Článek
Pokud to trochu jde, cvičíme seřazeni „do kytičky“. Naše podložky tvoří okvětní lístky pomyslné kytičky, svíčka uprostřed znázorňuje střed květu. Stává se, že se některý z okvětních lístků vymyká perfektnímu rozestavení a tehdy nastává TA chvíle… „Ještě počkej, nemůžeme začít, musíme pěkně srovnat podložky, ať máme okvětní lístky pěkně souměrně rozložené!“ Když se jedna z jogínek ozvala poprvé, nevěděla jsem, jestli je to vážně nebo z legrace myšleno. Myslela to vážně. „Já bych se nemohla soustředit.“ dovysvětlila. Takový požadavek bývá ojedinělý. Tehdy, poprvé, na všech podložkách vyloudil jogínkám úsměvy na rtech. Kytičku jsme srovnaly. Před každou další lekcí s touto partou se někdo z nás ptá, jestli můžeme, jestli je kytička v pořádku. Dotyčné jogínce to nikdo neodpáře a hlavně, nikdo jí to nemá za zlé, spíše naopak.
„Vnímáme svůj dech, proudění vzduchu v nosních dírkách.“ Lekce je na začátku, každý se začíná soustředit jen na sebe. „Deset, dvacet, třicet… devadesát, sto, už jdu!“na přilehlé chodbě sportovního centra si děti hrají na schovku. To se mi snad zdá. Proběhne mi hlavou a pokračuji v klidných instrukcích. „Deset, dvacet, třicet, Kubík!“ Aha, tak to nedám. Děti dupou, křičí na celé patro, rodičům užívajícím pohodindu a klídeček v přilehlé kavárničce je vše jedno, zvedám se, chystám se prťata ulovit a zkrotit je. Než vyjdu ze sálu, zmizela se schovkou v jiném patře. Vracím se a místo soustředěných jogínů v sále sedí deset vysmátých dospěláků. Lov se sice nezdařil, jogínům to ale očividně nevadí, podezřívám je, že těm prťatům snad fandili….
„Prásk!“ ozve se uprostřed lekce zvuk. Chvíli přemýšlím, co to bylo, celý sál se řehtá. „Promiňte, mě tlačila podprda, rovnala jsem ji a guma mi vyklouzla…“ vysvětluje stvořitelka zvuku. Pak se na něco soustřeďte!
Do jedné z part už roky neodmyslitelně patří jediný mužský element – jogín. Občas jede na služební cestu a na lekci přichází rovnou z nádraží, s kufrem na kolečkách. „No to je dobrý, nemám žádné věci na jógu!“ uvědomil si jednou překvapeně, zaskočeně. Podložku a deku máme, to není problém, půjčíme, v tvídových kalhotách se ale cvičit nedá. „Ha, mám v kufru pyžamo!“ a už se mizí převléknout. Má(me) štěstí, že nespí v noční košili.
„Soustředíme se na prsty nohou, hýbeme jenom palci!“ na prvních lekcích bývá tato instrukce opravdu rozesmávající, na všech dalších, i přesto, že všichni ví, že instrukce přijde, se stále drží úsměvy na rtech. „Máváme jen čtyřmi prsty kromě palce!“ Někteří se tyto mini sekvence dávno naučili a vážně se soustředí, někteří se stále usmívají, pokrucují hlavou, nevěří svým očím… K tomu se přidávají zvuky praskajících kloubků prstů, kotníků, někdy je to takový kloubní koncert.
Chodíme po špičkách, po patách, různě se přitom protahujeme. „Teda, mě znervózňuje, jak se mi přilepují ponožky k podložce, holky neruší vás to?“ Je to takový ťapkavý zvuk, který opravdu neruší, uklidníme starostlivou jogínku.
Pro nováčky jsou úsměvné všechny prdíky, prdy a občas i veleprdy. Totiž, když si opravdu nechcete prdnout, držíte půlky sevřené tak, aby ani malý proud vzduchu neunikl. Ovšem stane se, že přesně v jednu jedinou chvíli, kdy se musíte soustředit na něco úplně jiného než sevření půlek, ten prd s velkou slávou a někdy i salvou vyletí. V sále je zřetelná směsice emocí: pocit trapnosti a úleku autora zpestření, úlevné pohihňávání (ještě, že se to nestalo mně!) ostatních; i klid těch, kteří toto již vůbec neřeší. Na józe se prdí a je to normální!
„Udržíme mysl v bdělém stavu, na konci relaxace do ní budeme vkládat sankalpu.“ Věta, která zní před začátkem závěrečné relaxace. „Sankalpu jsem ještě nikdy do mysli nevložila, myslím, že se mi to nepovede ani dnes.“ vzdává marnou snahu jedna z jogínek. Usíná, než bys řekl švec a těch pár minut spí spánkem bohatýra. Soused ob podložku už dávno neříká nic, všichni víme, že jeho dřevorubecké chrápání k relaxaci prostě patří. Všechny pokusy jako mlaskání, pokašlávání či dokonce malá šťouchnutí, nefungují. Někdo spí, jiný se vrtí a převaluje, škrábe, zívá, dokonce občas koukne na hodinky, aby zjistil, jak dlouho ještě musí vydržet. Pro někoho je relaxace za odměnu, pro jiného za trest. A já se nad tou partou trpělivě usmívám.
Nejvíce legrace, jak nejspíš správně tušíte, zažíváme na lekcích, při nichž cvičíme v páru. Ale o nich jsem psala již dříve.
Kdysi před čtyřiceti lety zdobila můj dětský pokojíček dvě hesla: Život je hej, na mě se směj! a S úsměvem jde všechno lépe! Jsem rozená optimistka.
S úsměvem vyhlížím nový rok.
Přeji nám všem ať je náš život protkaný dobře myšlenými, laskavými úsměvy i rozmařilým smíchem, protože s úsměvem jde vše opravdu lépe!
