Peníze nebo zlato

Diskuze o snižování hodnoty peněz budou nejspíš věčné. Teorie peněz se mění i v samotné ekonomii již několik století a rozhodně ještě tento vývoj není u konce. Já se neodvažuji vytvářet zde novou teorii peněz, ale pokusím se zamyslet nad diskuzí o hodnotě peněz a důvěrou v peníze obecně.

Někdy v 12. století v Itálii vznikly první banky (neboli stoly; banco = ponk, pracovní stůl) v benátském přístavu, kde si námořníci ukládali svoje drahé kovy, aby je nemuseli brát na cesty všechny. Bankéř, který si poctivě vedl záznamy o uložených kovech, zjistil, že i když si tam námořníci uloží značnou část svých prostředků a občas si jdou něco vybrat, téměř nikdy si nevyberou vše. Bankéře tak napadlo nevybrané peníze trochu zužitkovat a začal část úspor námořníků za odměnu (úrok) půjčovat jiným lidem. Vždycky samozřejmě takové množství, o kterém věděl, že si námořníci nevyberou.

Takto vznikl první systém podvojného účetnictví - na jedné straně byly záznamy o námořnících, kteří peníze bankéři dali (proto se jedna strana jmenuje „DAL“) a na druhé straně o lidech, kteří si peníze půjčili a mají je dát zpět bankéři (druhá strana účetnictví se jmenuje „MÁ DÁTI“). Zároveň byl zde položen základ celého dnešního bankovního systému a koncept, na kterém stojí i hodnoty univerzálních platidel (kovů, peněz a vlastně všech věcí) - tedy důvěra.

Námořník věřil, že bankéř mu dá všechny drahé kovy zpátky v případě potřeby, o čemž ho bankéř usilovně přesvědčoval. Aby však zajistil, že si námořník pravděpodobně nevybere všechny peníze, nabídl mu za uložení zhodnocení jeho uložených peněz. Logicky mu nabídl úrok nižší, než za který půjčoval jeho peníze dál, aby mu zbyl zisk. Co by se ale stalo, kdyby námořník bankéři nevěřil? Pak by se snažil co nejrychleji všechny peníze získat zpět. A co kdyby všichni námořníci, kteří si u bankéře uložili peníze, ztratili důvěru v to, že své peníze dostanou, když si je přijdou vybrat? Asi by se je všichni snažili vybrat co nejdříve. Jenže bankéř všechny uložené prostředky všech námořníků u sebe neměl, jelikož je půjčil dál. Dnes by taková banka zkrachovala (v nedávné době např. Sberbank v ČR), dřív takový bankéř skončil nejspíš na dně oceánu. Důvěra tedy byla to nejcennější.

Jak námořník dokázal, že má u daného bankéře uložené peníze? Dostal od bankéře potvrzení - směnku. A když námořník náhodou neměl drahý kov u sebe, ale potřeboval něco zaplatit jinému námořníkovi, dal mu na takovou hodnotu směnku a řekl mu, že mu jí bankéř v daném přístavu proplatí. Námořník, který směnku získal, věřil, že ji dostane proplacenou, i když bankéře nikdy neviděl.

Celý systém byl stále postaven na té jedné krásné vlastnosti - důvěře. Námořníci věřili bankéřům, že si budou moci vybrat a bankéři věřili námořníkům, že jim vrátí půjčené peníze. Zároveň námořníci věřili, že za danou směnku opravdu dostanou slíbený drahý kov - tedy že směnka je tzv. „krytá“ nějakým drahým kovem.

Tato důvěra nám zůstala dodnes. Velká hospodářská krize byla mimo jiné způsobena právě ztrátou důvěry v banky - lidé šli hromadně vybírat své peníze do bankovních ústavů a díky tomu několik tisíc bankovních ústavů zkrachovalo a několik desítek tisíc lidí se ke svým penězům vůbec nedostalo.

Důvěra se však vázala i ke kovu samotnému, resp. k jeho hodnotě. Tato hodnota nebyla tehdy pevně daná. Nikdo nenařídil, co přesně se má koupit např. za gram zlata, hodnota kovu se vyvíjela a na rozdíl od nestálé hodnoty jiných starších komodit (např. obilí) byla relativně stabilní díky trvanlivosti kovu. I přesto jste si během několika let za stále stejné množství zlata koupili stále méně požitků (a věcí). Znamenalo to ovšem, že hodnota zlata klesala, nebo hodnota kupovaných věcí rostla?

V diskuzích o hodnotě dnešních peněz se často diskutující, jež berou peníze za „bezcenný cár papíru“, vrací k argumentu tzv. „zlatého standardu“ - systému, kde žádný stát nemohl mít peněz více, než byla hodnota jeho zlatých rezerv. Od tohoto se formálně upustilo až v druhé polovině minulého století. Jak jsme si ovšem ukázali o pár odstavců výše, „nekryté“ peníze se v podobě směnek vyskytovaly v oběhu již o několik století dříve.

I přesto je tento argument zajímavý, protože u zlatého standardu už nikdo nezmiňuje, jak je možné, že zlato cenné je a peníze nikoli. On totiž zlatý standard spoléhal na určenou konkrétní hodnotu stanovenou celosvětově (ve vztahu k americkému dolaru). V čem jiném ale spočívá hodnota zlata? Není nakonec bankovka mnohem hodnotnější, jelikož s ní můžu jít do jakéhokoli obchodu a vyměnit ji za jakýkoli výrobek nebo službu? V kolika potravinách byste za cenný kov koupili rohlíky? Dá se namítnout, že přijímat peníze je povinnost. Tento argument ovšem neobstojí, jelikož možnost přijímat zlato místo peněz vám žádný zákon nezakazuje. Přesto takovou možnost žádný obchodník nevyužívá. Je tedy opravdu hodnotnější zlato než ta bankovka?

A teď se zkusme na hodnotu podívat z pohledu jejích změn. Hodnota čehokoli musí zákonitě vycházet ze vztahu. Pokud bychom žili ve světě, kde by existovala jedna jediná věc, neměla by hodnotu ničeho a zároveň všeho, jelikož bychom ji nemuseli za nic směňovat. O penězích často říkáme, že „ztrácí hodnotu“. Jenže je to skutečně tak? Zmíněný argument o hodnotě peněz totiž stojí na tom, že „dnes si koupím méně věcí za 100 Kč než před 10 lety“.

To je sice pravda, ale není to náhodou s hodnotou peněz a věcí opačně? Není to náhodou tak, že ostatní věci prostě jen zvyšují svoji hodnotu a peníze ji mají stále stejnou? Když dostaneme přidáno v práci, znamená to, že naše práce zvýšila svoji hodnotu, nebo se jen snížila hodnota peněz za tuto práci zaplacených? Tato práce totiž „přechází“ do hodnoty daného výrobku, který zákonitě musí zvednout svou hodnotu také (přinejmenším o cenu dražší práce). Takže ztratily peníze v tu chvíli na své hodnotě, nebo jen výrobek vyrobený naší prací svoji hodnotu zvýšil?