Článek
Šílenství devadesátek, kdy se český autobusy pravidelně rozjížděly dobývat svět za padlou oponou, se mi naštěstí vyhnulo. Nejsem masový ani kolektivní typ, nerada se pohybuju v davu. Moje první cesta ve stylu v poledne odjedeš, ráno přijedeš, si mě našla o desetiletí později. Poznávací zájezd na Azurové pobřeží s návštěvou levandulový farmy jsem dostala jako dárek. A byla jsem vděčná. Představa modrý hladiny, fialových polí a bílých útesů otupila moje introvertní pocity.
Na nástupní místo v Praze dorazil autobus ze tří čtvrtin naplněný Moraváky, přesně řečeno kyprými moravskými ženami. Cestu totiž pořádala agentura, co se zaměřuje na hubnutí, s čímž si „holky“, jak jsem brzy poznala, nedělaly žádný vrásky. Nalodili jsme se. Na zhruba čtyřicítku krasavic, tři muži. Troufám si říct, že jejich chlapský ego dostávalo zabrat.
„Tož, děvčata, sme všeci?“ promluvila k nám baculatá růžová dáma, patrně hlavní organizátorka, a věnovala nám zářivý úsměv a deset minut monologu. V každý druhý větě nás nezapomněla laskavě počastovat těmi děvčaty.
„Ještě jednou řekne děvčata a vyletím,“ ozvalo se za mnou. Jeden ze tří zástupců silnýho pohlaví zřejmě nemohl unést potupu. Sice vážil mnohem míň než většina účastnic zájezdu a byl o hlavu menší než růžová dáma, ale jeho žena ho zpacifikovala, aby mlčel.
Ke konfliktu nakonec nedošlo, velitelka se rozloučila a předala nás průvodkyni Marušce, na kterou se prý můžeme obrátit se všemi problémy. Od prvního pohledu bylo vidět, že Maruška má dost problémů sama se sebou. Shrbená, vrásčitá, špatně chodila a občas hlasitě dýchala. Nevím, jak ostatní, ale já se o ni bála hlavně proto, že se Maruška jediná z nás všech domluvila plynně francouzsky.
Vyjeli jsme a bylo to celkem fajn. Dařilo se mi udržovat svoje malý soukromí, četla jsem, s díky odmítla lahev slivovice kolující po autobuse, zase jsem četla. Koloběh v rytmu čůracích přestávek a monotónního vrčení motoru lemovaly kulisy Alp a jezer. Pár hodin lehkýho spánku a probuzení, kdy člověk pochybuje, jestli ještě vůbec žije.
Monako je bomba, ráj nejen pro ty, co nesnáší daně, ale i pro závodníky, hazardní hráče, celebrity a majitele jachet. A pro turisty. Odmítám se pohybovat v štrůdlu. Vyškemrala jsem na Marušce telefonní číslo pro případ nouze a zeptala se, odkud budeme odjíždět. A vyšlo to. Nikdo mě neunesl, neokradl, nezavraždil. Sice jsem neabsolvovala společnou prohlídku muzea a pevnosti, ale zato jsem prošla několik kamenných uliček, poseděla v kavárně pod pergolou a viděla, jak místní ještě v pyžamu míří do boulangerie pro bagety, vesele se zdraví, líbají na tváře a bonjour zní ze všech stran. V jednom z jezírek knížecí zahrady jsem si ochladila opuchlý nohy, prošla jsem pár obchůdků a kus odpoledne strávila na kamenitý pláži.
Ve stejným duchu jsem si užívala i další města. Projeli jsme Marseille, Aix-en-Provence, Saint Tropez, došlo i na levanduli. Belmonda jsem sice nepotkala, ale moravský holky mě bavily čím dál víc.
Poslední večer mi na terase hotelu v Nice objednaly pastis a ledy se prolomily. Ráno před odjezdem postával náš hlouček pod palmou na Anglické promenádě a vyhlížel autobus.
„Daj si, děvčico, přece to nepovezu dom,“ nabídla mi Jarmilka krabici s vánočním cukrovím.
A tak jsem se opírala o drsný kmen, zírala na modrou mořskou hladinu a žužlala vanilkový rohlíčky. Tohle ani Michal Viewegh nevymyslel. Jo a v autobuse, když kolovala slivovice, jsem si cvakla stejně jako Maruška.
PS: Letos jsem dostala dárek - poznávací zájezd do Provance. Pořádá ho brněnská cestovka a pozítří odjíždím.
