Článek
Hodně personalistů vám řekne, že životopisy s mnoha zaměstnáními rovnou skartují. Pro personalistu to totiž znamená, že jste dělali spoustu věcí a vlastně nic neumíte. Často se tedy vlastně takový člověk k samotnému pohovoru ani nedostane, natož aby něco prokázal. Jenže dají se zkušenosti a znalosti vůbec vyčíst pouze z papíru?
Renesančním člověkem označujeme lidi, kteří mají široký záběr zájmů, znalostí a zkušeností. Stačí se podívat na to, co všechno dělal Leonardo da Vinci - kromě malířství to byl i sochař, muzikant a spisovatel, ale také přírodovědec, vynálezce a konstruktér se zájmem o vojenské inženýrství. Když si představíte přelom 15. a 16. století, kdy pan Leonardo žil, byl to vlastně záběr prakticky všeho, co se v té době dalo dělat. Možná mu chybělo už jen námořnictví. V půlce Leonardova života totiž Kryštof Kolumbus cestou do Indie, objevil Ameriku a centrem všeho dění byla prakticky Evropa.
Samozřejmě asi můžeme říci, že pan Leonardo byl hlavně malířem, kolem kterého se již od jeho 14 let točila i jeho vlastní obživa. Na druhou stranu, známe dnes jeho vynálezy, takže i takovou skutečnost by ve svém CV mohl mít. A když by pak měl vlastně celý záběr, většina dnešních personalistů by jeho životopis nejspíš shodila ze stolu. Proč tedy ve své době dostával zakázky a mohl si dovolit cestovat? Nejspíš proto, že neexistovali žádní personalisté a stály za ním výsledky jeho práce, nikoli papír, na kterém by ta práce byla sepsána. Stály za ním jeho úvahy, síla osobnosti, dílo, nadšení a další ctnosti, které dnes renesančním lidem můžeme přiřknout.
Dnešní personalista hledá toho „perfektního člověka“. Nejlépe někoho, kdo se specializuje na konkrétní činnost již od útlého věku. Tuto roli má jasně určenou a jedině tak může být nejlepší. Prozkoumá papír a podle toho prvního papíru posuzuje, jestli je to kvalitní kandidát. Uspěl by tedy s takovým přístupem dnes i pan Leonardo? Asi si můžeme být jistí, že jeho dnešní záběr by byl ještě mnohem širší - od umění a sociologie přes ekonomii, přírodovědu, strojírenství až po vývoj software a nepochybně i AI. Jeho záběr by byl opravdu obří a bylo by možná zajímavé zjistit, jestli by vůbec v silně specializovaném trhu práce měl šanci.
Renesanční lidé to vlastně dnes mají těžké. Na trhu práce nevítězí váš záběr, nadšení, ani obyčejná motivace toho, že prostě něco chcete dělat. Spousta firem se těžko srovnává s tím, že se lidé mění, odchází a přichází. Ano, z materiálního hlediska je to pro takovou firmu problém, jelikož vlastně musí neustále zaškolovat někoho nového. Ale není tedy známka renesanční osobnosti ctnost, se kterou se dá pracovat mnohem lépe? Není právě takový člověk mnohem tvárnější? Nebo jsme již moc zaměřeni na maximalizaci zisku a vracíme se nevědomky ke kastovnímu systému, kde je prakticky každému určeno od útlého věku, čím bude a na co by se měl zaměřovat? Není pak takový přístup v přímém rozporu s velmi dynamickým prostředím, ve kterém žijeme?
