Článek
Psaly jsme si o prázdninách. Ráda by se připojila k jedné z lekcí. Nikdy v životě moc necvičila, nesportovala. Domluvily jsme se na zkušební lekci zdarma.
Přišla. Štíhlá seniorka. „Mě sem přihlásily děti.“ říká trochu vyčítavě. „Já jsem nikdy nikam nechodila.“ pokračuje. Vidím, jak je nervózní. S úsměvem ji přivítám, představím se. Vypadá vyplašeně a ani trochu odhodlaně. Vysvětluji jí, kde se může převléknout, jak to tady chodí, a že nemusí mít z ničeho obavy. Na místě jsou již jiné jogínky, zkušené, usměvavé, potvrzují nově příchozí, že lekce „je v pohodě“.
„Vyberte si místo, které se Vám líbí, takové, ať na sebe hezky vidíme.“ Chvíli váhá. Myslím, že by se nejradši otočila a odešla. Nakonec se usadí a plaše se rozhlíží kolem sebe. Mám pocit, že kvituje zrcadlo umístěné na stěně za zády. Upraví si vlasy, brýle, okoukne, zda je správně oblečená. Během lekce ještě párkrát využije možnost zkontrolovat se v zrcadle. Usadí se na podložku. „Nohy takhle nepokrčím, já vlastně asi vůbec nic neudělám.“ má tenký hlas a pořád váhá, pochybuje. Vyprávím jí, jak kdysi se mnou začala cvičit tehdy 74-letá moje mamka, která nejdříve seděla a občas něco udělala, a po čase se začala více zapojovat a rozhýbala se. Zdá se, že mi věří. Jsem ráda.
Začíná lekce. Pomalu, zlehounka, postupně. Sleduji tu novou paní. Potí se. Sotva jsme začaly. Sundává brýle, které jí beztak sjížděly ze zpoceného obličeje. Připomínám důležitost zachování pocitu příjemnosti, možnost kdykoli se zastavit, odpočinout si. Zastavuje a po chvíli se znovu přidává. Očividně se trápí. Sleduji ji bedlivěji. Počáteční pozice v sedu jí nevyhovují. Přesouváme se do stoje, procvičíme rovnováhu. Roztává. Tato cvičení se jí líbí, vidím úsměv. Bude to dobré. Praktikování, byť jen jednoduchých rovnovážných pozic, je důležité. I pro náš pocit. Totiž, to jsou pozice, při kterých na seniorských lekcích opravdu tají ledy.
Všechny jogínky se nějakým způsobem kymácejí a vyrovnávají, na řadu přicházejí úsměvy i úleva, že v tom nejsou samy. Pár okamžiků štěbetání, ujišťování, smíchu. „Trénujte rovnováhu i doma, při čištění zubů, při česání, kdykoli!“ s úsměvem jim dávám domácí úkol, s úsměvem ho přijímají a pomalu se vracíme na podložku, ke klidnějším polohám. I nová paní se usmívá. Už se nebojí. Lekce pomalu končí, společně zpíváme Óm.
Přichází za mnou. „To byla hrůza, viďte! Já nic neudělám, na nohách mám zkrácené svaly. Ale ráda bych příště znovu přišla.“ Ostatní jogínky tento postesk zaslechly. „Nebojte, po dvou, třech měsících budete jako nová. My jsme to měly také tak.“ Počáteční obavy a touha otočit se a odejít jsou pryč. Ještě spolu doladíme, jak si vypomoci, aby se jí lépe sedělo a cvičilo a těšíme se na shledanou. S úsměvem.
