Opravdu můžou za cenu másla jenom supermarkety?

S články o cenách másla a potravin obecně se vždy roztrhne pytel v okamžiku nějakých prudkých cenových změn (zejména směrem nahoru). Pravidelně se píše o majonéze před Vánoci, o jahodách na začátku léta a o cenách potravin v souvislostí s inflací. Je však několik málo produktů, které se v článcích objevují častěji než jiné. Takovým příkladem může být máslo. Výrobci, zpracovatelé i prodejci se navzájem obviňují z toho, že právě oni mohou za to, že máslo stojí, kolik stojí. Pojďme se tedy podívat, kdo skutečně má „máslo na hlavě“.

Nejdřív považuji za nutné osvětlit tři základní pojmy, které v článku padnou. Většina lidí si představí pod pojmem monopol společnost, která ovládá 100 % trhu. To není v reálném ekonomickém prostředí úplně přesné. Máme oblasti, kde nejčastěji stát drží nějaký monopol - např. Armáda nebo Policie. V reálné ekonomice je monopol spíše velmi silně dominantní jedinou společností na trhu. Nerad bych definoval konkrétní podíl na takovém trhu, ve Velké Británii však společnost s monopolní silou definovanou mají. A taková firma podléhá vyšetřování antimonopolního úřadu, zdali se skutečně nejedná o monopol. Podle britského práva je společností s významnou monopolní silou firma, jejíž obrat přesáhne 70 milionů liber (více než 2,1 mld. Kč), nebo její tržní podíl přesáhne 25 %.

Pokud na trhu neexistuje jedna taková společnost, ale jsou zde dvě (snad) konkurenční organizace s postavením podle výše uvedeného odstavce, pak se jedná o tzv. duopol. Duopol si můžete představit např. na trhu výrobců letadel - dvě největší společnosti jsou Boeing a Airbus a s nimi se na trhu vyskytuje několik menších až nejmenších výrobců.

Poslední možností, kdy se na trhu vyskytují firmy s výraznou dominancí, je oligopol. I přesto, že se jedná asi o nejčastější formu nedokonalé konkurence na trhu, kde se vyskytují výrazně dominantní společnosti, mezi laickou veřejností se pro oligopoly často používá výraz monopol. Oligopolům se budeme věnovat na následujících řádcích.

Podle údajů BusinessInfo působí v ČR asi 60 tisíc chovatelů hospodářských zvířat a pěstitelů plodin. To je poměrně vysoké číslo a zdálo by se, že trh výrobců je velmi konkurenčním prostředím s mnoha subjekty. Jen tak pro sebe si ale zkuste nějaké vyjmenovat. Pokud zvládnete vyjmenovat zpaměti alespoň 20, bude to nejspíš úspěch.

Pokud se totiž podíváme např. na trh vajec, zjistíme, že nějakých 45 % vajec prodávají čtyři společnosti. To by sice bylo hraniční, ale ještě by asi člověk mohl hodně přivřít obě oči. Tyto čtyři firmy ovšem patří jednomu majiteli. To už bych musel úplně zavřít a nejlépe vypíchnout obě oči, abych takový trh považoval za konkurenční.

Trh s pšenicí na tom sice špatně není (i proto, že jsou ceny silně ovlivněny prakticky celosvětovou nabídkou a poptávkou na volném mezinárodním trhu). Trh s moukou, to je ovšem jiná káva. Polovinu trhu s moukou totiž ovládají pouze dvě společnosti, celý trh pak pokrývá jen osm producentů. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat i na trhu kuřat a jiných trzích.

U másla se podívejme na celý řetězec od výroby mléka, přes jeho zpracování až po prodej mléčných výrobků. Velká mlékařská družstva ovládají zhruba 70 % celého trhu se „surovým“ mlékem. Tito samozřejmě určitým způsobem diktují cenu a vzhledem k tak dominantnímu postavení musí tuto cenu respektovat i ti nejmenší výrobci (protože pokud ji nerespektují, pak od nich často nikdo nic nekoupí a velký podnik je z trhu „odstraní“).

Takto prodávané mléko, již ovlivněné oligopolní strukturou (a cenou značně pokřivenou), pokračuje na zpracování. Zpracování mléka ze 75 % zajišťuje pro trh pouze pět firem, pokud bychom se zaměřili pouze na dvě největší - německý Pragolaktos a český Agrofert (se značkami Olma a Tatra) - zjistili bychom, že si rozebrali 50 % trhu. Jinými slovy, půllitr z každého litru mléka v ČR zpracovávají pouze 2 subjekty.

Když půjdeme ještě o krůček dále a podíváme se na trh čerstvého mléka, opět se dostaneme k rozdělení 50 % tohoto trhu mezi 2 společnosti (Moravia Lacto, Alimpex Food) a celkově 80 % trhu se dělí mezi 5 největších výrobců čerstvého mléka (ke zmíněným dvěma ještě přibude Agrofert, Bohemilk a Lactalis CZ, známý pod značkou Kunín).

U trvanlivého mléka se nám již začíná opakovat nejen rozdělení tržních podílů, ale zejména názvy společností z odstavců výše - prakticky celý trh trvanlivého mléka mají rozděleny pouze čtyři společnosti - Pragolaktos (jeden ze dvou největších zpracovatelů mléka vůbec), Tatra (spadající pod Agrofert, s kterým jsme se setkali u obou předchozích trhů), Bohemilk (opět jeden z největších zpracovatelů mléka) a nováček v našich výčtech jihočeská Madeta. Tyto trhy se samozřejmě překrývají, proto se nám zpracovatelé vyskytují i v podkategoriích čerstvého a trvanlivého mléka. Poměr čerstvého a trvanlivého mléka je na mléčném trhu zhruba 15 ku 85 (ze 100 litrů veškerého prodaného mléka je 15 litrů čerstvého a 85 litrů trvanlivého).

Posledním krokem zpracování mléka se již konečně dostáváme k máslu. Trh s máslem tvoří ze 70 % pouze 4 společnosti - Madeta (již ve výčtu dominantních výrobců trvanlivého mléka), Tatra (patřící Agrofertu, který nám prostupuje celým řetězcem), Alimpex Food (s kterým jsme se setkali u zpracovatelů mléka) a Milkpol, který je sice v řetězci nový, zato si to vynahrazuje coby největší dovozce másla do ČR - dováží 35 % másla dovezeného ze zahraničí.

Ještě než se půjdeme podívat do světa supermarketů, pojďme si přehledně setřídit všechny společnosti, které nám ovládají velmi významnou část (více než 75 %) celého výrobního řetězce od výroby mléka po jeho zpracování do finální podoby kostky másla.

Výroba mléka - 70 % trhu ovládají:

Zpracování mléka obecně - 50 % trhu ovládají:

Čerstvé mléko - 80 % trhu ovládají:

Trvanlivé mléko - téměř 100 % trhu ovládají:

Máslo - 70 % trhu ovládají:

Celý řetězec, než vůbec máslo v podobě kvádru přijde na pulty supermarketů a obchodů, má z výrazné většiny rozděleno celkem 8 (resp. 7, viz níže) společností + velká družstva na počátku řetězce. Od zpracování mléka pak v jednotlivých článcích řetězce nefiguruje více než 5 různých společností a ve 2 článcích mají polovinu trhu prakticky 2 různé společnosti v odvětví.

Takovou hezkou třešničkou je i podobnost vedení firem Bohemilk a Moravia Lacto, kde je (podle veřejných informací z obchodního rejstříku) totožný předseda i místopředseda představenstva obou firem, dva společní členové a totožní členové dozorčí rady. I přesto, že je u Bohemilku jediný akcionář (v jehož vedení jsou opět stejní lidé z obou firem) a u Moravia Lacto nikoli, jedná se ve skutečnosti o dvě různé společnosti? Velmi stěží. Tedy na trhu čerstvého mléka nám více než polovinu celého trhu ovládají fakticky pouze dvě společnosti.

V první řadě se mohou zaradovat zastánci české soběstačnosti ve výrobě a zpracování potravin. Téměř všichni zmínění velcí hráči mají české majitele a úplně všichni mají v představenstvech svých společností české členy nebo předsedy. A pak že nám nic nepatří, co?

Ze všech ostatních úhlů pohledu ovšem moc důvodů k radosti mít nebudeme. Ve stavu, kdy celý řetězec (a to stále ještě nejsme na pultech supermarketů) je takto silně oligopolní a dělí se mezi společnosti, které bychom spočítali na prstech našich vlastních rukou, je nějaké konkurenční soutěžení minimální.

V první řadě hrozí vznik kartelových dohod. Příkladem budiž již zmíněná podobnost vedení podniků Moravia Lacto a Bohemilk - to je příklad určitého (ne úplně tajného) kartelu v praxi. Taková dohoda je na trhu, kde působí velké množství subjektů (stačí 15 nebo 20), velmi obtížná, jelikož všichni chtějí ukousnout co největší kus pomyslného koláče. A sami si představte si situace, kdy se máte dohodnout se čtyřmi nebo dvaceti sousedy na nějakém řešení. S menším počtem sousedů se dohodnete rychleji a snáze. V případě firem je mnohem snazší si v menším počtu subjektů diktovat cenu v konkrétní výši napříč celým trhem.

Argument typu „tak si to kup jinde, když ti to nevyhovuje“ bohužel neobstojí. Ve chvíli, kdy máte takovou strukturou protkaný celý trh a výrobní řetězec, nemáte vlastně možnost jít jinam, protože i jinde jsou stále ti samí výrobci a zpracovatelé. Takovou možnost mají třeba lidé v úzkém pohraničí (jmenovitě Polsko nebo Německo), kteří ji také využívají v docela velké míře. Lidé z Prahy (kde žije a nakupuje víc než 10 % obyvatel ČR) asi nebudou jezdit do zahraničí na týdenní nákupy, stejně jako lidé z jiných vnitrozemských částí republiky. Lidé z pohraničí ovšem svým rozhodnutím zásadně neovlivní cenu (i přesto, že díky nim klesá lokální poptávka) zejména kvůli nízkému počtu.

Dalším problémem je nedostatek substitutů (neboli argument „tak si kup něco jinýho, když ti to nevyhovuje“). Mléko nebo máslo k sobě nemá ekvivalentní produkt v podobné kvalitě (u másla máte navíc legislativní požadavky na složení). Pokud je stejný problém i na trhu kuřat, mouky nebo vajec, jak jsme si ukázali na začátku článku, pak je to poměrně významný problém, jelikož se jedná o základní potraviny, bez kterých se neobejde nejen naše tělo, ale i další navazující potraviny ve výrobním řetězci.

Kromě podílu na trhu se ještě hodnotí bariéry vstupu na trh. Když se podíváme na poslední část řetězce, výrobu másla, vidíme, že jeden z největších výrobců másla, je zároveň i největším dovozcem másla (zejména z Polska), což významně ztěžuje přístup na náš trh novým dovozcům.

Zahraniční dodavatel chce mít (někdy i musí, ale uvnitř Evropské unie naštěstí ne) lokálního zástupce, který bude dodávat jeho produkty na český trh. Takové zastoupení třetí stranou je pro dodavatele významnou úsporou nákladů oproti zřizování vlastních poboček. Když největší hráči na trhu jsou výrobci a zároveň dovozci daných produktů ovládající velkou většinu takového trhu, je velmi obtížné pro zahraničního dodavatele na takový trh vstoupit. Vytvoření vlastní pobočky stojí moc peněz a lokální dovozci, kteří by měli možnosti ve větší míře dostat zahraniční produkt k zákazníkovi, nejsou k dispozici. Největší výrobce a dovozce másla si pak může řídit toky másla, jak se mu to zrovna hodí.

Když se vrátíme o několik let zpátky, kdy byly tendence k návrhu zákona, který by prodejcům nařizoval prodávat výraznou část produktů z lokální produkce, vlastně by se nabídka na trhu mléčných produktů moc nezměnila (stačí se podívat na výčet firem v celém výrobním řetězci a jejich vlastníků výše). Nezměnila by se ale ani cena směrem dolů, naopak by se ještě více posílily již stávající oligopolní struktury, což by mohlo vést k ještě vyšším cenám mléčných produktů. Tento zákon by v praxi úplně zabránil vstupu zahraničních (a často i levnějších) výrobců na náš trh.

Nyní se konečně dostáváme k tomu, jakým způsobem do ceny pro koncové zákazníky vstupují supermarkety. Bohužel je situace na trhu supermarketů velmi podobná celému výrobnímu řetězci, který je detailně popsán výše.

Na našem trhu zabírá 75 % trhu šest velkých supermarketů. Tyto supermarkety jsou ale vlastněny pouze čtyřmi různými majiteli. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který má dohlížet na to, aby v ČR existovalo a fungovalo konkurenční tržní prostředí, konstatoval, že je vše v pořádku. Tento oligopol je prý „zdravý“.

Na trhu supermarketů se tedy jedná o totožnou situaci se stejnými dopady na trh jako u popsaného výrobního řetězce másla. Pokřivení celého trhu (a cen produktů) je umocněno oligopolem supermarketů. Podle ÚOHS i přesto stále tvoří poptávka zákazníka výslednou cenu. Nejsem si jistý, co přesně by na našem trhu muselo existovat, aby ÚOHS konstatoval, že se jedná alespoň o mírné pokřivení trhu a začal by patřičným způsobem konat, což je ostatně v popisu jeho práce.

U oligopolu supermarketů mohou vyvstat ještě přinejmenším dva neblahé dopady. Kartely jsou z pohledu zákona zakázané, s tím souhlasí i náš antimonopolní úřad. Již jsme si ukázali, že s rostoucím počtem subjektů na trhu se výrazně snižuje riziko vzniku takových tajných i netajných dohod. Na trhu, kde máte ve skutečnosti pouze tři další velké konkurenty, nemusíte kartelovou dohodu vůbec uzavírat. Stačí sledovat ceny těchto tří konkurentů a přizpůsobovat svoji cenotvorbu jim. Můžete se tedy klidně přizpůsobovat jak směrem dolů, tak i směrem nahoru a tímto způsobem se „mlčky domlouvat“ na finální ceně, jelikož už nemáte takovou motivaci pokrývat větší díl trhu (na ohraničeném území přeci jen nelze donekonečna, což můžeme vidět na oligopolním trhu mobilních operátorů). Toto sledování cen pak z pohledu ÚOHS protizákonné není. Pokud byste takových konkurentů měli dvacet, toto přizpůsobování bude mnohem složitější a ceny opravdu budou spíše klesat, jelikož budete mít velmi silnou motivaci ukousnout si větší a větší díl takového trhu.

Dalším mnohem reálnějším dopadem je pak umělé vyvolávání nedostatku. Nedostatek produktu vždy vede ke zvyšování jeho ceny. Když něčeho bude málo (např. limitovaných modelů aut, hokejových kartiček nebo oblečení apod.), bude to vždy dražší. Pokud ovládáte významnou část nějakého trhu, můžete si dovolit takový „nedostatek“ uměle vyvolat. Řídíte tok produktu ze skladu na pulty pro zákazníka v takovém množství, aby ho bylo „tak akorát málo“. Na nějaké zákazníky (většinou ty, co přijdou ráno a ještě stojí fronty, které psychologicky velmi účinně podporují představu nedostatku) se vždycky dostane a na jiné už nikoli, i když tento produkt poptávají. Další den je však na pultu stejného produktu opět „tak akorát málo“.

Vzhledem k tomu, že supermarkety mají velmi podrobné statistiky prodejů veškerého zboží mohou velmi efektivně řídit toky takového zboží, čímž snižují náklady na jeho držení, skladování a odpady. A když má supermarket významnou část trhu pokrytou (když nebudeme brát v potaz oligopol čtyř majitelů, stačí nám 30% část trhu pokrytou německou společností Shwarz Gruppe, jež vlastní síť prodejen Lidl a Kaufland), může velmi efektivně vytvářet i zdánlivý nedostatek, který zákonitě povede ke zvyšování ceny takového produktu.

Zákazník se tedy dostává do kleští. Nemůže jít jinam, protože jinde jsou produkty od stejných výrobců. Nemůže koupit něco jiného, jelikož legislativa a technologie neumožňují výrobu plnohodnotných náhrad. A nemůže nakupovat jinde, když někde něco dojde, jelikož jinde to taky není. Opravdu je ještě pořád zákazník ten, kdy (spolu)tvoří cenu poptávaného produktu, jak tvrdí antimonopolní úřad?

Na závěr bych rád poukázal na jednu větu z citovaného článku na BusinessInfo, která se týká dovozu přebytkových jablek z evropského trhu: „Tyto přebytky si velké obchodní řetězce nechávaly dovážet především z Polska, čímž pokřivily tuzemský trh a podrážely ceny pěstitelů.“ Možná budu kamenován, ale toto je přece správně. Ve chvíli, kdy někde vzniká přebytek, je naprosto normální, že cena takového produktu půjde dolů. To je jeden ze základních zákonů tržního hospodářství. Není to žádné „podrážení cen pěstitelů“, je to naprosto přirozený pohyb ceny směrem k rovnovážné ceně. To je totiž princip zdravého fungování tržního prostředí. Ve chvíli, kdy budete klást jednu překážku za druhou potenciálním novým subjektům při vstupu na trh, pak se nikdy nedostanete na rovnovážnou a spravedlivou cenu a budete vždy jako zákazník platit mnohem více, než byste mohl. Tím se, jak známo, vytváří společenská nespravedlnost, která by ale vydala na úplně jiný článek.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-trendy-analyzy-sledujte-jak-silne-jsou-v-cesku-retezce-243718

https://www.businessinfo.cz/clanky/agrarni-komora-cr-chce-proverit-trzni-silu-nemeckych-obchodniku-s-potravinami/

https://www.asz.cz/clanek/11015/oligopoly-v-cesku-kdo-ovlada-vetsinu-trhu-s-potravinami-a-proc-to-skodi/

https://or.justice.cz/