jediná, kdo o nevidomou jogínku – hrdinku pečuje. „Prosím tě, mám obě ponožky stejný?“ smějeme se z plných plic, když začne řešit podobné maličkosti. Smějeme se vážným věcem. Občas posmutní, aby se za chvilku zase zasmála. Přestože je naše lekce skoro stejná jako ostatní seniorské lekce, je zároveň úplně jiná. Velmi osobní.
I taková je jóga. Zkuste někdy prožít úplně celou lekci nebo nějakou běžnou činnost se zavázanýma očima. Zavřené můžete otevřít, to je málo, zavázat!