Článek
Od másla se hlavní témata přesunula k zapnutým či vypnutým mlhovkám v listopadu. Nyní začínají vysvítat paprsky přicházejících Vánoc. V obchodních domech se potkáváme s ozdobami a světýlky, obchody začínají svoje hony na zákazníky v podobě „Black Friday“ akcí, které rozhodně nejsou jen v pátek, úspěšně pokračují letní výprodeje módních značek (možná i Balenciaga bude letošní kolekci Popelář prodávat jen za 2 000 EUR) a v různých městech po republice se konají vánoční jarmarky a trhy. Každý rok se samozřejmě před Vánoci zmiňují i nějaké ty kontroverze a jedna z nich se týká i věření na Ježíška, potažmo „lhaní rodičů dětem“.
Kouzlo Vánoc nás spojuje
Vánoční tajemství je jedno z minima věcí, které má společné prakticky celý svět bez ohledu na víru, politické přesvědčení nebo geografické umístění. Na Jižní polokouli je navíc v době Vánoc léto. Je velmi komické poslouchat vánoční písně o sněhu, když se vaříte v 30 °C uprostřed novozélandského Aucklandu a koukáte na Santu Clause v kožichu. I přesto se prakticky celý svět sejde v rodinném kruhu u vánočního stromku a oslavuje Vánoce. První rok během první světové války se dokonce přestalo bojovat a i zarputilí nepřátelé vylezli ze zákopů a hráli spolu o Vánocích fotbal. Takovou sílu totiž Vánoce mají.
Snad každý stát na světě má nějaké tradice, které se týkají Vánoc a toho, kdo nosí pod stromeček dárky. U nás chodí již zmíněný Ježíšek, v Itálii nosí dárky čarodějnice Befata, v několika státech nosí dárky zvířata - v Argentině je to kůň, v Polynésii obří krab a v Sýrii třeba velbloud Tří králů. Ve Spojených státech, jak známo, nosí dárky Santa Claus, jehož nynější podobu mu vtisklo marketingové oddělení Coca Coly někdy před 100 lety. Pokud tedy rodiče přesvědčují děti všech zmíněných i nezmíněných zemí, že jim dárky na Vánoce pod stromeček přinese ten či onen, opravdu jim lžou? Nebo jen podporují tu krásnou a neomezenou dětskou představivost a umocňují tajemstvím moment absolutního překvapení, které sebou objevení dárků pod stromečkem nese, a upřímnou radost, která se v dětských očích v tu chvíli objeví? Nejsou snad právě tyhle momenty dětského zaskočení těmi nezapomenutelnými zážitky, které s dětmi máme a které si děti nesou do dospělosti?
Ježíšek v ateistické zemi
Tradice našeho Ježíška je v určitém smyslu absurdní. Podle dat z posledního sčítání lidu z roku 2021 je u nás v republice pouze 13 % lidí, kteří jsou věřící a zároveň se hlásí ke konkrétní církvi či náboženství, a zhruba 9 % lidí, kteří se prezentují jako věřící, ale nehlásí se k ničemu konkrétnímu. Máme tu tedy nějakých 78 % ateistů. A v prosinci značná část těchto ateistů usedne ke stromečku, aby si rozbalila dárky, které jim donesl Ježíšek.
Mnohem větší roli však u postavy Ježíška hraje jeho unikátnost. V tak silně ateistické společnosti totiž není pocitově Ježíšek přímo spojen s křesťanstvím a církví. Ano, všichni asi máme někde hluboko v podvědomí myšlenku, že je to přece malý Ježíš - to miminko z Betléma. A hlavním argumentem těch, kteří svým dětem přece nebudou lhát o Ježíškovi, je zdůraznění absurdity, že jim „žádné malé děcko přece nepřinese dárky pod stromek“. Když se však zeptáte jakéhokoli dítěte a mnohých dospělých, jak si vlastně Ježíška představují, jednoznačné nebo nějaké shodné odpovědi se vám nejspíš nedostane. Stejné tajemno pak panuje kolem toho, jakým způsobem vůbec dárky pod stromeček do našeho obývacího pokoje tato postava dostane. A tady přesně pracuje na plné obrátky ona zmíněná dětská představivost, která nemá žádné pevné hranice. Tohle tajemství totiž zaměstnává dětský mozek na plné obrátky, aby si dítě představilo více či méně uvěřitelné scénáře a představy vzhledu našeho Ježíška.
Dalším argumentem je, že by snad měli mít traumata ze zjištění, že Ježíšek neexistuje. Ano, když přijdu za dítětem, které je skálopevně přesvědčeno, že mu Ježíšek přinesl to nejvymakanější kolo na světě, a řeknu mu: „Kubíku, to jsem ti koupil já, Ježíšek není, smiř se s tím,“ nejspíš si nějaké trauma do života odnese. Ale nebude to z toho, že mu rodiče lhali o existenci Ježíška, nýbrž z toho, jakým způsobem mu pravdu rodič podal. V tu chvíli je to pro dítě stejný pocit jako pro dospělého, který poslal manželce zprávu adresovanou ve skutečnosti milence. Asi se vám na chvíli zastaví srdce a pak si budete chtít vyrvat všechny vlasy, které máte. To opravdu není příjemný zážitek a rozhodně na něj jen tak nezapomenete.
Zakážeme Harryho Pottera kvůli traumatům?
Dítě samozřejmě neutrpí nějakou závažnou újmu z vystřízlivění, když pomalu a jistě zjistí, že Ježíšek dárky nenosí. Přeci jen se myšlení dětí velmi dynamicky mění. Sám se svými dětmi mohu klidně hrát na to, že podlaha v pokojíčku je ve skutečnosti horká láva, ale moje racionální myšlení to opravdu bere jako hru. Myšlení dětí plné představivosti v tu chvíli věří mnohem víc tomu, že tam ta láva skutečně je a je naprosto nezbytné se jí vyhnout. A dítě o tom svoji hlavu velmi silně přesvědčuje. Pokud by snad děti měli utrpět nějaké trauma z toho, že některé věci neexistují, pak by bylo vlastně dobré zakázat všechny knihy o Harrym Potterovi, všechny pohádky a vlastně celou fantasy literaturu jako celek. Co kdyby náhodou děti zjistily, že jim rodiče před spaním četli samé lži a žádný dopis z Bradavic jim v jedenácti letech nepřijde?
Děti si neodnáší traumata z toho, že jim rodiče „lžou“ o Ježíškovi, Santu Clausovi (o kterém jsou dokonce celé filmy a seriály) či o jiných bytostech, které jim donesly pod stromeček radost, ale z toho, že se doma rodiče pohádali. Naopak si odnesou do dospělosti ty krásné a nenahraditelné zážitky, pokud jim rodiče ten prostor pro fantazii dají. Emoce - zejména ty kladné - si opravdu pamatujeme dlouho a ono tajemství kolem Vánoc a vánočních postaviček nám tyhle emoce jenom umocní. Buďme tedy rádi, že Ježíška máme a dopřejme jeho tajemno i našim dětem. Ony nám to děti vrátí rozzářenýma očkama na Štědrý den plnými doušky. A to je něco, co nezapomenou žádní rodiče.
