Článek
Tak hned na úvod. Ano, jsem učitelka a nestydím se za to, přestože se hodně lidí dívá na tuhle profesi s despektem. Naopak – jsem za svoje povolání vděčná. Není jiná práce, kterou bych si přála. Ne kvůli prázdninám, ale kvůli ní samotné. Když se dělá srdcem a s nadšením, vyčerpává, ale zároveň nabíjí, někdy semele, ale umí posunout ke kreativitě, chvíli ji nesnášíš, hned ji miluješ. Není nudná, není monotónní, není stereotypní.
Kdo nic neumí, ten učí. Taky jste tuhle pitomou hlášku slyšeli? Kdo ji vymyslel nebo kdo ji opakuje, ten určitě neměl štěstí na bezva lidi, přestože je jich ve školách dost a dost. Jenže, do školy chodili všichni, tudíž zřejmě všichni ví, jak by mělo vyučování vypadat. Ale věřte mi, postavit se před třicetihlavý dav je podobné, jako postavit se před třicetihlavou saň. Na chvíli vypneš, na chvíli ztratíš pozornost a rozloží tě, rozleptá a zničí i sebelíp připravenou hodinu. Aby učitel obstál, musí trochu hrát divadlo, zapřít svoje momentální pocity, navzdory tomu, že špatně spal, řeší manželskou krizi, má kocovinu, pohádal se ráno s partnerem… třicetihlavá saň čeká a nic z toho ji nezajímá. Správný učitel nasadí masku a jde na scénu, protože je profesionál. A protože je profesionál, musí promyslet, jak bude probíranou látku vysvětlovat. A protože je pedagog, musí k tomu probírání zvolit správnou metodu. A protože k pochopení potřebuje každá z třiceti hlav jiné podmínky, musí je vytvořit. A protože je člověk, musí si občas udělat legraci, třeba sám ze sebe, protože smích zabírá a každá hlavička se ráda zasměje. A když všechny role zvládne, všechno se ve správném poměru namíchá, narodí se učitel, na kterého budou žáci vzpomínat.
Mě nejvíc ovlivnil pan učitel Nosáč. Učil na základce dějepis. Pod vlivem jeho strhujícího vyprávění jsem strávila celou pátou třídu malováním pyramid a čtením řeckých bájí. Jo a taky jsem se rozhodla, že budu stejně jako on studovat historii, což se mi povedlo.
Další, kdo mi utkvěl v paměti a dodnes před jeho pedagogickou obratností smekám, byl učitel Ptáček. Měl nás na matiku a budil respekt. Možná, právě proto, že učil matiku, budil respekt, nebo budil respekt normálně, a ještě k tomu učil matiku. Je pravda, že při jeho hodinách nikdo ani nešpitnul a všichni dávali pozor. Tedy já ho dávala a musím přiznat, že Ptáčkova didaktika byla na tehdejší dobu prostě senzační. Kartičky s úkoly, skupinová práce, názorné pomůcky. Dneska by nikoho nešokoval, kdy jsou učitelé nuceni hledat nové a netradiční metody, ale v polovině sedmdesátek, kdy většina učitelů vystačila s dřevěnou tabulí, křídou a frontálním výkladem, se jeho hodiny vymykaly standardu. Když nás Ptáček učil zlomky, krájela celá třída tvarohové koláče, jablka a rozpočítávala karamely. A pak jsme všechno mohli sníst! Nikdo netrpěl nedostatkem, přesto na nás jeho gesto ohromně zapůsobilo. A kromě toho jsme všichni pochopili ty poloviny, čtvrtiny, osminy, šestnáctiny a kdoví co ještě. Pochopil i Fanda Koloušek, i když většinou nic nechápal, zato si občas nosil ke svačině krušovickou desítku. Díky Ptáčkovi jsem bez potíží zvládala i gymnaziální matiku a jsem přesvědčená, že má svůj podíl i na mojí maturitní známce.
Dneska už jsou oba mí učitelé v učitelském nebi a já jen doufám, že budu mít tu čest jim jednou poděkovat.
A co jsem svým dnešním zamyšlením chtěla říct? Učitelé, važte si svojí práce, je krásná, ale teď na ni na pár týdnů klidně zapomeňte, abyste ji od září zase mohli milovat a dobře dělat. A vy ostatní? Přejte nám ten prázdninový luxus, fakt ho potřebujeme. A pokud chcete, pojďte taky učit! Není to sice legrace, přestože ve škole legrace je. Aspoň občas.
