Článek
Narozdíl od jiných věd nemůžete ekonomii aplikovat v laboratorních podmínkách. I když je pravdou, že pokud bychom brali některé členy naší vlády jako ekonomy (což by bylo přinejmenším legrační), pak bychom možná mohli mít pocit, že jsou to první ekonomové, kteří dokázali dostat ekonomii do laboratorních podmínek. Problémem je, že těch pokusných králíků je 10 milionů v celé naší krásné republice.
Asi každý, kdo se ekonomií zabývá, nebo se o ní zajímá, si někdy (resp. téměř pořád) klade otázku, zdali jít cestou efektivity, či rovnosti. Tato otázka nás totiž provádí celým životem. Dělí nás politicky na pravici a levici, na konzervativce a liberály, na kapitalisty a socialisty. A naše společnost díky této základní životní otázce (na kterou by mohla být odpověď 42) nejen funguje (ano, funguje, i když všichni o tom vyjadřujeme pochybnosti vládě navzdory), ale především se posouvá. Protože občas se dostáváme blíže k efektivitě a někdy se dostáváme blíže k rovnosti.
Efektivita funguje sama, rovnosti musíme pomoct
Efektivita zpravidla funguje sama od sebe. Přeci jen na ní je postaven celý náš moderní ekonomický systém svobodné společnosti. Vezměme si jako příklad televizi. Jdeme do obchodu, kde seženeme televizi za nějakou cenu. Televize budou velmi pravděpodobně drahé, pokud jich bude nedostatek, nebo budou levné, pokud jich bude přebytek. A tahle cena se bude zkrátka v průběhu času měnit. Není zde nikdo, kdo by určoval, kolik každá televize má stát, cena se mění podle nákladů, které výrobce mají a zároveň podle toho, kolik jsou ochotni zákazníci za televizi zaplatit. Zákazníci se nedohadují mezi sebou, za kolik si televizi koupí, stejně jako se různí výrobci mezi sebou nedomlouvají, za kolik své televize budou prodávat. I přesto vznikne nějaká výsledná cena, na které se beze slov domluvili všichni výrobci i všichni zákazníci. A systém funguje, zákazníci jsou spokojení, protože si mohli koupit televizi a výrobci jsou spokojení, protože na prodeji vydělali peníze. Všichni jsou šťastní, aniž by spolu potřebovali mluvit.
Rovnost na druhou stranu sama fungovat nikdy nemůže. Naše společnost je natolik různorodá a natolik sobecká, že nikdy nemůže solidárnost a rovnost fungovat sama od sebe. Musí jí někdo další pomoci. Opět se tedy vraťme k televizi. Vždycky bude na světě více zákazníků, kteří by televizi chtěli. Jenže ne všichni si televizi za určitou cenu můžou nebo chtějí dovolit. Proto v systému rovnosti musí přijít někdo, kdo tomuto jedinci televizi pořídí. Nákupem televize dorovná jeho postavení s někým dalším, kdo si ji koupil za svoje peníze bez cizí pomoci. Tím pádem nám třetí osoba vytvořila rovnost. Sama od sebe ta rovnost nevznikla, musela jí pomoci třetí osoba.
Kdyby přišla firma a rozdala všem obyvatelům České republiky televize, všichni by nejspíš byli šťastní (v našem případě uvažujeme situaci, kdy všichni televizi chtějí). Všichni by si byli rovni ve vlastnictví televizí a ve skutečnosti by neexistovala nespravedlnost v tom, že někdo televizi má a jiný ne. Systém by byl opravdu spravedlivý. Pokud ovšem chceme televizi zdarma všem rozdat, musí mi tuto televizi také zdarma někdo vyrobit, zdarma do ní nakoupit součástky, zdarma jí i dovézt a zároveň ji zdarma distribuovat. Pokud bychom tohle všechno zařídili, dostali bychom se do systému, který nikde na světě neexistuje a ani nikdy neexistoval. Dostali bychom se totiž do systému bez směny (a bez peněz).
Hamty, hamty, já chci taky tamty
Peníze jsou prostředek směny, který ve své podstatě odporuje veškeré rovnosti mezi lidmi. Někdo jich totiž má více a někdo méně. Peníze nám zajišťují (resp. by měly zajišťovat) maximální efektivitu. Celý náš moderní systém (a ve skutečnosti i život) se točí primárně kolem peněz. A je k tomu naprosto jednoduchý důvod. Kdybychom totiž peníze neměli, naše lidská přirozenost by nás velmi pravděpodobně nutila k tomu, abychom měli stále víc a abychom měli úplně všechno. Svět bez peněz by byl fajn, ale z důvodu lidského pudu o „nahrabání si“ a lidské přirozenosti mít všeho hodně, je nerealizovatelný. Přesně z tohoto důvodu se nakonec dostanou do trosek systémy, kde je všechno všech, protože vždycky chtějí mít všichni víc. A víc toho mít nemůžou, protože všechno má svoje limity v časových možnostech a lidské síle. Každá vykonaná práce na světě totiž spotřebuje čas (ten nejcennější zdroj, který vůbec máme k dispozici) a každého výrobku tím pádem můžete vyrobit jen omezené množství v závislosti na tom, kolik máte k dispozici pracovní síly. Tím pádem se z podstaty věci nikdy nemůže dostat každý výrobek ke všem, protože někdo by si ho vždycky vzal více než někdo jiný, kdo by o něj ovšem stál více. Systém absolutní rovnosti nám tedy paradoxně vytváří mnohem větší nespravedlnost a z toho vyplývající obrovskou nerovnost.
A proto tu máme systém peněz, který sice odporuje veškeré rovnosti, ale zajišťuje nám, aby se zboží dostalo k těm, co o to opravdu stojí. Historie nás naučila, že systém efektivity nám zajišťuje mnohem větší spravedlnost právě díky tomu, že se sami rozhodujeme, kolik peněz obětujeme na to, co opravdu chceme. Problematika rovnováhy mezi rovností a efektivností je samozřejmě mnohem složitější a zatím nikdo na světě ani v historii na ní nenašel odpověď. Co však můžeme bez pochyb říci je to, že efektivita je spravedlivější systém než systém rovnosti přinejmenším z hlediska historie. Proto nám systém efektivity přežil, kdežto několik pokusů o systém absolutní rovnosti nikoli.
